Ludmila Zemanová: Cesta do pravěku je nesmrtelný příběh

Filmový klenot Karla Zemana Cesta do pravěku vyprávějící příběh čtyř chlapců putujících proti proudu času nepřestává udivovat ani 64 let po své premiéře. Kromě toho, že byl letos snímek digitálně restaurován, vychází nově také audiokniha. Dobrodružství, které fascinuje děti i dospělé už po několik generací, přeinterpretoval do zvukové podoby vypravěč Oldřich Kaiser. Na křest do Muzea Karla Zemana na pražské Malé Straně dorazila z Kanady osobně jeho dcera Ludmila, která je sama úspěšnou výtvarnicí, ilustrátorkou, spisovatelkou, scénáristkou a režisérkou. V rozhovoru zavzpomínala na to, jak coby malá holčička natáčení kultovního filmu prožívala, a vyzdvihla i umělecký odkaz svého otce.

IMG_3975

Už jste audioknihu Cesta do pravěku slyšela?

Ano, slyšela. A velice se mi líbila. Alan Piskač, který si vzal na starost úpravu textů a režii, se mnou byl od začátku v kontaktu. Věděla jsem tedy, že vypravěčem oproti původní filmové verzi nebude chlapec, ale dospělý muž. Nakonec příběh namluvil Oldřich Kaiser a dal mu trochu modernější podobu. Je obdivuhodné, že dokázal obrazové vyprávění převést do zvukového formátu. Mám z výsledku radost.

V čem je podle vás největší přínos interpretace Oldřicha Kaisera?

Příběh vypráví s obdivuhodným elánem, jako by ho sám prožil, jako by byl jedním z těch chlapců, kteří cestu do pravěku podnikli. Sálá z toho nadšení a přesně to podle mě bylo pro výsledné zpracování nejdůležitější. Ve filmu kluci nepotřebovali tolik mluvit, protože vše stálo na vizuálu, na poutavých záběrech ještěrů a pravěké krajiny. Přestože nebyli profesionální herci, svoje role tenkrát zahráli výborně. Pan Kaiser tomu přidal další rozměr a svůj nelehký úkol – vystihnout celou podstatu díla pouze slovem – zvládl výtečně.

IMG_3938

Co film znamená pro vás osobně?

Když ho táta natáčel, byla jsem malinká. Nedávno jsem se ale účastnila procesu digitálního restaurování jeho filmů v rámci projektu Čistíme svět fantazie ve spolupráci s Muzeem Karla Zemana. Obnovou postupně prošly Vynález zkázy, Baron Prášil a právě Cesta do pravěku. Díky tomu jsem si uvědomila, jak obrovská práce na nich byla a jak i po těch letech zůstávají tátovy snímky skvělé. Po procesu restaurování mi přijde, že by Cesta do pravěku klidně mohla vzniknout dnes. Vyniknou v ní teď všechny detaily a barvy, které před úpravou nebyly vidět. Když jsme práci dokončili, pomyslela jsem si, že to je tátův nejlepší film.

IMG_3954

Vybavíte si nějaké vzpomínky z období natáčení?

Táta neměl možnost jet k pravému moři nebo nějaké velké řece, přesto se mu podařilo najít místo, které svou divokostí jeho představy vystihovalo. Cestoval na Slovensko do nejzapadlejší části Slovenska kolem řeky Váh. V létě jsme většinou nejezdili na dovolenou, protože často natáčel v exteriérech. Tenkrát ale řekl: „Budeme natáčet u řeky a spát ve stanech, mohli byste vyrazit s námi.“ Maminka sice moc ráda nebyla, protože věděla, že bude muset vařit na ohni v kotlíku, ale mně se ten nápad moc líbil. Mně byly asi čtyři roky a bratrovi sedm. V to léto však panovala úmorná horka, bratr dostal horečky a úpal, takže jsme s maminkou museli jet zpátky domů. Táta to nakonec odnesl zápalem plic, protože se štáb musel pořád brodit ve studené vodě. Skončil v nemocnici, ale protože věděl, že musí film dodělat, nedoléčený přijel domů. Zdravotní následky měl z tohoto natáčení po celý život.

Vzpomenete si, co jste si pomyslela, když jste jako malé děvče hotový film poprvé viděla?

