Marie Rottrová: Zpíváním jsem si vždy naplňovala vlastní touhy

Marie Rottrová oslavila 13. listopadu letošního roku osmdesáté narozeniny. Při té příležitosti vydal Supraphon vinylovou podobu alba Lady Soul 14x / 1970-2021. V následujícím rozhovoru zpěvačka vzpomíná na své začátky, na cenzuru, svůj odchod ze scény i návrat a hovoří o tom, že je připravena nadále koncertovat.

Bilancovala jste při oslavě svých osmdesátin?

Dva dny před mými kulatinami mi bylo oznámeno, že jsem pozitivní na covid. Žádné velké oslavy tedy nebyly a já mám pocit, že jsem ty osmdesátiny tak nějak elegantně obešla a vlastně je zatím vůbec neměla… Ale vážně. Byli jsme s rodinou doma, udělali jsme si oběd a proběhla taková komorní oslava. Bilancování se nekonalo. To proběhlo při natáčení dokumentu pro Českou televizi. Jeho tvůrci mě k němu vysloveně nutili, chtěli se dozvědět co nejvíce. Na některé jejich otázky jsem ale stejně neodpověděla. A jestli vás zajímá nějaké ohlédnutí, dospěla jsem k názoru, že můj život byl hrozně fajn, a co se týče muziky, odvedla jsem kus slušné práce a vždycky mě bavila.

 

Narodila jste se v roce 1941, za války. Pamatujete si z té doby něco?

Pamatuju si, když se osvobozovala Ostrava. Bylo mi tři a půl roku a osvobozování nějakou dobu trvalo. Vybavuje se mi moment, kdy jsme při bombardování města všichni běželi do sklepa. Byli jsme v něm schovaní a já to brala jako dobrodružství, protože jsem si jako dítě neuvědomovala vážnost celé situace. Když se to v Ostravě trochu zklidnilo, ale přesto bylo jasné, že se ještě bude bojovat, odvezl tatínek celou rodinu do Beskyd ke svému kamarádovi, spolužákovi z varhanické školy, který byl v jednom tamním městečku varhaníkem a starostou. Žil na statku, a na něm jsme prožili zbytek osvobozování Ostravy.

Od útlého dětství jste hrála na piano. Souviselo to nějak s tím, že byl váš tatínek varhaník?

Souviselo to s tím velice úzce. Když mi bylo pět let, prostě mě posadil ke klavíru a začali jsme hrát. Začal mě učit, ale bylo to trochu marné, protože pětileté dítě má úplně jiné starosti než hrát na klavír a cvičit stupnice a etudy. V šesti letech mě tedy nechal zapsat do hudební školy, kde mě učil jeho kamarád Vítězslav Juřina, ředitel hudebky. Byl ale ještě větší nervák než táta a mě to nebavilo. To se změnilo teprve v době, kdy jsem dostala vlídnou paní učitelku, která mě nechala hrát i jiné věci než nezáživné etudy a stupnice. Byly to melodické skladby, první písničky, skladby od Chopina, Slovanské tance Antonína Dvořáka a další. To už jsem do hudební školy chodila asi šest let a začalo mě to konečně bavit. Kupovala jsem si noty, dostávala je pod stromeček, zpívala jsem a při tom se doprovázela na klavír. Byla jsem spokojená.

 

Jakou hudbu měl rád váš tatínek Vladimír Rotter?

Především vážnou, také operu, symfonie a duchovní hudbu, kterou rovněž skládal. Jako malá holka jsem doma za tátova nebo tetina hudebního doprovodu zpívala operní árie. V patnácti jsem dělala přijímačky na ostravskou konzervatoř, ale nevzali mě. Výborná ostravská sopranistka, koloraturní pěvkyně paní profesorka Bičišťová mi řekla, že mám ještě rok počkat, protože ještě nemám vyzrálý hlas a chtělo by to čas, aby dozrál. Začala jsem pak chodit na gymnázium, kde jsme založili kapelu. Na další zkoušky na konzervatoř jsem se už nevrátila.

Kdy jste se rozhodla, že se stanete zpěvačkou?

