Oblíbený seriál Ulice vstoupil již do své osmnácté sezony. A rozhodně to nebude opatrné přešlapování na pomyslném prahu dospělosti. Ulice do ní naopak skočí rovnýma nohama. Občas pěkně dramaticky, jindy docela humorně, hlavně ale s láskou a vším, co k ní patří. Nekonečný seriál Ulice můžete sledovat na TV Nova i na Voyo. A my si o něm povídali s hercem Matyášem Valentou.
Co byste popřál Ulici do dalších sezon?
Mnoho štěstí, zdraví, dárků… Co na to odpovědět? Hlavně aby vydržela, protože to je asi nejdůležitější.
Ulice vstupuje do 18. sezony, jak jste oslavil svou plnoletost vy?
Určitě to musela být dobrá party, protože už si ji ani moc nepamatuji.
Jste s Ulicí po celou dobu jejího trvání. Co vás na tomto seriálu baví?
Spolupráce s lidmi na place, protože jsem měl vždycky velké štěstí na super partu kolegů.
Hrajete od svých čtyř let, vyrostl jste na Ulici, pamatujete si na ten moment, kdy se stala z koníčku práce?
Těžko říct. Ulice je pro mě od začátku práce a zároveň koníček. Na druhou stranu dětské koníčky vypadají trošku jinak. Natáčení od dítěte vyžaduje přizpůsobení, disciplínu a určitý level profesionality, kterou koníčky nevyžadují. Na druhou stranu i teď v dospělosti je pro mě natáčení Ulice stále koníčkem. Dělám to už opravdu dlouho a mám u toho i určitou míru tvůrčí volnosti. Je to mix obou věcí a vždycky byl. Ale je pravda, že když jsem byl v Ulici na stáži jako asistent produkce a chodil jsem sem do práce, došlo mi, že tu vlastně celou dobu pracuji, jen jinak. Takže určitý moment prozření tam vlastně byl.
Přemýšlel jste někdy nad tím, že byste se v Ulici posunul na nějakou jinou pozici, která není před kamerou vidět?
V Ulici jsem nad tím nepřemýšlel, tady jsem primárně hercem. Nejsem si jistý, jestli by mě to zrovna tady bavilo víc za kamerou. Ale je pravda, že na tyto pozice aktuálně profesně cílím více.
Jaký projekt by vás tedy bavil?
Rád bych byl u filmu, ale zatím jsem v procesu nabírání zkušeností. Konkrétní být zatím nedovedu. Právě jsem dostudoval bakalářské studium, takže mě čeká ještě mnoho stáží. Aktuálně mě nejvíc zajímá dramaturgická složka, která má u filmu trochu jiný význam než v Ulici. Nejvíc zkušeností mám aktuálně s tvorbou pro děti a puberťáky. Už dlouho pro ně moderuji pořad, kde jsem spolupracoval na námětu. Zaobírá se primárně popkulturou, multimédii a hlavně videohrami, kterým jsem se věnoval ve své bakalářské práci. Navíc se dramaturgicky podílím na festivalu Juniorfest, který je také zaměřen na tuto tvorbu. To je něco, co by mi mohlo dramaturgicky jít i v tuhle chvíli. Ale rád bych si vyzkoušel jiné projekty, abych zjistil, co mě vlastně baví nejvíc.
Umožnil byste na základě vlastní zkušenosti svým dětem stát se hercem?
Zakazovat jim to nebudu, když budou stát pevně za svým rozhodnutím, že si to chtějí vyzkoušet, umožním jim to. Samozřejmě je seznámím se všemi výhodami a nevýhodami, které jsou s tím spojené. Pro mladého člověka je herectví lákavé a děti herců často k této profesi tíhnou. Ale ne každému dítěti může sednout již zmíněný nárok na disciplínu a profesionalitu. Je to do velké míry povinnost. Dítě se ve velkém časovém rozsahu musí přizpůsobovat natáčecímu plánu. To může být dost náročné a nelze předem odhadnout, jestli to dítěti bude vyhovovat. Herecký talent se dá navíc objevit i v pozdějším věku, takže není kam spěchat. Ani pro budoucí kariéru to není velká výhoda, na hereckých školách preferují herce bez velkých zkušeností. U svého dítěte bych byl raději za jiný koníček.
Proč myslíte, že herectví láká mladé lidi?
