Bylo krátce po poledni horkého červnového dne a lípa s půvabnou korunou poskytla znavenému pocestnému svůj milosrdný stín. Slunce se opíralo do suchem vyprahlé kamenité cesty a teplý vánek si pohrával s jejími širokými listy. Pocestný se posadil ke kmeni a zadíval se do kvetoucí koruny.
Tisíce květů objímajících staré větve pokojně visely dolů a jejich líbezná vůně vábila včely z dalekého okolí. Pocestný se zhluboka nadechl a přál si vychutnat každičký okamžik této krásy. Zavřel oči a na nic nemyslel. Snažil se jen vnímat vůni, která mu byla tak příjemná a která teď zcela prostoupila jeho tělem, prostorem. Nad hlavou mu bzučely včely. Zaposlouchal se do zvuků koruny a po chvíli konečně nabyl pocitu klidu u srdce.
„To jsem potřeboval,“ pomyslil si, „na chvíli se zastavit, spočinout a nechat své obavy na zaprášené cestě za sebou. Alespoň na chvíli. Na malou chvíli, kdy mohu zažít pocit smíření.“
„Copak Tě trápí, poutníku?“ ozvalo se z koruny.
Pocestného náhlý hlas odněkud nijak nepřekvapil ani neudivil. Nepřemýšlel, byl tu jen sám se sebou. Bez váhání odpověděl:
„Trápím se, neboť nevím jak dál. Můj život není takový, v jaký jsem doufal, přestože se tolik snažím… Jsem jako chycený v síti, ze které nemůžu ven. Má nespočet vláken vedoucích z jejího středu, ale ať už se vydám po kterémkoli z nich, nakonec stejně zjistím, že mne vždy zavedou do stejného bodu,“ povzdychl si, „chci tím říct, že ať udělám, co udělám, ať se vydám kteroukoli cestou, vždy se ocitnu na stejném místě.“
Pocestný se zády opíral o mohutný kmen s rozpraskanou kůrou a stoletá lípa mu řekla:
„Jsi tak milý, poutníku, a tvé zoufání tak dojemné. Přisedl sis ke mně, vyhledal jsi můj stín, mou vůni, mé objetí. Opřel ses o můj kmen, budu tedy tvou oporou. Jsem otevřenou náručí pro ty, kteří hledají.“ Lípa se odmlčela a vítr šelestil jejími velkými srdcovitými listy.
„Možná máš pravdu s tou sítí, poutníku,“ ozvala se. Možná v ní jsi a možná do ní patříš. Možná z ní není úniku, možná má stovky vzájemně propojených vláken, kterými postupně procházíš. Možná si můžeš vybrat. A možná jich tu je tolik jen proto, abys nakonec pochopil, že jdeš opačným směrem. Možná…
Jak by vypadal tvůj život, poutníku, kdyby ses místo – ven vydal směrem k jejímu středu?
My lípy máme tisíce srdcovitých listů a omamných květů, které nás krášlí a patří k nám. Ale skutečné srdce máme pouze jedno. Je to pevný bod v našem středu. I tvá pavučina má svůj pevný bod a své srdce. To je princip.
Cítím tvé obavy, tvé zklamání, tvou bolest poutníku. Pamatuj však, že i ony za čas pominou. Sto let se dívám na svět a čas mi přináší poznání i sílu. Za tu dobu spočinulo v mém stínu tisíce lidí hledajících klid. Chvíli tiché a vstřícné samoty v jejich tíživém osamění.
Jsem ráda, že jsi přišel, protože i ty stejně jako všichni před tebou máš velkorysé, čisté srdce. Neměj obavy, tvá situace se brzy vyřeší. Věř, že vše nesnadné v životě je jen zkouška. V momentě kdy uvěříš, že ji zvládneš, máš vyhráno. Tím okamžikem zasadíš semínko úspěchu. Musíš jen vyčkat a být trpělivý. Věřit zcela, že jsi na správném místě a že děláš právě to, co dělat máš.
To tě provede propastmi a chvílemi nejistot, a když si vzpomeneš na okamžik, ve kterém ses rozhodl pro úspěch, podpoří tě. Znovu oživí tvé odhodlání a tvou vnitřní sílu. Jsou to velké okamžiky. Okamžiky tvoření a zázraků, jak jim vy lidé říkáte.“
Poutník pozvolna procitl ze svého snění, otevřel oči a podíval se na prašnou cestu před sebe. Nechtělo se mu vstát, nechtělo se mu nikam jít. Nadechl se a znovu ucítil všudypřítomnou vůni rozkvetlé lípy. Zahleděl se do dáli a věděl, že musí pokračovat. Když svůj zrak přiblížil k cestě, všiml si, jak na její rozpraskaný povrch s kamením dopadá mohutný stín lípy.
„Jakoby byla všude,“ řekl si. Chvíli pozoroval mihotající se stíny jednotlivých větví a tu spatřil její srdce. Na cestě, kterou se měl vydat, v jednom z jejich tisíců listů, v němž se zhlédlo.
„Ano, vidíš správně,“ zašeptala tiše lípa…
„Je to mé srdce, ale je také tvé. Vše v čem dokážeš vidět krásu je tvé. Protože to je obrazem tvého nitra. Takový skutečně jsi.
Jsi poutníkem života a máš v sobě sílu měnit, tvořit a plnit si své sny. Když vytrváš, vše kolem čehož jsi součástí, tě podpoří. Tak jako mé srdce na cestě, které je současně i tvým.
Kdo tedy ve skutečnosti jsi? Kde končíš a kde začínáš?“
Poutník se poprvé za celou dobu udivil. Dívající se do koruny rozkvetlé lípy úžasem oněměl.
„Jak krásné a dokonalé,“ pomyslil si.
„Jak jemné, půvabné, milosrdné, laskavé, statné, silné, moudré a čisté…
Mé srdce je srdcem lípy? To řekla?“
Poutník, který se až do té chvíle považoval za pocestného, si náhle uvědomil svou podstatu. Svou vůli, svůj princip. Nebyl tulákem, ale poutníkem tak jak mu pošeptala lípa. Poutníkem, který teď věděl, kam směřuje a znovu uvěřil, že to co dělá, má smysl. Bez ohledu na to jaké překážky musí na své cestě překonat.
Má srdce lípy. Čisté a velkorysé.
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