Vyvíjelo se to. Po gymnáziu, na kterém jsme s kapelou hráli a především zkoušeli, jsem šla pracovat do Spořitelny, protože jsem se nedostala na práva. Tam jsme byly většinou holky z ekonomických škol a vytvořily jsme dívčí soubor. Já sedla za piano, zpívaly jsme, některé holky tancovaly a společně jsme dělaly programy na večírky Spořitelny. Jednou s k takovému programu dostal konferenciér z kulturního domu Dolu Hlubina. Řekl mi, že tam je výborná kapela, která hledá zpěvačku, a jestli bych nechtěla přijít na zkoušku. S tou kapelou jsem pak zpívala tři roky. Hráli jsme na Čajích o páté, plesech, prodloužených tanečních, Silvestrech a dalších akcích, které v kulturním domě dělali. Vždycky to tedy bylo tak, že mě někdo někam posunul. Sama jsem se nikam nehrnula. V roce 1961 mě upozornil bratr na to, že je vypsána televizní soutěž Hledáme nové talenty a že bych se měla přihlásit. Postoupila jsem až do finále s písničkou Rozmarné stvoření, kterou napsali Jan Hammer a textař Jaromír Hořec. Zpívala ji Vlasta Průchová, kterou jsem tehdy hrozně obdivovala. Ve finále soutěže nás doprovázel Orchestr Gustava Broma a já zpívala další písničku z repertoáru Vlasty Průchové, Docela všední obyčejný den. Potom začalo mít zájem o natáčení mých písní rádio, objevila mě televize, začala jsem v ní vystupovat, což se tehdy dělalo především naživo. Šlo to pomaličku. Kapela střídala kapelu, ale teprve v mých devětadvaceti letech se rozjel vlak, který jel, jel a nezastavoval.

 

Měla jste nějaké ambice?

Měla jsem jedinou ambici, a to udělat dobře sobě. Chtěla jsem zpívat krásné písně, které mě baví, a být na koncertech s muzikanty, které mám ráda, zkrátka naplňovat především své touhy. Vůbec jsem při tom nemyslela na publikum. To ale naštěstí chodilo. Samozřejmě jsem si zpětné vazby vážila, ale vždycky jsem myslela především na to, jak zpíváním naplnit své vlastní touhy.

Na začátku sedmdesátých let jste dostala nabídku stát se zpívající členkou týmu Karla Gotta. Proč jste ji odmítla?

Důvody jsem měla především osobní. V Ostravě, kde jsem stále žila, jsem měla rodinu a děti, které jsem nechtěla brát do Prahy. Také jsem tam měla velkou lásku, žila jsem tenkrát s Richardem Kovalčíkem. V neposlední řadě jsem v Ostravě měla úžasné profesní zázemí, ať už to byla kapela, ostravská televize nebo ostravský rozhlas. Nepotřebovala jsem se kvůli kariéře stěhovat do Prahy, proto jsem tu nabídku odmítla.

 

Měla jste štěstí na dobré autory písniček?

Měla jsem obrovské štěstí. Moji autoři se nejvíce rekrutovali z Ostravska. Byli to především Richard Kovalčík, můj pianista Vladimír Figar, skvělý baskytarista Jirka Urbánek, který psal nadčasovou hudbu, na níž jsem se hodně naučila. Skvělé texty mi psali Jarda Wykrent, který tvořil celé písničky, nebo Jarek Nohavica. A bylo jich víc.

 

Mluvíte s autory písniček o jejich náladách a tématech?

Zásadní je můj výběr. Když mi autor písničku zahraje, řeknu mu buď ano, anebo ne. Pokud souhlasím, protože se mi líbí, začneme řešit mou interpretaci, aranžmá a další věci.

 

Jak se do vašeho repertoáru dostal soul?

Bylo to v době mé spolupráce se skupinou Majestic, v šedesátých letech. Začali jsme poslouchat Rádio Luxembourg. Scházeli jsme se u nás doma, natáčeli si písničky na magnetofon Sonet Duo, nebo nám je nosil nahrané náš saxofonista Láďa Ondra, který byl ještě student. Uměl dobře anglicky a stahoval nám z nahrávek původní texty. Já dělala angličtinu na gymnáziu, takže jsem k ní měla vztah. Neříkám, že jsem ji uměla, ale něco jsem znala. Tehdy jsme se všichni do soulu zamilovali. Každý týden jsme nacvičili dvě nové písničky, které jsme představili na nedělních Čajích o páté. Měli jsme široký repertoár, na Čajích o páté jsme hráli od pěti odpoledne do deseti večer. Na těchto akcích jsem se takříkajíc vyzpívala, byla to taková má konzervatoř. A maturita pak bylo natáčení v rádiu… Nikdy jsem ale nepřemýšlela o tom, že budu zpívat jenom soul. Má pěvecká kariéra prošla vývojem a já vždy zpívala písničky, které se mi líbily.

 

Dotkl se vás někdy zásah cenzorů?