Převléct se do jiné osobnosti a hrát si, že jsem někdo jiný, je do jisté míry stále hraní si, proto myslím, že k tomu mají mladí blízko. U divadelního herectví je to ještě lákavější, protože je tam spousta exprese a hlubokého zkoumání psychologie. Vždycky mě bavilo rozebírat, kdo bude mou postavou a koho budu prezentovat divákům.
Mnoho lidí má možná pocit, že vás dobře zná, protože František jim sedmnáct let vyrůstal přímo před očima. Předpokládám, že realita je trochu někde jinde. Jaký je Maty doopravdy?
Na to se těžko odpovídá. Myslím, že si lidé nemyslí, že mě znají, jen si nás spolu zaměňují, což je logické. Je mnoho lidí, pro které je nepřirozené dělat, že mě neznají. Ale abych odpověděl, dřív jsme si s Frantou bývali bližší, protože když je dítěti deset, řeší podle mě většinou dost podobné věci. Například se mi stalo, že jsem se začínal učit hrát na kytaru o měsíc dřív, než jsem to dostal napsané ve scénáři. A podobných náhod bylo víc. Ale čím je člověk starší, tím širší škálu problémů a životních situací řeší a tam už jsme se začali rozcházet. Franta je daleko usedlejší než já. Na rozdíl ode mě vyrůstal v problematickém rodinném prostředí, takže víc inklinuje k rodinnému životu, stabilnímu vztahu i práci. To aktuálně má a je s tím spokojený. Dětství ho v tomto determinovalo. Má velkou tendenci vytvářet domácnost. A to je něco, co nesdílíme, já mám na hnízdění a zakládání rodiny ještě dost času.
Když někam přijdete, lidé vás určitě poznávají.
Určitě mě poznávají lidé, kteří koukají na Ulici.
Ale vy jste nehrál jen v Ulici…
To je pravda, ale mám pocit, že z té podoby, kdy jsem byl nejznámější, už jsem trochu vyrostl. Takže teď už je to spíš o Ulici a dalších projektech, kterým se věnuji. Nezastavují mě na ulici tolik jako dřív, což je fajn.
Ale to mluvíme primárně o fanoušcích, kteří si přijdou popovídat. Zřejmě vás spousta lidí třeba jen pozoruje.
To je pravda. Nevědomky jsem se to naučil nevnímat. Například mi došlo, že se podvědomě bráním očnímu kontaktu s cizími lidmi, protože mám pocit, že pak spíš přijdou pro podpis nebo selfie. Je to zvláštní, když jsem s kamarády a někdo přijde a já musím zaujmout masku profíka, který si bude povídat s lidmi, které jsem v životě neviděl. Dělám to pro fanoušky rád, ale přiznávám se, že to není moje přirozenost a jsou chvíle, kdy to může být nepříjemné. Takže jak říkám, naučil jsem se vytěsňovat, že na mě někdo cizí kouká nebo že si o mně cizí povídají, i když jsem na doslech. Daleko víc si toho všímají právě ti kamarádi, kteří mě na to pak upozorňují, protože na to nejsou zvyklí.
Vyrůstat v takovém světě asi nebylo úplně jednoduché. V podstatě jste byl pořád pod dohledem…
Nebylo, no. A právě v tom je herectví nevděčné. Buď jste neúspěšný herec, který má problém uživit rodinu. Nebo jste neustále v jednom kole a pak nesmyjete svůj obličej z veřejného prostoru a máte tohle celý život. Ani jedno není z mého pohledu velká výhra. Proto to můžete dělat, opravdu jen pokud máte pro herectví velkou vášeň nebo pokud vám nevadí žít s veřejnou identitou. Když někdo hraje od dětství nebo útlého mládí, může ta vášeň brzy vyprchat, ale těžko už se z toho utíká. Už jsem to viděl mnohokrát během své kariéry a je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl profesně věnovat i něčemu jinému.
Asi jste musel být docela bezproblémový puberťák, když se nikdy nepsalo o žádných vašich skandálech.
To je pravda, ale není to, protože bych nechtěl. Vždycky jsem si to ze strachu podvědomě hlídal, myslím si, že to není dobře. Protože od čeho je puberta? Když si ty zážitky vyblokujete, musíte se ventilovat nějak jinak. Je to složité a je to jedna z věcí, proč bych nechtěl, aby se moje děti věnovaly herectví.
Události posledních dvou let nám daly příležitost přemýšlet o našich životních plánech. Jaké jsou vaše životní sny?
