Píše se rok 1982. Do »filmové matriky« se poprvé zapisuje film o Básnících – Jak svět přichází o básníky. Z tvůrčí dílny doktora Ladislava Pecháčka a režiséra Dušana Kleina. A na filmových plátnech září dvojice kamarádů – Štěpán Šafránek s duší básníka a Kendy s velkými sny o velkých filmech – Pavel Kříž a David Matásek se stávají na skoro 35 let skvělými kamarády. A s nimi samozřejmě celá plejáda dalších postav a herců. My jsme si dnes popovídali s Lindou Rybovou.
Pamatujete si, kdy jste se poprvé setkala s filmovými Básníky Dušana Kleina a Ladislava Pecháčka, jak jste je vnímala jako »obyčejný« divák?
Myslím si, že Básníky si dobře pamatuji tak nějak od mých třinácti. Vždycky mě bavili, tak jako baví všechny obyčejné lidi – je s nimi prostě dobře.
Překvapilo vás natáčení šestého dílu, že se Básníci vracejí ke svým divákům po tolika letech?
Byla jsem překvapena, věděla jsem, že pan režisér Klein byl nemocný, tak z tohoto důvodu mě to překvapilo, ale byla jsem za něj ráda! Jinak návrat Básníků po deseti či dvanácti letech – to mě možná ani tolik nepřekvapilo – vždyť oni procházejí našimi životy už tak nějak samozřejmě. Spíš ve vztahu k panu Kleinovi mě to překvapilo, protože příběhy Básníků nemůže točit nikdo jiný než on. Byla jsem ráda za jeho odvahu, že se do dalšího dílu ještě pustil.
Jaká byla vaše první reakce na nabídku zahrát roli Zuzany Rybářové, nové múzy i lásky Štěpána Šafránka.
Měla jsem velkou radost z několika důvodu. Jednak natáčení s panem Kleinem! A navíc další díl Básníků. Těšila jsme se na pana režiséra, na Pavla Kříže, kterého jsem dlouho neviděla. Přišlo mi to, jako když se po letech vracím někam, kde to znám a kde je mi dobře.
Psali vám vaši ctitelé básničky a verše?
Kluci o mně psali básničky, dokonce i můj muž mi svého času psal básničky, takže já mám básníky ráda. (smích)
Kdo vás oslovil, a potěšila vás tato nabídka?
Já jsem šla na normální kamerové zkoušky, a když mi pan Klein nechal na záznamníku vzkaz, že si mě pro roli vybral, tak jsem měla obrovskou radost a říkala jsem si – tak to je dobrý.
Jaká byla vaše reakce na příběh a na originální poetiku a humor scenáristy Ladislava Pecháčka?
Mně to přijde prostě dobré. Pořád si to zachovává svoji poetiku a svůj žánr a nesnaží se příběh dostávat někam, kde to není ono.
Jak se vám pracovalo s panem Dušanem Kleinem? Byla to první spolupráce?
Já mám k panu Kleinovi vřelý vztah, pracovala jsem s ním už v šestnácti, pro televizi jsem s ním dělala jednu z mých prvních věcí a bylo to moc příjemné. Pan režisér je velmi milý, jemný člověk, přesně ví, jak co točit, co po herci chce, a nezměnil se. A i proto jsem se na tu práci moc těšila.
Vaše Zuzanka je něčím jiná než předešlé »lásky a múzy« Štěpána Šafránka. Má už svůj příběh, prožila si i pár životních zklamání – čím vám byla tato postava blízká?
Byla mi blízká právě tím, že už má dítě, že už si něco v životě prožila, ale není to žádná zhrzená a smutná holka. Zuzanka má desetiletou holčičku, která už má také svoje lásky, a teď se to v příběhu prolíná, je to něco, co já už znám. A v tom je i moje role Zuzanky jiná proti předešlým Štěpánovým láskám – má jiné starosti, jiný způsob života. Týká se to i našich rolí s Pavlem, našeho vztahu. Už prostě nemůžeme ve svém věku pořád hrát diblíky, máme za sebou určité zkušenosti i zklamání – a to musí být ve filmu vidět. Ale to neznamená, že si nemůžeme psát básničky…
Zuzanka je »povoláním« fotografka. Také ráda fotografujete?
Ne ne, vůbec nefotím. Moc ráda bych to uměla, ale já technicky neumím dát toho obrázku to, co vidím a cítím a co bych v něm ráda chtěla vidět. A to se netýká vůbec toho, jestli umím nebo neumím držet foťák.
A mimo jiné – umíte vařit a dokážete vykouzlit takové šunkofleky, které Kendy slupnul jako malinu?
Šunkofleky nemám ráda a neumím je uvařit. Nemyslím si o sobě, že jsem bůhvíjaká kuchařka, spoustu věcí uvařit ale umím, nicméně šunkofleky mezi ně nepatří. Nemám ráda uzené maso a to spojení vajíčka, uzeného masa, těstovin, ne ne, to není nic pro mě. (smích)
Vzpomenete si na nějaké hezké zážitky z natáčení?
Já mám krásný zážitek úplně mimo moje scény, kdy jsme točili v domově důchodců. Na tom natáčení byl pan Somr, pan Abrahám, pan Lábus… a tyhle pány já miluju jako herce a mám je hrozně ráda lidsky, jsou prostě úžasní. Ten pocit, že tam jsou, že v tom filmu hrají, to je něco nádherného. To byl pro mě nejkrásnější natáčecí den a vůbec nejhezčí zážitek z natáčení Básníků. Vidět je při práci, to je něco neuvěřitelného!
A jen tak na okraj – a spíše mimo příběh otázka: I přesto, že »básníci« nám vnášejí do života něco mimořádného, nevšedního… většinou dáváme přednost »nebásníkům«. Tak to bylo i s většinou Štěpánových lásek. Proč tomu tak je?
V tom vám nepomůžu! Já teda rozhodně nepatřím k ženským, které dávají přednost »nebásníkům«! (smích)
Foto: Bioscop
