Ksenia Rappoport: V Praze se natáčelo skvěle

Nový film režisérky Ireny Pavláskové Pražské orgie podle stejnojmenné předlohy americké spisovatele Philipa Rotha bude mít premiéru 10. října. Ještě než snímek vstoupí do kin, vyzpovídali jsme herečku Kseniu Rappoport, rodačku z Petrohradu, která ve filmu hraje hlavní ženskou roli.

Proč jste přijala nabídku na roli ve filmu Pražské orgie?

S potěšením jsem nabídku Ireny hrát v jejím filmu přijala. Jde o vynikající literaturu a velmi dobrý scénář, který Irena napsala. A role Olgy je naprosto úžasná. Takže jsem po přečtení scénáře neměla žádné pochybnosti. Mám ráda, když jsou věci složité, když dělám něco, co jsem doposud nedělala, když se musím něco nového naučit, když musím vynaložit úsilí – to je vždycky to nejzajímavější.

Znaly jste se i Irenou Pavláskovou z dřívějška?

S Irenou se známe dlouho, víc než šestnáct let, kdy měla točit v Rusku film o druhé manželce Stalina a kde si mě obsadila do jedné z rolí. Měly jsme společně jen jeden natáčecí den, bohužel z toho filmu z finančních důvodů sešlo, ale mezi námi s Irenou se vytvořilo vzájemné porozumění. Jsem šťastná, že si mě Irena z té doby zapamatovala. Když mi Irena po létech nabídla roli v jejím filmu, cítila jsem s ní vnitřní spojení a souznění. Pustila jsem se do tohoto dobrodružství, kde jsem měla hrát českou ženu v angličtině a trochu i česky, protože jsem měla k Ireně plnou důvěru.

Jak byste tu komplikovanou postavu Olgy popsala?

Moje role Olgy je složitá, nejednoznačná, nebyly v ní žádné jednodušší momenty. Olga existuje a pohybuje se na hraně provokování, šílenství, zoufalství. Je to osobnost, která má nestejnoměrné emoce, motivy jejího chování nejsou vždy uchopitelné Je opilá, konfliktní, agresivní a také slabá a zraněná, v různé momenty vyvolává různé pocity. Někdy soucit, někdy pohoršení, neustále provokuje své okolí, dělá to upřímně a ze zoufalství. Prožívá hluboce, co se děje v zemi. Její protest – to není povrchní, bláznivá idea: „pojďme se oddávat neřestem“, je to z přesvědčení, je to zoufalý protest a hledání aspoň nějakého území, kde by byli lidi svobodní.

To, jaká Olga je, je do velké míry dáno i dobou, v níž žila…

Olga prožívala tu dobu v té podobě, která byla vlastní její extravagantní povaze, její ženské podstatě. Organizovala divoké večírky v domě svého vlivného milence, kde si vytvořila malé území svobody alespoň v oblasti volných vztahů, což ji udržovalo nad hladinou… V druhém plánu tušíme, že ji nejspíš nabízeli spolupráci s StB, ale tuto oblast jsme s Irenou neprohlubovaly. Když Olga říká větu, že „svoboda v sexu je jediná svoboda, kterou nám nesebrali,“ – to nejsou slova nějaké zhýralé či příliš odvázané ženy, ale slova plná bolesti.

Co vás zajímalo na Olze víc – politická nebo osobní linie?

To nejde u mé postavy oddělovat, protože v tomto člověku je to těsně propletené. Společenské klima je součástí příběhu, lidé byli zastrašení, ve vzduchu lítala podezíravost a nedůvěra a není divu, že se z toho člověk chtěla aspoň na chvíli vymanit. Ona má také osobní trauma, které v sobě nezpracovala, že ji opustil manžel. Ona se s tím nemůže vyrovnat – a cítí to tak, že ji ponížil. To je ten důvod, proč ty povídky nechce Zuckermanovi dát a současně důvod, že mu je nakonec předá. Je to neukončený vztah, který ona mučivě prožívá v osamocení dál. Protože on je s jinou ženou. A Olga s ním pokračuje sama uvnitř sebe vést dialog. V tomhle směru se Zuckerman trefuje do toho jejího nejbolavějšího místa.

Jak se vám spolupracovalo s hereckým partnerem Jonasem Chernickem?

Jonas je výtečný herec, filmový a divadelní, je také scenárista, člověk s velkou zkušeností, neuvěřitelně taktní, skromný, náročný sám k sobě. Mám takové partnery jako je Jonas moc ráda. Takové, se kterými můžeš nad rolí hloubat, polemizovat, nacházet něco… Jeho pojetí postavy Zuckermana je velmi přesvědčivé, on je velmi niterný a přesný herec.

Jak se vám v Praze natáčelo?

