Jestli má v naší zemi někdo právo být symbolem zlatých šedesátých let, je to Marta Kubišová. K jejímu blížícímu se jubileu – 1. listopadu oslaví 70. narozeniny – vydal Supraphon kolekci 6 CD nazvanou – jak jinak – Zlatá šedesátá. Grafika evokuje přebaly tehdejších singlů, a když se zaposloucháte do té spousty úžasných písní a balad, ocitnete se doslova v jiném světě…
Jaká byla vaše první reakce, když jste viděla tuhle ohromnou kolekci písní – přesně 125, natočenou v rozmezí let 1965 až 1969?
Vydechla jsem údivem a řekla „To není možný!“ Uvědomila jsem si nad tím, kolik tehdy člověk musel mít nazpíváno singlů, než si mohl dovolit natočit LP desku.
V kolekci jsou také takzvané rarity, které posbírali vaši fandové, a dosud nikdy nevyšly. Zaskočila vás některá?
Překvapená jsem byla u řady věcí. Třeba když mi zavolali, že se našla Polárka, tak jsem na to řekla, že tu jsem určitě nedělala – a dělala. O písničce Když nastanou deště jsem taky netušila podobně jako o Vítr mi něco vzal, kde se navíc už asi nikdy nedopátráme autora.
Při poslechu vašich hitů si člověk uvědomuje, jak silné měly texty a jaké emoce musely ve své době vzbuzovat – třeba Tajga blues nebo Cesta. Uvědomovala jste si, že si jejich interpretací můžete ublížit?
Takhle jsem vůbec nepřemýšlela. Bylo mi úplně jedno, co riskuju. Potřebovala jsem to prostě sdělit. Vzpomínám si na povinnou předváděčku v roce 1969, kde se mě ptali, co si pod tím Tajga blues myslím. Tak jsem jim opáčila „A vy nemáte ten text?“ Se Zdeňkem Rytířem jsme se domluvili, že to bude píseň na počest sedmi statečných sovětských občanů, kteří v srpnu 1968 protestovali na Rudém náměstí v Moskvě proti naší okupaci.
Když jste s Helenou Vondráčkovou a Vaškem Neckářem vytvořili skupinu Golden Kids, měli jste na repertoáru mimo jiné i písničku Hej, pane zajíci. Doteď jsem netušil, jaké jinotaje skrývala.
Vidíte, zrovna tuhle rozvernou písničku jsem nerada zpívala, protože jsme při ní museli skotačit. Zatímco Vašek a Helena mi připadali jako děti a to skákání k nim patřilo, mně to úplně nesedlo. Ale jinak máte pravdu – když tam zpíváme „Nedělej rytíře, plat máš dva halíře,“ byl tím zajícem míněn Zdeněk Rytíř. Tak mu to napsal jeho kamarád Honza Schneider.
Jan Schneider, Zdeněk Rytíř, Pavel Vrba, Ivo Fischer, Eduard Krečmar – všichni tihle textaři vám zřejmě psali přímo »na tělo«…
Částečně jsem si texty vybírala já, částečně si oni vybírali mě. Všichni jsme ale tehdy byli kamarádi.
Musíme zmínit ještě skladatele a prvního soukromého producenta Bohuslava Ondráčka, který vás prý objevil a hodně vás ovlivnil.
On si myslel, že mě objevil, ale Karel Mareš tvrdil, že mě objevil o rok dřív! S Bohuslavem Ondráčkem jsem vystupovala už v pardubickém Stop divadle a pak v plzeňské Alfě…Jsem mu vděčná, že měl tu odvahu přijmout mě, naprosto »nezformovatelnou«. Trvala jsem na tom, že si budu zpívat takovým způsobem, jakým se mi chce, a ne tak, jak bylo tehdy v módě. Jinak jsem spíš já formovala Ondráčka. Často se stávalo, že mi nadšenej ráno něco přehrával a já jsem ho zarazila: „Nad tím se zamysli, tos‘ ukradl.“ Měla jsem tehdy naposlouchanej Luxembourg a znala jsem všechny novinky…
Vraťme se ještě k jedné raritě z vaší kolekce Zlatá šedesátá. Je to píseň Tvé jméno Jan – Pocta Janu Patočkovi. Natočila jste ji v roce 1978. Jak k tomu došlo?
Slova napsal po smrti signatáře Charty 77 profesora Jana Patočky spisovatel Pavel Kohout na melodii písně amerického dua Mike and Tonelle. Tu písničku jsem znala díky svému bratrovi, který mi posílal desky se současnou americkou a kanadskou muzikou. Možná ale nejdřív vznikl text…Můj tehdejší muž Jan Moravec zařídil v nějakém dabingovém studiu v Praze utajenou frekvenci a my to tam nahráli. Pak za námi na Vysočinu, kde jsem tehdy trávila většinu času, přijel kameraman Standa Milota a natočil klip. Neměla jsem ani žádná líčidla, abych se nějak upravila – tam jsem je nepotřebovala.
Když vám zakázali veřejně vystupovat, zpívala jste si třeba jen tak doma pro radost?
Vůbec ne. Zpívání jsem v sobě úplně zamkla a myslela jsem si, že se k němu už nevrátím.
Nikdy jste nelpěla na slávě, ani na ocenění. Přesto muselo být hodně nepříjemné, když jste zjistila, že vám někdo ukradl celou vaši první kariéru.
Měla jsem fotky a zřejmě i Zlaté slavíky uložené ve sklepě v Nuslích a někdy v roce 1986 odtamtud skutečně všechno zmizelo. Později mi něco donesli fandové, něco Helena a Vašek…
U svého divadelního principála Milana Heina začínáte přípravy na muzikál Touha jménem Einodis. Kdy se můžeme těšit na premiéru?
Příběh zajímavé ženy a velké vlastenky Sidonie Nádherné z Vrchotových Janovic píše Marta Skarlandtová a premiéru by měl mít v červnu příštího roku na Letní scéně Divadla Ungelt. Mladou hraběnku bude zpívat Aneta Langerová a provázet nás bude živý orchestr.
Foto: Supraphon
