Nejen o dvojalbu The Best Of Lenka Filipová jsme si povídali se sympatickou zpěvačkou a kytaristkou. Přestože je Lenka Filipová od mládí písničkářka, bylo období, kdy ji široká veřejnost díky spoustě hitům považovala za hvězdu pop music… Jak na toto období vzpomíná sama Lenka a udělala by dnes něco ve svém životě jinak?
Dvojalbum The Best Of Lenka Filipová je nejspíš vaší nejrozsáhlejší kompilací, která poprvé shrnuje vaši éru u Supraphonu i u Universalu. Dá takový výběr hodně práce?
Stála jsem o to, aby mi s tím pomohl Zdeněk Rytíř, který pro mě napsal nejvíc textů. Reagoval se slovy: ,To všechno jsem napsal?´ Poslal mi e-mailem texty a jinak to nechal celé na mně. Takže tuhle desku jsem sestavovala v podstatě sama.
Která píseň je na desce nejstarší?
Nejstarší je Časně ráno. Napsal ji pro mě za mé asistence Štěpán Rak. To mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct. Něco jsem si prozpěvovala a Štěpán to přetvořil do písničky. A Zdeněk Rytíř mi později k té instrumentální skladbě napsal text.
Vaše první nahrávky ještě pro Panton byly s kompozicemi Štěpána Raka. To byl váš učitel hry na kytaru?
Ne, spíš starší kolega. Studoval o pár ročníků výš také u profesora Štěpána Urbana. V oblasti improvizace a skladby je pro kytaru jeden z neuznávanějších. Dalším z kytaristů, kteří jsou pro mě důležití v mém kytarovém vývoji byl a je Milan Tesař. Spolupracovali jsme spolu na mnoha projektech a jeho vliv na mě je patrný.
Mluvili jsme o nejstarší skladbě, která je nejmladší?
Prší a Tisíc způsobů. Ty jsou z mé poslední desky.
Ono těch písní zvlášť v druhé polovině devadesátých let moc nebylo, že?
Tvořím v různých intervalech, nepravidelně a devadesátá léta nebyla úplně vydařená, mohly zato dvě delší pauzy, první mateřská, ta byla dobrovolná, ta druhá byla nedobrovolná – zdravotní, ale byla bohužel ještě delší. Delší pauzy mezi jednotlivými deskami jsem ale měla vždycky, protože jsem k sobě hodně kritická a některé věci mě déle trvají než si sama sobě odsouhlasím…
Ne že bych šla až tak daleko jako paní Hegerová, když říká, že netočí desky, protože nemá o čem zpívat, ale moc dbám na to, aby především texty byly na míru. A protože mi bohužel Pánbůh nedal textařský talent, těžko hledám někoho, kdo dokáže vystihnout, co chci říct a sdělnost je v mých písních to nejdůležitější.
Mezi Časně ráno a Prší je pořádný kus života. Je na té struně, natažené mezi oběma písněmi něco neměnného, společného pro tehdejší i dnešní Lenku Filipovou?
To je otázka, kterou jsem si při výběru písní na tuhle desku taky kladla. Bylo to pro mě zastavení, chvíle říct si, kam dál. Jedno zůstává neměnné i v průběhu let. Text a kytara u mě hrají hlavní roli. Důležitá je pro mě nosná melodie a sdělný text. Takže jsem byla a zůstala jsem i nadále písničkář, který chce něco sdělit… Není u mě podstatné, jakým způsobem jsem toto sdělení zabalila, jestli do aranže se smyčci nebo do tvrdšího bigbítového tvaru. Ale i v této různorodé formě bych chtěla zůstat rozpoznatelná, originální a sdělná.
A je mezi Časně ráno a Prší i něco myšlenkově blízkého?
Obě jsou to výpovědi žen. Díky své podstatě – to je emočnímu projevu a textům – jsem si časem vybudovala velmi různorodé publikum a mohu říci, že je z velké části ženské. U těchto dvou písní je rozdílný věk vypravěčky, ale obě jsou mi blízké.
No jistě, pro určitou generaci dívek to byly písně, které jim pomáhaly dospívat…
Asi ano. Vždyť já jsem dospívala s nimi! Stejně je s podivem, že se Zdeněk Rytíř jako dvorní textař dokázal tak citlivě vžít do ženské duše. Vždyť některé z těch písní patří mezi jeho životní texty! On tvrdí, že je toho schopen, protože byl vychovávaný mezi ženami. Já nevím přesně, kolik jich v rodině bylo, ale říkává, že díky nim se dokáže hodně vcítit do toho, co ženy cítí a proniknout svými texty pod kůži.
Vraťme se k tomu, že jste zpěvák-vyprávěč. Máte pocit, že některé z těch písniček mají v sobě nějaký skrytý příběh?
To je u mně rodová záležitost. Můj táta je herec a já jsem strávila pěkný kus dětství koukáním zpoza opony. Chtěla jsem být herečka, ale tatínek mě odrazoval, že je to ještě těžší než muzika. A určitě měl pravdu, když říkával, že jednou budu té kytaře »líbat kolíky«. Ale stejně jsem k divadlu odjakživa tíhla – třeba dodnes se mi nejlíp vystupuje v divadelních sálech – a když to tak vezmu, každá písnička je pro mě takové minidrama ve čtyřech minutách.
Když jste vydávala předchozí desku, říkala jste, že se začínáte učit na elektrickou kytaru. Jak jste v tom pokročila?
Snažím se. Pro mě není důležité se na ní stát virtuózem, pro mě je důležité ji poznat, odkrýt. Dnes lépe rozumím její podstatě, technice, všechny ty elektronické krabičky, co se používají, efekty, problémy kolem trsátek… Pro mě je to další kamarádka, která je »trošku« jiná, než její kolegyně nylonka nebo kytara folková nebo dvanáctistrunná, je mi pomocníkem a zdrojem invence hlavně při skládání a aranžování.