Jednou mě to postihlo. Naštěstí jenom jednou. Bylo to v duetu S tím bláznem si nic nezačínej s Pavlem Bobkem. Text napsal Vladimír Poštulka a původně v refrénu mělo být: S tím bláznem si nic nezačínej, má jen spoustu krásných gest, bude tě chtít do svých snů vlákat, do svých sítí vplést. S tím bláznem si nic nezačínej, nečeká tě žádný ráj, prý slova jen lžou, marná jsou, když mám ti říct goodbye. A právě to závěrečné goodbye vadilo, protože to bylo anglicky, tedy v řeči imperialistické země. A tak Vláďa Poštulka na závěr té sloky napsal: …když vím, že mám už jít.

 

Zasáhlo vás to, že po sametové revoluci mnozí na hudební scéně chtěli, aby ti, kteří měli prostor zpívat před revolucí, dostali prostoru méně?

Nikdy jsem nic takového nepocítila. Ale myslím si, že to byl špatný pohled. Žili jsme tu v nějaké světě, nemohli jsme nikam a každý nějak pracoval. Mít zpěvákům za zlé, že zpívali a publikum si je oblíbilo, je podle mě naprosto chybné.

 

V roce 2011 jste překvapivě oznámila, že odcházíte z hudební scény. Proč jste se tak rozhodla?

Nabízelo se to. Slavila jsem sedmdesátiny, absolvovala velké halové turné a před ním jsem si řekla, že pokud chci někdy odejít, pak teď. Cítila jsem, že je to správný okamžik. Neměla jsem tehdy manažera, vystupovala jsem se třemi kapelami, s Flamingem, které jsem vzkřísila, s Neřež i svou skupinou, a neuměla jsem říkat ne. Bylo toho na mě moc a říkala jsem si, že chci mít klid. Sedmdesátiny jsem považovala za dobrou příležitost. Všichni mi to vymlouvali. Říkali mi, že mi to pořád dobře zpívá a je blbost odcházet. Jenže já to udělala, a byť mi lidé říkali, že to stejně nevydržím, vydržela jsem to dva roky… Výborně jsem si za tu dobu odpočinula a potom mi můj syn Vítek řekl, že by se mi staral o manažerské záležitosti. Navrhl mi, že bude ten zlý, tedy ten, kdo bude říkat ne, když se mi do něčeho nebude chtít. Začalo to tím, že mě Hanka Zagorová pozvala jako hosta na svůj vánoční koncert do Lucerny. Mělo to obrovský ohlas, lidé chtěli přídavky, které jsem neměla připravené. V šatně mi pak Hanka řekla, že mě lidé evidentně chtějí a měla bych zase začít zpívat. Potom jsem jela na koncert k sedmdesátinám Jaroslava Wykrenta do Přerova. Tam mě také dobře přijali, do toho na mě začali naléhat další lidé, a tak jsem nakonec představu svého syna Vítka přijala. Začala jsem koncerty na festivalech, z nichž jsem byla nadšená, protože miluju zpívání venku, pak přišla vystoupení v menších halách, turné na Slovensku a už jsem v tom zase byla. A funguje to stále.

 

I dnes platí, že na pódiu stojíte proto, abyste uspokojila svou vášeň pro zpívání?

Ano, platí to stále. Mnohem více už ale vnímám publikum. Před pár lety mi syn Vítek řekl, že vůbec nedoceňuju, co pro lidi znamenám. Prozradil mi, že za ním mnozí po koncertech chodí a říkají mu krásné věci. Více se už na ně soustředím, vážím si jich.

 

Jaký máte vztah k Vánocům?

V podstatě velmi dobrý, ale raději mám Velikonoce. Líbí se mi, že jsou na jaře, protože to roční období miluju. I když nábožensky jsou Velikonoce smutnější než Vánoce, mám úplně opačný pocit. Jelikož jsem životní optimista, je mi bližší svátek vzkříšení a beru ho jako vzkříšení všeho. Už delší čas si totiž myslím, že Vánoce se trochu zvrtly v komerční záležitost. Vnímám je proto především jako setkání rodiny. Dárky, stromeček, to všechno je krásné. Neprožívám je ale tak silně jako Velikonoce.

 

Až pomine covidová doba, budete dál zpívat?

Ano, v rozumné míře. Už teď se nám plní termíny na duben, květen, červen i červenec.

 

Rozhovor si můžete poslechnout také v audiopodobě v rámci Supraphon Podcastu zde: https://supraphon.lnk.to/PodcastMarieRottrovaPR

 

Foto: Supraphon / Lenka Hatašová


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353