Nechci být příliš konkrétní, ale obecně se mi zatím vyplácí fungovat bez vytyčeného životního cíle. Dlouho jsem přemýšlel jinak, například jsem chtěl být režisér. Ale nebylo to kvůli té profesi, líbilo se mi mít jasno v tom, co ze mě jednou bude. Teprve když jsem měl příležitost na tom začít opravdu pracovat, uvědomil jsem si, že to není úplně to, co bych chtěl. Co dělám dnes a baví mě to, mi přišlo do cesty spíš omylem. Proto jsem si řekl, že už si nebudu vytyčovat konkrétní cíle. Mám pocit, že ty správné poznám až ve chvíli, když se k nim přiblížím. A líbí se mi možnost rozhodnout se v aktuální okamžik, zda do něčeho vložím svoji energii. Nehledě na životní plány.
V seriálu hrajete mladého tatínka, ale zatím sám nemáte otcovskou zkušenost. Je pro vás složité vžít se do role otce?
Určitě je to pro mě složité. Máme to s Eliškou Bašusovou alias Bárou, mojí seriálovou partnerkou, přesně naopak. Ona je matka a hraje bezdětnou a já, bezdětný, hraji otce. Takže je to od nás obou čistě »herecké«.
Na place se potkáváte s Majkým, představitelem svého seriálového syna. Myslíte, že s ním máte více trpělivosti díky své vlastní zkušenosti?
Na to je složitější odpověď. Mám pocit, že to vyžaduje kombinaci dvou věcí: jednak dostatek trpělivosti a pak také schopnost s ním pracovat. Majký je dost nepozorný, rozlítaný a má spoustu energie. Samozřejmě není nepravděpodobné, že z toho vyroste. Ale teď mám pocit, že mě osobně pomáhá moje vlastní zkušenost s natáčením v dětském věku. A možná ještě trochu důležitější je moje vlastní zkušenost s ADHD. Často se v jeho chování vidím. A díky tomu, že vím, jaký je to pocit a co se mu asi děje v hlavě, když například odejde v půlce věty, zatímco mu někdo něco říká. Nebo když má náhlé výkyvy nálad. Ale vždycky má na place jednu ze dvou hereckých kouček, které to s ním obě velmi dobře umí. Takže to je super. Díky tomu ve výsledku nepotřebujeme tolik trpělivosti, protože mám pocit, že s ním dokážeme na place velmi dobře pracovat.
Když jste začínal v Ulici vy, asi nebylo zcela běžné mít hereckou koučku.
Ne, v tomhle věku a ještě dlouho po tom se mnou chodili na natáčení rodiče. Naši byli ti, kdo se se mnou učili texty a starali se o to, abych na place fungoval.
Váš vztah s Majkým je opravdu hodně specifický na place i mimo něj.
Je specifický, protože my jsme s ním v nejužším kontaktu. Když vidí mě nebo Michelle (pozn. představitelka Skyler), říká nám mami a tati. Jsme mu oporou, když se po něm vyžaduje disciplína. Když si musí pamatovat, kam přijít, co tam říct a jak se tvářit. Když mu to nejde kombinovat a vracíme se kvůli němu, cítí, že udělal chybu, kvůli které se musí vše opakovat, a pak je jednoduché se cítit provinile, i když fakticky nic neprovedl. Sám jsem to jako dítě zažíval. A my jsme tam od toho, abychom ho v tu chvíli podpořili. Kromě toho mi přijde, že s ním asi dokážu líp komunikovat díky svým zkušenostem. Mám pocit, že ví, že je se mnou v bezpečí. Ostatní profese na place logicky nemají tolik prostoru se mu absolutně přizpůsobit, my ten prostor máme, a tak se snažíme naše herecké akce přizpůsobovat jeho potřebám.
Jaké to vlastně je dnes už z pohledu dospělého točit s dítětem?
Určitě je to náročnější a vyžaduje to víc práce. Majký je skvělej, vždycky když přijde, umí všechno, co je napsané ve scénářích. To je neuvěřitelné s ohledem na to, kolik mu je. Když točíme s ním, logicky musíme počítat s tím, že když je obraz dlouhý, může to být někdy problém, protože on tak dlouho pozornost neudrží.
Má to i nějaké výhody natáčet s dítětem?
Je to úplně nová energie. Ulice stojí na dialozích a každý prvek, který tam dokáže vnést novou dynamiku, je velmi zajímavý jak pro nás na place, tak ve finále pro diváky. Rozhodně se ta nutnost přizpůsobení vyplácí.
Vypadá to, že se v Ulici schyluje k souboji o Frantovo srdce. Jak to má vlastně herec jako vy s fanynkami? Vnímáte svou slávu jako nějakou nevýhodu při seznamování?
