Když zboříte běžkařskou stopu…

Jen pár kroků zbývá do završení letošního roku a my stále naladěni na vlně času svátečního přemýšlíme jak nejlépe zakončit jednu životní etapu našich předešlých 365 dní. Zhodnotit, co se nám v letošním roce povedlo a co nás naopak dost potrápilo. Plánujeme setkání s přáteli a oslavy nového roku, o kterém vždy doufáme, že bude lepší než ten předchozí…

bruzkova logo

A já věřím, že bude. Pro nás pro všechny. Všeobecně nevím, jakým poměrem lze hodnotit, zda jeden rok je lepší než ten druhý, protože rok je jen označením zlomku času plynutí našeho života. Je jako plátno nebo jeviště, na které vstupujeme hrát svou vlastní roli. Samozřejmě, držíme se scénáře svých zajetých kolejí, ve kterých dodržujeme daná pravidla, své závazky a povinnosti. Na druhou stranu však máme vždy prostor k vlastní improvizaci a uvědomění si toho, že naše role je vždy tou hlavní. Je o nás. Sami jsme si režisérem, hercem a scénáristou. Proto máme neomezený prostor k zamyšlení nad tím, jestli nám právě tato scéna vyhovuje nebo ne. Pokud v ní cokoli upravíme nebo se pokusíme udělat jinak, zjistíme, že vše ostatní se na jevišti našeho života přizpůsobí a změní se také. Bude nás následovat.

1

Jen pár dní před vánočními svátky jsem jela ze Soláně – Velkých Karlovic, které jsou vskutku úchvatným místem. Jako malá jsem zde trávila spoustu času, protože zde bydlela babička ze strany otce a my jsme ji často navštěvovali. Oslovovali jsme ji stařenkou, protože se to k ní zkrátka hodilo. Bylo něco po čtvrté hodině odpoledne a venku se stmívalo. Cesta zůstala dobře sjízdná i přesto, že všude kolem napadl čerstvý sníh. V domcích ve vesničkách, přes které jsem se vracela domů, svítila vánoční světýlka, které nám mají připomenout radost a nadšení z tohoto nevšedního času.

2

Vzpomněla jsem si na léta dětství, kdy jsme se s rodiči vracívali domů z chalupy. Bývalo to většinou v neděli odpoledne. Jezdívali jsme autobusem přes Hutisko a Vigantice a mně se vybavuje, jak ráda jsem oknem sledovala tu krásnou a tichou krajinu, malé dřevěné chaloupky schované pod sněhem, kterým se kouřilo z komínů. Dívala jsem se do oken domků, za kterými byly vidět svítící vánoční stromky, a cítila jsem štěstí. Z oken vyzařovalo teplo a útulno a barevná žlutá nebo bílá světýlka mi připadaly jako hvězdy svítící na obloze, ve kterých je ukryto vše. Příslib nového roku, štěstí, radosti. I v tuto chvíli mnou prostoupil krásný a hřejivý pocit. Myslím, že radost a smích jsem si vypěstovala právě zde, na chalupě na Soláni. S rodinou, sestřenicí a bratrancem jsme tu zažili spoustu nezapomenutelných okamžiků, víkendů a prázdnin. V zimě tu bylo vždy tolik sněhu, že se muselo neustále odhazovat a chodníček, který se vyšlapal ráno, byl do večera zavátý. Od autobusové zastávky jsme chodívali lesní cestou a brodili se sněhem mnohdy až do půl pasu. Stařenka měla úzký chodník sice většinou prošlapaný, ale byly to vždy jen stopy v hlubokém sněhu jedna za druhou, které se musely přesně kopírovat, protože když se stouplo jen o kousíček vedle, propadli jsme se i s batohem a taškami do závěje a byli celí od sněhu. Samozřejmě se to stalo několikrát, mám dva sourozence a tak jsme v závějích bývali na střídačku nesčetněkrát. Dnes už si dovedu představit, jakou asi radost z toho museli mít naši rodiče, kteří sami nosívali těžké tašky, které než jsme došli do chalupy, byly také celé od sněhu stejně jako my. Chaloupka byla ale vždy vyhřátá a v kamnech pěkně praskalo. Svlékli jsme mokré oblečení a boty a sušili je na šňůře nad kamny. Byl to krásný čas a pro nás děti obrovské dobrodružství. Pravdou je, že všelijakých takových dobrodružství jsme zde zažili spousty. Se šibalským úsměvem na tváři se mi zrovna vybavuje jedno, které si dnes sice už plně uvědomuji jako značně škodolibé a raději ani nedomýšlím všechny možné následky, jaké mohlo mít, ale tenkrát to byla fakticky legrace.