Na to si nepamatuji, protože jsem s ním v podstatě vyrůstala. Žili jsme pět minut od tátova filmového studia. Byla jsem tam od rána do večera, sotva jsem přišla ze školy, už jsem tam běžela. Jedna milá paní, která ve studiu pracovala, mi vždycky na tamní projekci promítala všechny novinky. Už v té době jsem například viděla Sněhurku a všechny možné Disneyovy filmy. Ukazovala mi ale i tátovy denní práce, chodila jsem do dílny, kde se vyráběly rekvizity. Mám s Cestou do pravěku spojené celé dětství, takže když pak bylo výsledné dílo hotové, už jsem ho znala.

Přesto jste se k němu určitě ráda vracela…

Ano, jako dítě jsem ho samozřejmě prožívala. Chodily k nám děti ze sousedství, táta měl doma promítačku a my se na film dívali pořád dokola. Všem se líbil, protože nikdo z nás předtím neviděl chodící ještěry. To byla naprostá senzace. Znali jsme jen statické obrázky, ale nikdo do té doby neviděl, jak dinosaurus mává ocasem, neslyšel, jaké vydává zvuky. Všechno to si musel táta dobře nastudovat.

IMG_4078

Řekla byste, že bylo dílo vašeho otce dostatečně oceněno už v době jeho vzniku, nebo až s odstupem času?

Táta byl vždy napřed oceněn v zahraničí, až později u nás. Cesta do pravěku získala v roce 1955 hlavní cenu na festivalu v Benátkách, uspěla i v Mannheimu a na řadě dalších akcí. Měl z toho pokaždé velkou radost. Vždy totiž říkával: „Uděláš špatný film a už nebudeš moci natočit další.“ Nedostal by už na něj totiž peníze. U nás lidé ze začátku často kroutili hlavou, ale poté, co byl oceněn na Západě, se mu vždy podařilo prostředky na další práci sehnat. To pro něj bylo ze všeho nejdůležitější.

V čem podle vás vězí ono kouzlo Cesty do pravěku, že i po téměř pětašedesáti letech diváky pořád přitahuje?

Je to příběh, který je nesmrtelný. Vyprávěný obrazem, výtvarně a esteticky velice vydařený. Navíc vzdělává děti, zábavnou formou jim popisuje vývoj života na Zemi. Řekla bych, že jde zkrátka o film, jak má být.

Znají ho i vaši známí a přátelé v Kanadě?

Pro mě bylo nejzajímavější pozorovat reakce vnoučat, která už vyrostla v jiném prostředí a jsou ovlivněna kanadskou filmovou tvorbou. Měli jsme obavy, že se jim Cesta do pravěku i další tátovy filmy budou zdát pomalé nebo zastaralé. Ale stal se pravý opak – natolik je zaujaly, že jsme je museli přehrávat pořád dokola. Obecně platí, že na Západě jsou tátovy snímky stále ceněné. V Chicagu udělali retrospektivu a přišli tam lidé, kteří mi říkali, že Cestu do pravěku viděli jako děti. A museli se na ni přijít podívat znovu. Asi ji tam nevídají z televize tak často jako u nás, přesto ji znají.

Myslíte si, že by váš otec s dnešními technologickými možnostmi pojal film v něčem jinak?

Sama nad tím občas přemýšlím. Kdyby byl dnes mladý a plný sil, určitě by všech vymožeností uměl skvěle využít. Natáčení trikového filmu Cesta do pravěku v té době bylo velmi náročné i technicky. Musel si nejdříve vymyslet, jak přizpůsobit kameru, aby byla schopná dvakrát až třikrát exponovat různé záběry. Například spojit animaci loutek s živým hercem a kresleným pozadím. Po technické stránce byl velmi schopný, proto vždycky, když se objevila nějaká novinka, hned jsme ji měli doma. Vzpomínám si, že například pořídil jeden z prvních magnetofonů.

Čerpáte něco z tátova odkazu i vy sama pro svou uměleckou tvorbu?

Ano, hodně jsem se toho od něj dozvěděla, hlavně co se týče jeho způsobu práce. Naučila jsem se například to, jak se dívat na filmovou scénu, jak ji správně sestavit. Také jsem díky němu pochopila, jak je důležité správně vyprávět příběh obrazem. Často na něj vzpomínám a říkám si, že je škoda, že jsem s ním nestrávila ještě víc času. Mohla jsem se toho od něj naučit daleko víc. Pro mě to byla nejlepší škola. Měla jsem štěstí, že jsem se narodila takovému tátovi.

Foto: Supraphon / Martin Kubica


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353