Lenka Dusilová, Patrick Karpentski, Viliam Béreš, Beata Hlavenková a Martin Novák – to je Baromantika. A to je i nové album nazvané V hodině smrti. Je dílem vyzrálých osobností, ať už jde o autorství jednotlivých skladeb nebo jejich interpretaci. Je to album hodně upřímné. Koneckonců – rodilo se mimo jiné v době těhotenství a porodu duše Baromantiky Lenky Dusilové. O novince, kterou Lenka a Baromantika pokřtili v neděli 2. listopadu v pražském Divadle Archa, si povídáme právě s Lenkou a taky Beatou Hlavenkovou. Jak samy »holky« říkají, album mimo jiné – a možná hlavně – zachycuje přerody a transformace v jejich životech.
Takže muzikantský přechod k vážným tématům života a smrti?
L. D.: Nad vážnými tématy uvažujeme už dlouho, a smrt k takovým tématům patří. Názvem desky chceme vyjádřit mnohovrstevnost života. A k tomu symbolicky patří i naše osobní transformace, opouštění starých míst. To, o čem mluvíme, může být i porod: něco starého zemře a začíná nový život. Například. Je toho samozřejmě víc.
B. H.: Smrt je pro nás zásadní součástí života. Život a smrt – to je jako černá a bílá, protipóly našich prožitků. Smrt může znamenat zavření nějakých dveří a otevření jiných, tedy ukončení nějaké etapy a přerod v něco jiného. K tomu právě může patřit i ten porod, to je taky hraniční věc. Vždyť při něm může žena třeba i zemřít. Shrnuto: smrt se snažíme vnímat jako pozitivní věc a nedílnou součást života. Dnes se smrt z našich životů vytěsňuje, nemluví se o ní, nepřemýšlí se nad tím, co přijde po ní.
L. D.: Přemýšlíme o tom, od čeho se smrt odvíjí a jak do života zapadá. Osobně se cítím být ve středu života, přichází krize středního věku a to se dost odráží v životech všech nás z Baromantiky. Jde svým způsobem o generační výpověď.
Jak se u vás projevuje krize středního věku?
L. D.: U mě docela pozitivně! Hnůj jsem si vyžrala už v předešlém životě, vlastně v několika životech. Teď mám krásné období. Pořád je co řešit, ale v současnosti je mi dobře, mám krásného syna a to mi, možná překvapivě, přináší radost. Vždycky jsem se toho totiž bála. Navíc máme radost z muziky, kterou s kapelou děláme. Z toho, co jsme vytvořili. Prostě se raduju z toho, co dělám, a to je nejvíc, co může být.
Takže vlastně žádná krize; spíš jakýsi časový terminus technicus?
L. D.: Jsem fascinovaná poslední dva roky tím, jak na sobě vnímám, že přirozené zákonitosti dokonale fungujou. Ale nepustí člověka k sobě samému není-li tomu otevřený. Jde taky o shrnutí toho, co všechno jsme prožili za poslední rok a půl. Když se člověk ohlíží, vždycky tam nějaké krize jsou. Z toho se ale člověk nesmí podělat. Musí to přijmout a zpracovat. A pak ho to posune někam dál.
B. H.: Já ještě ve středním věku nejsem a tak krizi neprožívám. (smích) Naopak – prožívám asi nejspokojenější období života. V hudební kariéře mám úžasné období, současně mám skvělé děti. Žiju v místě, kde není válka a můžu svoji muziku předávat dál. A v takovém období může člověk i tu smrt vnímat z jiného, zajímavého úhlu pohledu. Nebojím se jí, ale přemýšlím nad ní a zaujímám k ní určitý postoj.
Vaše nová deska mi připadá o něco temnější, než předcházející alba Baromantiky. Cítíte to taky tak?
L. D.: Každý to asi cítí jinak. Na nové desce jsou i temnější zákoutí, to je jasné, veskrze ji ale jako temnou nehodnotím. Naopak – cítím z ní pozitivní hodnocení toho, co se kolem mě děje. I když v některých místech, třeba v písni Duša moja, pracuji s temnějšími, možná až nepříjemnými hudebními krajinami. Ono to prostě zapadá do toho, co má člověk občas v hlavě skrze ten blázinec okolo.
B. H.: Jsme v Baromantice čtyři autoři, kteří se aktivně zajímají o hudební dění ve světě. Vstřebáváme různé cesty a to, co máme naposloucháno, si v sobě neseme. Každý si ale hledáme vlastní cestu, nic nekopírujeme. Občas je to temnější, občas méně temné.
Na albu V hodině smrti se, asi poprvé, autorsky podílí celá Baromantika!
L. D.: Je to spoluautorská výpověď. Každý přinesl svůj střípek do mozaiky. Několik měsíců jsme se bavili o pojetí a pointě nahrávky, a všechno to dostalo jasnou konturu třeba i mým porodem. Věci, které se děly, do sebe dost zapadaly. Vstřebané události jsou taky ingredience s kterými jsme pracovali.
Desku V hodině smrti jste uvedli citátem z knihy Carla Gustava Junga. Čtete jeho díla, případně podobnou literaturu?
L. D.: Nejsem ten typ, který by studoval psychologickou literaturu, ale v jednom zásadním momentu mýho života mi Jungova kniha hodně pomohla. Motala jsem se v situacích, kdy jsem cítila, že musím být sama sebou a opustit místo, kde jsem. Jung mi dal sílu projít tmou.
B. H.: Nedávno jsem pročítala knihu Temné noci duše od Thomase Moorea. To je velice silná výpověď, ze které člověk může hodně vytěžit v temných obdobích. A teď čtu Sílu pozitivního myšlení. Všechno to spolu krásně souvisí.
Na albu zní několik jazyků: čeština, slovenština, angličtina, polština. Souvisí to s původem autorů jednotlivých písní?
B. H.: Píseň Archivní má slovenský text, a já mám slovenské kořeny. Pocházím ze Slezska, tudíž jsem používala dialekt hodně spojený s polštinou. Slovensky jsem mluvila dřív než česky. Česky jsem vlastně začala mluvit až nejposledněji. K polštině – Lenka zpívá polsky od desky Eternal Seekers, kde nazpívala text Bogdana Trojaka. Na poslední desce pak text Dorky Barové, a na téhle nové je Dorka taky zastoupená. No a Justin Lavash je Angloameričan, se kterým spolupracujeme už delší dobu.
L. D.: No a nejuvěřitelnější z mých úst zní samozřejmě čeština. (smích)
Stejně jako minulé »živé« album, má i deska V hodině smrti velmi zajímavý obal.
L. D.: Je svým způsobem podobný, rozostřený. Od první Baromantiky spolupracujeme s výtvarníkem hyper realistou Michalem Ožibkem. Zabývá si též designem a grafikou. Tomu svěřujeme obaly našich desek.
Na album přispěli i fanoušci prostřednictvím sbírky na HitHit a koneckonců i díky nim přišlo na svět opravdu zajímavé album…
L. D.: Myslím si, že tahle deska je vyvrcholení tvůrčího setkání čtyř silných autorů, našich tvůrčích možností. Teď vyrážíme na turné a ukáže se, jak bude naše kapela fungovat dál. Hodně to bude záležet i na poptávce. Dnešní doba není pro takové složité projekty, jako jsou ty naše, jednoduchá. Co jsme chtěli říct, to bylo řečeno, a dál to necháváme osudu.
Foto: Supraphon / Adam Holý
