Kdybychom měli k dispozici jedno jediné přání, které se nám po vyslovení splní, věděli bychom co si přát? Možná ano, možná ne. A jak by to vypadalo, kdybychom měli k dispozici hned tři přání? Bylo by pro nás jednodušší vybrat si? Věděli bychom, zda to jediné přání je tím nejdůležitějším anebo by nás váhání znejistělo natolik, že by se naše opravdové touhy nakonec nevešly ani do třech přání?
Těžko říct. Myslím, že by se vše pravděpodobně odvíjelo od toho, v jaké situaci se zrovna nacházíme. Pokud by byla naše situace krajně vypjatá a my jsme se nacházeli na pokraji svých sil, asi by nám stačilo jedno jediné přání. Pokud bychom se ale zrovna v žádné takové situaci nenacházeli, tak pak s trochou dobré vůle bychom svá přání vměstnali do oněch třech. Někdy se však může stát, že toho potřebujeme tolik, že vlastně ani nevíme, co bychom si ve skutečnosti měli přát. Nebo naopak, kdybychom měli sepsat seznam toho, po čem toužíme, byl by pořádně dlouhý.
Naše touhy a přání se mění tak jako život sám. To co je pro nás nejdůležitější v jednom okamžiku života může za pár chvil postrádat svůj smysl. Občas plyneme jako řeka mezi kameny a víme, že právě tak je to v pořádku. A někdy nás okolnosti donutí, rozbouříme se, smeteme vše, co nám stojí v cestě a jako tatáž řeka si prorazíme cestu. V které situaci jsme ale více uvědomělí, která z nich je správná a je pro nás větším přínosem? Každá mince má dvě strany a nehledě na to jak na ni pohlížíme, platidlem zůstává stejným.
Domnívám se, že cokoliv lze vnímat mnoha způsoby a stejně tak jako jsou různí lidé i naše životy mohou být různé. Některé prvky, ty nejdůležitější, jsou však pro všechny stejné. V průběhu života čelíme různým situacím a plynou k nám informace, které k nám promlouvají. Některé nás obejdou, jiné vezmeme automaticky za své. Přijmeme je jako pravdu, o níž jsme přesvědčeni. Někdo jiný však tuto pravdu za svou považovat nemusí. A tak jsou tu najednou dvě pravdy. Na některých se možná časem i shodneme na některých nikoliv. Čím to je, a můžeme se proto navzájem na sebe zlobit?
Myslím, že s léty, jež necháváme za sebou, si uvědomujeme, že všechny naše pravdy ať už byly jakékoli, jsou jen nepatrné střípky, které se postupně skládají a zapadají do sebe navzájem. Občas zjistíme, že k sobě úplně nesednou a tak hledáme dál, až najdeme ten správný. Ale co vlastně skládáme? Skutečně to víme? Jak si vůbec představujeme svůj život a po čem opravdu toužíme?
Když se ohlédnu zpět, troufám si říct, že kdybych postupně sepsala svůj vlastní seznam přání od dětství přes jednotlivé dekády, byl by kratší a kratší. Jistě by začínal nespočtem konkrétních hmotných přání, která by se nesla v mnoha svých obměnách napříč časem. Pokud bych se ohlédla zpět do reality, zjistila bych, jak moc se jich opravdu uskutečnilo. Řekla bych, že v jisté míře či podobě téměř všechna. Přinesla mi radost okamžiku, naplnění.
Co se však děje po jejich uskutečnění a přejeme si taková přání neustále dokola? Myslím, že ne. Jakmile se nám splní, jsme šťastní. Užíváme si naplnění a radosti než je přijmeme za samozřejmost a zjistíme, že pro nás nyní už zas tak důležité nejsou. Začínáme si něco uvědomovat a tímto uvědoměním se posuneme na další »příčku« života.
Cítíme, že se něco změnilo a intuitivně toužíme poznat, kdo jsme a jaký je smysl našeho bytí. Myslím, že mnohé tato otázka provází celými roky a odpověď na ni hledáme všichni stejně, i když se naše aktivity nebo cesty mohou značně lišit. Každý z nás je originál a má svůj jedinečný příběh, a to je třeba respektovat. Všichni neustále procházíme různými zkouškami, které nás posouvají blíž k vytoužené odpovědi a krok po kroku nás vedou k vyššímu stupni sebeuvědomění a poznání. Občas se na své cestě na nějakou dobu zastavíme, ale i to je potřeba. Je to období, kdy jako řeka plyneme mezi kameny…
Od života dostáváme vše. Všechna poznání, všechny možnosti, klady i zápory. A to nás posouvá k cíli. Za svůj život toho stihneme hodně a nespočet okamžiků je pro nás nádherných nebo klíčových. Myslím, že opravdovým smyslem života je hledání a uvědomění si, že postupně musíme projít mnoha situacemi a »světy hmotných přání a tužeb« než v sobě objevíme jiskru, která v nás zažehne touhu bezpodmínečně dávat ve prospěch toho, co nás převyšuje a jehož jsme součástí.
Byla jsem ještě malá, když jsme se s maminkou vydaly na procházku do blízkého lesa za chalupou na Soláni. Byl nádherný letní den, sluneční paprsky prosvítaly přes vysoké smrky a po blankytném nebi plula pozvolna bílá oblaka. Les byl plný voňavých jahod a krásných barevných motýlů, kteří poletovali kolem. Utrhla jsem pevné stéblo trávy, na něž jsem postupně navlékala jednu jahodu po druhé. Vybírala jsem ty největší a nejkrásnější, protože jen tak mohl být můj náhrdelník dokonalý.
Šly jsme pomalu a vnímaly krásu letního dne a svěžest mírného teplého vánku, který si pohrával s našimi vlasy. Na úzkém chodníčku před námi jsme zahlédly malíře, jenž s paletou a štětcem v ruce upřeně hleděl do dáli na kopce, na stíny mraků, které se odrážely v neposečených lukách plných barevných kvítí a na slunce, jež zářilo v korunách vysokých stromů. Tiše jsme se přiblížily, abychom pana Podešvu, akademického malíře, nevyrušily. Ten však již z dálky vnímal naše kroky, a když jsme přistoupily k němu, mile se na nás usmál a dal se s námi do řeči. Poukázal na svou paletu a řekl: „Vyšel jsem si na vycházku, abych načerpal inspiraci.“ Tato jediná věta mi utkvěla v paměti, protože mi v té chvíli přinesla odpověď…
I obyčejná barva na paletě prozářená sluncem a krásným srdcem člověka, dokáže vést rukou štětec ke stvoření velkolepého díla.
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
