V krajích kde končí chléb a začíná kamení, se rodí sny. V krajích kde jistota je posledním lístkem na větvi a studnou v poušti se rodí naděje. V krajích a odlehlých krajinách vlastní duše se rodí blízkost a uprostřed člověka, v jeho srdci, se rodí láska.
„Díváš se někdy na hvězdy?“ zeptal se chlapec a vzhlédl k obloze poseté bílými oblaky.
„Vlastně ano,“ odmlčel se děda. Chlapec na něj upřel svou pozornost a zvídavě se zeptal:
„Vlastně ano? Co to znamená? Já se dívám na hvězdy často, baví mne snít o tom, jak daleko jsou.“ Vydechl chlapec a očekával dědovu odpověď.
„Také často přemýšlím o obloze, chlapče,“ usmál se děda.
„A o hvězdách? Přemýšlíš také o hvězdách?“ nenechal se odbýt chlapec.
„Ano, to také, chlapče. Žiji s hvězdami.“ Prozradil děda své tajemství.
„S hvězdami? Řekl jsi, že žiješ s hvězdami? Jak je to možné?“ dožadoval se chlapec odpovědi.
Znavený stařeček se pomalu posadil na proschlou podzimní trávu. Chlapec nic nemeškal a následoval ho.
„Dnes je krásný den,“ spokojeně a klidně pronesl děda a chlapci se zdálo, jakoby vše kolem nich dýchalo zvláštní lehkostí. Víš, chlapče, někdy se díváme na hvězdy jen tak pro zábavu, jindy s nadšením. Občas nad krásou hvězdného nebe žasneme a někdy v nich hledáme odpovědi.“
„Odpovědi? A na co?“ zeptal se pohotově chlapec.
„No, to je různé. Každý člověk může mít jiné otázky. Někdo se snaží najít odpovědi kolem sebe na zemi a někdo se ptá hvězd.“
„Cožpak hvězdy mluví, dědo?“ udiveně zakroutil chlapec hlavou a podíval se na plující bílé oblaka prozářené podzimním sluncem.
„To víš, že ano. Mluví řečí ticha a vnitřních pocitů. Když jsem byl mladý, měl jsem spoustu otázek. Často jsem se ocitl v situacích, které mne trápily, a často si nevěděl rady. A tak jsem se ptal ostatních, kteří mi vždy nějakou odpověď přinesli, a spousta věcí se tím vyřešila. Občas však nastala chvíle, kdy jsem cítil, že si musím poradit sám. Ale neuměl jsem to. Nevěděl jsem, co mám dělat. Tápal jsem a cítil se ztracený. Udělal jsem spoustu chyb, protože jsem nevěděl, že existují i jiná řešení a naopak neudělal jsem toho tolik, co bych si dnes přál, abych udělal. Jenže některé věci už odvál čas.“
Stařeček na pár vteřin sklopil zrak, když v tom jakoby ho něco vybudilo, aby nadšeně pokračoval dál.
„Víš, chlapče, dnes už svým hvězdám rozumím. Teď, když vnímám svůj podzim života ve všech jeho barvách a vzpomínky jsou tím nejvzácnějším pokladem, mohu s klidem říct, že jsem sice neobjevil všechno, co jsem hledal, a nepodařilo se mi uskutečnit vše, co jsem chtěl, ale i tak jsem našel něco velmi cenného.
„A co to je, dědo?“ přerušil stařečka nedočkavý chlapec.
„Jsou to hvězdy. Hvězdy v nás, hvězdy v našich srdcích.“
Děda se usmál širokým úsměvem a chlapci připadlo, že mu zcela rozumí i přesto, že on sám prožíval bezstarostné, lehké, lákavé kvetoucí jaro.
„Chlapče, každý den a každý čas je pro nás vždy ten nejlepší, to si pamatuj. Protože právě v něm lze najít zárodek toho neviditelného, nepoznaného. Je to, jako když se podíváš v pravé poledne na nebe s hvězdami. I na tebe čekají v životě okamžiky, ve kterých budeš bloudit a hledat to nejlepší řešení. Někdy si poradíš sám, jindy se zeptáš hvězd. A ony ti vždy odpoví, třebaže mluví tiše.“
„A co když ne? Co když je neuslyším, dědo? Jak pak zjistím, co mám udělat?“ bázlivě přerušil stařečkovo vyprávění chlapec.
„Pak udělej to, co myslíš, že je správné.“
Chlapec chvíli přemýšlel a pak položil stařečkovi ještě jednu otázku:
„Jakou budu mít jistotu, dědo, že je to pravda? Že jsem udělal vskutku to nejlepší?“
„Chlapče, můj milý!“ usmál se děda a starostlivě ovinul svou ruku kolem chlapcových ramen.
„Ničeho se neobávej dopředu! Nemůžeš udělat nic špatně. A pokud se časem ukáže, že jsi mohl udělat ještě něco lepšího, tak to zkrátka uděláš příště. Nikdy se nevzdávej, nezoufej příliš dlouho a jen běž! Vydej se směrem, který tě láká, a neboj se neznámých krajin, protože právě tam, v krajích kde končí chléb a začíná kamení, se rodí pravé sny. V krajích kde jistota je posledním lístkem na větvi a studnou v poušti se rodí naděje. V krajích a odlehlých krajinách vlastní duše se rodí blízkost a uprostřed člověka, v jeho srdci, se rodí láska. To mi pověděly hvězdy…
Jak bys potom mohl minout cíl a nepoznat to nejlepší v sobě?“
Chlapec byl tolik rád. Byl potěšen tím, co mu děda vyprávěl. Jeho obavy ho už netížily. Hbitě vyskočil ze sedu a podal dědovi ruku, aby mu pomohl vstát. Když se jejich dlaně pevným stiskem spojily, chlapec si všiml zbarveného lístku potácejícího se ve větru, který právě přistál jen kousek opodál. Na podzimní trávu vedle sedmikrásky…
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese:
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