Naučil jsem se, že k člověku, který mě zná z Ulice, přistupuji jinak, protože zná Frantu a mě nepoznává »od nuly«, takže o mně má předpřipravenou mylnou představu, která se mě osobně moc netýká. Z mojí zkušenosti je tam od počátku automaticky přednastavený vztah jinak, než když poznám člověka, který o Frantovi moc neví.
To musí být docela těžké najít někoho, kdo nezná Frantu.
V mojí sociální bublině je takových lidí naštěstí dost. Často vědí, že existuje Ulice a že tam hraji, ale neznají celý příběh a podrobnosti. Pak je pro mě jednodušší se seznamovat, protože vytvářím svůj obraz od nuly, nemusím překonávat to, že už automaticky předpokládají Frantu.
Koncem roku jste úspěšně složil bakalářské státnice. Jaké to bylo?
Bylo to super. Nikdy jsem nezažil takový stres jako před státnicemi. Už týden dopředu jsem prožíval neuvěřitelné psychosomatické potíže. Jelikož jsem před tím u nás na škole zažil dost těžké zkoušky z povinných předmětů u pedagogů, kteří byli tak zbytečně přísní a represivní, že jim později byly vedením katedry důležité předměty odebrány, byl jsem zvyklý být ze zkoušek totálně vystresovaný. Státnice nakonec nebyly tak drsné. Ale ta příprava pro mě byla náročná a popostrčila mě k takovému výkonu, že místo toho, aby mě po jejich úspěšném složení zalila vlna euforie a šel jsem slavit, spadl mi jen ohromný kámen ze srdce a přemohla mě šílená únava. Takže jsem si musel před oslavou nejprve několik dnů odpočinout.
Děláte s ohledem na vaše studium filmové vědy také něco jiného, než že koukáte na filmy?
Já o filmech před zkouškami daleko víc čtu, než že bych na ně koukal. Ono totiž nestačí jen je vidět, protože pak bych musel spoléhat na to, že si dokážu vyvodit veškerý celospolečenský kontext dané doby. Nejprve si toho musím spoustu přečíst a pak se na to musím ještě podívat.
Píše se o vás, že jste krotitelem draků, co to vlastně znamená?
Nejsem krotitel draků, ale jsem součástí projektu, který se jmenuje Krotitelé draků. Hrajeme Dungeons and Dragons – parta lidí si sedne kolem jednoho stolu a společně improvizovaně vypráví příběh pomocí postav, za které hrají. Navíc je tam vypravěč, který hráčům, v našem případě i divákům, popisuje prostředí, hraje za vedlejší postavy a klade skupině do cesty překážky. Fakticky tak „režíruje“ improvizaci hráčů. Má to svá pravidla, například pokud se hráč se svou postavou pokusí udělat něco, u čeho není jasné, jestli uspěje, jeho úspěch determinuje hod kostkou. Je to kombinace improvizovaného divadla a deskové hry.
Tedy se sejde parta, která si jde zahrát a během toho streamuje na internet?
Naopak, na internet to dává jen hrstka skupin. Hra je postavená tak, aby se hrála za zavřenými dveřmi. Každý tvoří charakter své postavy podle svého, takže někdy ta hra umí být dokonce trochu jako Cimrmanovo terapeutické divadlo. Spousta hráčů to třeba hraje dost mechanicky, víc jako deskovku než jako divadlo. Jenže my jsme to začali hrát v partě lidí, kde byl scenárista, režisérka, dramaturgové a herci. Pravidla jsme moc neznali, tak jsme na to trochu kašlali a udělali jsme si z toho trochu telenovelu. Na základě toho vznikl nápad, co kdybychom to dělali jako improvizované vyprávění pro diváky. Dnes máme kanál, díky kterému náš příběh sledují tisíce lidí. Po třech letech produkční a dramaturgické práce projekt narostl, stojí za ním už docela velký tým lidí a vybudovali jsme si kolem velmi zajímavou komunitu.
Když si někdo pustí poslední video, bude se v tom orientovat?
Celé kampaně, které hrajeme hodně seriálovým způsobem, můžou být pro člověka, který Dungeons and Dragons nezná, asi dost náročné, ale máme spoustu příběhů, které vystačí na jeden díl. A pokud by se kdokoliv chtěl hru naučit, máme na našem kanálu i videa pro úplné začátečníky, kde vše vysvětlujeme krok po kroku.
Foto: TV Nova
