Když v parném dni kdy jsi sužován vedrem, náhle zavane vítr, máš pocit radosti. Vnímáš jeho příjemné pohlazení a vychutnáváš si každičký okamžik jeho přítomnosti. Když po dlouhém putování krajinou bez vody objevíš čirou studánku, nadšeně k ní poklekneš a vděčně se z ní napiješ…
Když se vydáš na procházku lesem a najdeš baculatého hříbka, naplní tě to radostí. Zahlédneš-li ráno na louce pasoucí se stádo srn, na borovici veverku nebo v mokré trávě kosa poskakujícího sem a tam, toužíš pozorovat je co nejdéle. Vyskočí-li malá rybka nad hladinu řeky, delfín z mořských vln nebo spatříš-li chodící ulitu na pláži, prožíváš obrovský pocit nadšení a štěstí. Vrátíš-li se po náročném dni a tvůj domácí mazlíček tě radostně vítá, s úsměvem a potěšením ho pohladíš. Sleduješ-li letní soumrak, červánky, zapadající slunce nebo večerní oblohu plnou zářících hvězd zhostí se tvého nitra pocit klidu a míru. Složíš-li úspěšně důležitou životní zkoušku je ti nádherně. A když po létech osamění potkáš člověka, který souzní s tvou duší, rozsvítíš v sobě světlo, které tě naplní radostí a štěstím…
Při všech těchto chvílích se cítíš báječně. Jsou to momenty, které se dotknou tvého srdce, a ty neopotřebuješ myslet na cokoliv jiného. Malé běžné věci, které formují náš život. Dokážeme-li je vnímat, vážit si jich a nebrat je jako samozřejmost, znamená to, že jsme na cestě ke skutečnému štěstí.
Často se až příliš zabýváme věcmi, které nás trápí, utíkáme sami před sebou a před vlastní zodpovědností v domnění, že jsme obětí toho, co ve svém životě nechceme a co se nedá změnit. Necháme se spoutat strachem a pak na dlouho uvízneme v představách, že nám život žádné klady ani východisko nedává.
Každá situace má však řešení. A i když ho zrovna nevidíme, důležité je uvěřit, že se nám brzy dostane vše potřebné k tomu, abychom ji zvládli. Neexistuje člověk bez starostí nebo trápení. Všichni ve svých životech neustále překonáváme překážky a tím vyzráváme. Nikdo není ve svém trápení sám, i když si tak připadá.
„Komu bylo mnoho dáno, od toho se nejvíc očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.“
Věřme proto v sebe i ve chvílích, kdy jsme slabí a bolaví, smutní a bezradní. Jsou to okamžiky tvoření. I vnitřní bolest je neodmyslitelnou součástí našeho života a je pro nás důležitá. Když jí však nepodlehneme a s vírou se vydáme krok po kroku kupředu, brzy se nám uleví a nabereme nový směr. Někdy nemusíme vidět před sebe, abychom uvěřili, že jdeme správným směrem. Naše nitro a intuice nás sama navede na cestu, která vede ke štěstí.
Nejlepší a nejdůležitější věci v našich životech přichází v momentech, kdy je nejméně čekáme a z míst, o kterých většinou nemáme ani ponětí. Přijměme proto plnou zodpovědnost za své jednání a za svůj život, s důvěrou a vírou však přistupujme k zítřkům. Bolesti, které v sobě máme, pominou, když jim to dovolíme. Pokud nám na tom opravdu záleží.
Při včerejší procházce horskou krajinou jsem se s chutí rozesmála. Na rozkvetlé louce osvětlené zapadajícím sluncem se pásly strakaté kozy. Když mne spatřily, zpozorněly a chvíli na mne upřeně zíraly. Jena z nich pak popošla kousek dál a znovu si pochutnávala na voňavých bylinách. Ta druhá jako by byla ráda, že si jí někdo všiml. Důležitě pokyvovala hlavou, ujišťovala se, zda se na ni dívám a mně připadlo, že se chlubí svými zahnutými růžky, které jsem nahlas obdivovala. A také tím, jak je na louce spokojená. Byla tak trochu rozpustilá. V jejích očkách jsem zahlédla veselí, radost a pohodu. Zasmála jsem se a tu mi přišlo na mysl: „Jak málo stačí ke štěstí. Spíš by mne napadlo, že na procházce potkám někoho místního, s kým pronesu pár milých slov než pasoucí se zvíře, které mne rozesměje a obdaří svou vlastní radostí. Prostě kozlík rohatý!“
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové (i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