Vy jste byla ale vždycky spíš komorní typ, který se snažil podobně jako třeba Chris Rea nebo Carol Kingová pracovat jen s omezeným okruhem muzikantů, kteří vám nejlíp rozuměli.
Ano, jsem komorní typ a nejvíc se vždy spoléhám na svojí kytaru – na svůj doprovod a hlas. A když už mám hrát s více muzikanty, musím s nimi být zžitá. Musím se na ně stoprocentně spolehnout a cítit, že jsme na jedné vlně… Jednorázově se takto mohou potkat, zahrát si a rozumět si muzikanti okamžitě snad jen při jazzové improvizaci, u mých písniček to nejde. Nedávno jsme si o tom povídali s Jarkem Nohavicou. Nám nesedí, když máme hrát s doprovodem, se kterým se neznáme.
Víte, dvakrát to sjet na zkoušce a pak rovnou na plac. Možná, že posluchač nic nepozná, ale já prostě cítím, že nevyzařuju. Nesděluju ty emoce, které bych chtěla říct. Ne, estrády, to nikdy nebylo pro mě. I když mě do téhle kategorie kdysi taky zařazovali. Měla jsem takové období, kdy já, celou svou podstatou písničkářka a muzikantka, jsem měla díky několika hitům image popové zpěvačky. To nemyslím špatně, spíš to říkám proto, že jsem si při přípravě téhle desky uvědomila, že jsem vždycky směřovala k něčemu intimnějšímu, osobnějšímu, k něčemu, co do toho velkého popu nepatří.
Myslíte, že některé písničky, které jste zpívala před dvaceti lety, dneska zpíváte jinak?
Určitě, ale tu změnu cítím sama v sobě. Není to viditelné na povrch. Myslím, že ubývá i toho, co je na efekt. Časem ořezáváte všechny efektní věcičky kolem, všechny smyčce nebo klavíry a jak lety pronikáte u každé té písně do hloubky, zůstáváte čím dál víc jen u podstaty, to je u melodie a u sdělení, a dostáváte se jim hlouběji na kost. Stává se mi, že nějaký Zdeňkův text zpívám bůhví pokolikáté a najednou v nějakém okamžiku mám husí kůži a říkám si, jaká je to síla.
Co vaše dcera? Poslouchá vaše písničky?
Že by si sedla a jen tak je poslouchala, to ne. Ale respektuje je. Myslím, že z toho, co jsem kdy dělala, ji nejvíc oslovily lidové písničky. Také jich několik na druhé desce mého výběru je.
Album lidových písní jste natočila kvůli ní?
Ano, ale taky kvůli sobě. Vrátila jsem se s ním do dětství. Vždycky jsem se vracela k těm chvílím, kdy jsem doma s rodiči v trojhlasu zpívávala lidovky. Byl to takový dotyk s krásnými vzpomínkami. Ale nebyla to tak jednoduchá deska, jak se podle těch zdánlivě obyčejných lidovek zdá. Milan Tesař pro mě udělal úpravy, které jsou… no, hodně těžké.
Existují nějaké písně, u nichž je vám líto, že se na tenhle výběr nedostaly?
Je jich hodně. Třeba Málo mám nebo Až budeme to mít, Částečné zatmění srdce a spousta jiných. Zase naopak mám radost, že se tam vešel Práh bolestivosti, Dopis na polštář nebo Hotelový zrcadlo. Měla jsem totiž takové období, kdy bylo hodně hitů, a za nimi se skryly skladby, jejichž potenciál ty hity jakoby převálcovaly.
Ovšem Zamilovaná tam nemůže chybět!
Jistě. Já jsem měla poměrně málo písní, převzatých od cizích autorů. Vždycky jsem dbala o to, aby to v takovém případě nebyl velký hit. Abych tím nebyla ovlivněná ani já, ani publikum. Abych jim dala svou tvář a dokázala si z nich udělat vlastní písničky. Když jsem byla na studijním pobytu ve Francii, dostala jsem se k dokončování druhé desky Francise Cabrela. Slyšela jsem u jeho manažera nesmíchané snímky a právě tahle píseň mě moc oslovila. Tak jsem Francise poprosila, jestli by mi tu píseň nevěnoval, že bych si ji nechala otextovat česky. Zajímavé na tom je, že ani Francis tehdy ještě netušil, že z této písně bude jeho velký hit. A když jsme já i on ve stejné době – on ve Francii a já u nás s textem Zdeňka Rytíře – zařadili tuto píseň na naše desky, byla tato píseň pro nás oba osudová.
To byl taky jeden z hodně zdařilých Rytířových textů…
No, typická rytířovská klasika na poslední chvíli. Text mi diktoval po telefonu přímo do studia, když už už se to mělo točit. Jestli se do té nahrávky pečlivě zaposloucháte, všimnete si, jak to zpívám. Udýchaně, jako z papíru. A přesně tak to taky bylo.
Kdyby jste byla dnes tou čtrnáctiletou holkou, která zrovna začíná a chce být pop hvězdou, co by jste dělala jinak?
Asi bych se snažila za prvé studovat na konzervatoři, která by byla zaměřena jak na klasiku, tak na písničky, taková totiž za mých studií neexistovala. Nejspíš bych si nevybrala jen kytaru s nylonovými strunami, ale hrála bych na víc druhů kytar už od začátku, včetně té elektrické. Věnovala bych se více studiu skladby a aranžování. A chtěla bych umět sama sobě napsat text. A dobrý text. Jinak bych asi neměnila nic.
Foto: Universal Music, Supraphon