Skvěle. Štáb byl výborný, práce na place bezvadná, a když to porovnám se svými jinými zahraničními zkušenostmi, tak na vysoké profesionální evropské úrovni. Všichni se o mě krásně starali, hýčkali si mě tam. Všichni jsme pracovali upřímně, od srdce a naplno. Nikdo během natáčení v žádné z profesí nebyl lhostejný… Musím ocenit, že jsme natáčeli scény podle jejich chronologie, což je dnes velká vzácnost. Obyčejně se točí tak, aby to bylo výhodné pro producenty, tady to bylo jinak a všem to dává možnost lépe vystavět scény, posbírat emoce a souvislosti z předešlých obrazů. My jsme ke konci natáčení měli tudíž s Jonasem tu možnost znát historii vzájemných vztahů našich postav ve filmu, dostali jsme se jim přirozeně pod kůži, protože jsme mohli vycházet z předešlých scén.

Jak se vám pracovalo s Irenou Pavláskovou?

My si s Irenou vzájemně velmi dobře rozumíme, cítíme věci stejně. Já jsem taková herečka, že se pořád hlásím se svými návrhy. Některé Irena přijala hned a byla za ně ráda, jiné nepřijala. Je to normální a správný proces, když můžeme o věci diskutovat a my jsme měly velmi plodnou a tvůrčí spolupráci. V tom nasazení jsme si s Irenou podobné. Byly momenty, kdy už i Irena byla spokojená, a já požádala ještě o jednu klapku. Ten perfekcionalismus je část naší profese, bez které se nelze hnout. Naopak mě děsí to, když se po natočeném záběru hned řekne: „perfektní, jdeme dál!“ Mně se líbí, když režisér něco chce, usiluje o to, bojuje, chce to říct přesněji. Vidí, kde to jde udělat ještě lépe, to je skvělé. Jestli mě Irena ještě po této bouřlivé spolupráci pozve k dalšímu filmu, budu šťastná.

V rozhovoru pro Rádio svobodná Evropa – Svoboda jste dostala i tuto otázku: Rok 1976, do kterého jste se na dva měsíce ponořila, je to období po sovětské invazi, kterou Češi nazývají normalizací. Podobá se to nynější situaci v Rusku v tom smyslu, že jde o dobu temna, když se po společenském vzedmutím bylo všechno zakázané a země ztratila budoucnost. Vidíte podobnost mezi současným Ruskem a dobou normalizace v Československu?

To je složitá otázka, protože nejsem znalec té doby v Československu. Ale u nás v Rusku cítím, že se budoucnost nějak scvrkla. Na rozdíl od devadesátých let, když jsme dýchali naplno, hltali jsme vzduch plnými doušky. Měli jsme pocit, že přichází něco nového a překrásného, že se nám všechno podaří, nehledě na to, že je všechno složité a těžké. Teď probíhá proces hermetického uzavření. Postupně vyrůstají různé zdi, nejprve nízké ploty a když se otočíš, tak už ti zeď sahá k pasu a najednou přes tu zeď už nevidíš vůbec nic.

Příběh

Příběh filmu Pražské orgie nás zavádí do poloviny 70. let. Slavný americký spisovatel Nathan Zuckerman – často využívané alter ego Philipa Rotha – přijíždí do Prahy, aby zachránil a odvezl rukopis zakázané knihy napsaný v jidiš. Díky hledání díla se seznámí se svéráznou a nezkrotnou Olgou a pronikne na vyhlášené večírky, na nichž každý hledá únik ke krátké svobodě po svém. Výstřední spisovatelka, pro niž jsou provokování a nevázané vztahy formou vzpoury proti nesvobodnému způsobu života, jaký lidem vnutil totalitní režim, Zuckermana přitahuje svou tajemností i děsí bezostyšnou otevřeností. Postupně se proti své vůli stane nejen divákem, ale i účastníkem dekadentního představení, v němž mnozí hrají falešně, a nikomu nelze věřit. Zuckermanova pražská návštěva, plná bizarních setkání s podivuhodným uskupením různorodých lidí se brzy stane téměř dobrodružnou a nebezpečnou misí. Zuckerman si nakonec není jistý, kdo je přítel a kdo je provokatér a donašeč. Kdo jsou lidé z dekadentních orgií v domě syna slavného malíře? Kdo je vyplašený student, který ho upozorňuje, že musí okamžitě opustit Československo? Kdo je jeho průvodce normalizačním peklem, vyhozený divadelní režisér a nyní údržbář v kotelně muzea? A kdo je jeho Olga: skandalistka a rebelka nebo hráčka dvojité hry? V ohrožení se ocitá nejen Zuckermanova svoboda, ale možná i jeho život.

Pražské orgie

Premiéra 10. 10. 2019

Scénář a režie: Irena Pavlásková

Foto: Bioscop


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353