Píše se rok 1982. Do »filmové matriky« se poprvé zapisuje film o Básnících – Jak svět přichází o básníky. Z tvůrčí dílny doktora Ladislava Pecháčka a režiséra Dušana Kleina. A na filmových plátnech září dvojice kamarádů – Štěpán Šafránek s duší básníka a Kendy s velkými sny o velkých filmech – Pavel Kříž a David Matásek se stávají na skoro 35 let skvělými kamarády. A s nimi samozřejmě celá plejáda dalších postav a herců. My jsme si dnes popovídali s Lukášem Vaculíkem.
Vy jste naskočil do básnického vlaku až ve třetím dílu. Bylo to nějak složité?
Ne, nebylo. Znal jsem první díly, ne že bych byl vyloženě z básnického fanklubu, ale ty filmy jsem měl prostě »načtené« a bavily mě. A navíc jsem přišel do party, kde jsem znal spoustu lidí, měl jsem tam kamarády – s Pavlem a Davidem jsme chodili spolu na školu! Krásně to fungovalo dohromady.
Čím si myslíte, že Básníci baví diváky? Proč je mají rádi?
Myslím si, že ty příběhy postavy i vztahy jsou tak nějak milé, jsou napsané velmi chytře od pana Pecháčka, je u nich cítit zvláštní milost, jsou upřímné, není tam žádná šílená konstrukce, strojenost. Ale ze všeho nejvíc mám rád u Básníků Dušana Kleina. On je prostě skvělej. Chytrej, vzdělanej. Jsem nejšťastnější, nejblaženější, když s ním můžu být na place. Také dokáže blbnout na place jako malý chlapec, rošťák, pravda, nesmí se to přehánět, to se zastaví a řekne třeba: Lukáši, jdi už do… A je rázem klid!
Hrajete ve filmu majitele autosalonu, máte rád auta? Mohl byste vlastnit autosalon?
Ano, mám! A autosalon, pokud bych na něj měl, tak bych vlastnit mohl. Ale brzy bych zkrachoval. Já totiž umím jezdit – ale to je vše, co s autem umím. Kdyby do mého autosalonu někdo přijel, tak bych si s ním nevěděl vůbec rady. Takže nedoporučuji.
Foto: Bioscop