3

Tehdy v zimě napadalo spoustu sněhu a my jsme se v něm pořádně vydováděli. Stavěli jsme sněhuláky, bunkry, koulovali se. Jezdili jsme na bobech a sáňkách z kopce, který není sice nijak dlouhý, ale prudký je docela dost. Je součástí stezky vedoucí kolem naší chalupy na kopečku a z okna v kuchyni je na něj skvělý výhled. Tu zimu jezdívalo kolem chalupy hodně běžkařů, podmínky byly perfektní a okolí pro vyjížďku v přírodě a pro aktivní odpočinek prostě úchvatné. Měli vyjetou stopu podél našeho vyšlapaného chodníčku až k chalupě. Dál pod ní už začíná zmíněný kopec, který byl pro nás tak oblíbený. Zde běžkařská (běžecká) stopa končila, než se zase objevila znovu pod kopcem, protože ten kopeček přece patřil nám a našemu dovádění! Běžkaři pro to však neměli pochopení, a když se vyřítili zpoza kůlny u chalupy a bez jakéhokoli zpomalení se vrhli na kopec a pak z něj dolů, mnohdy na nás urputně křičeli naštváním, ať uhneme. Kolikrát nás dokonce seřvali, že tam bobujeme a tím jim ničíme stopu. A to neměli dělat. To nás ohromně naštvalo. Byl to přece náš kopec u naší chalupy, my jsme tam byli doma. A tak jsme s bráškou vymysleli, že jim tam napříč celým kopcem uděláme skokanský můstek. S chutí jsme se dali do práce. A opravdu přes celou stezku, jež vedla dolů z kopečku lemovaná z jedné strany vlevo lesním svahem směrem nahoru a zprava prudkým svahem a sněhovou závějí zase dolů jsme postavili krásný asi třiceticentimetrový skokanský můstek. Původně jsme chtěli vystavět ještě vyšší, ale přece jen, bylo nám těch běžkařů trochu líto. Když bylo vše hotovo a my jsme byli už úplně prokřehlí, běželi jsme domů. Před chalupou z nás rodiče ometli březovou metlou sníh a pořádně také oklepali boty, abychom si je mohli usušit v kuchyni u kamen. Dostali jsme horký ovocný čaj a přitom se na sebe neustále šibalsky culili. Pořád jsme odhrnovali záclonu a čekali, kdy nějaký běžkař pojede. Jenže bylo už odpoledne a na horách se brzy stmívá. Ten večer jsme se již nedočkali, ale zato příští den stál za to. Od rána jsme se sourozenci seděli za stolem, který byl právě pod oknem v kuchyni. Byl zde úžasný výhled na kopec i pod něj. A tu najednou! Bráška zvolal: „Už jedou!“ V rychlosti jsme odhrnuli záclonu a v mžiku jsme byli všichni tři nacpaní přímo na stole, jen abychom co nejlépe viděli. Běžkaři byli dva, jeli s odstupem za sebou a náš plán se neminul účinkem. Nad chalupou se pořádně rozjeli a nic netušíc to vzali uježděnou stezkou bez stopy z kopce dolů. Zděšený výraz ve tvářích jsme sice z naší pozice neviděli, ale i tak jsme viděli dost. Když najeli na můstek, skočili a… Svalili se do závěje jeden po druhém. Byli celí od sněhu a tak nejspíš zase nadávali. My jsme se mohli smíchy potrhat sedící pěkně ve vyhřáté chaloupce za oknem. Když už jsme jich pár takto nachytali, naši si všimli, že s námi není něco v pořádku. Chtěli vědět, proč nejdeme ven a čemu se pořád za oknem tak smějeme. Chvíli jsme sice zapírali, ale pak jsme se přiznali. Dostali jsme pokárání a nařízení, že můstek musíme zbourat, aby se nikomu nic nestalo, ale než k tomu došlo, nachytali jsme jich ještě několik. Dnes vnímám s velkým pousmáním to, že když jel asi už desátý běžkař a my jsme s očekáváním v kuchyni zas křičeli jeden přes druhého: „Už jedou, už jedou!“ a vrhli se všichni tři k oknu, najednou jsme zjistili, že tam nejsme sami, ale je tam také táta s mámou a stařenka, kteří byli stejně jako my zvědaví, zdalipak běžkař projede nebo ne. Neprojel. A my všichni jsme se tomu náramně škodolibě chichotali. Trochu se za své vyprávění a lumpárny stydím, ale když si na to vzpomenu, musím se přiznat, že mám tu situaci stále v živé paměti a rozesměje mě od srdce úplně stejně teď jako tenkrát. Ten den neprojel nikdo. Ani jediný běžkař, který by zdolal náš skokanský můstek. Naštěstí se nikomu nic nestalo a my než jsme ho odpoledne zbourali, užili jsme si i s rodiči spoustu upřímné legrace.

A tak si říkám, že i naše životy se mnohdy jeví jako vyjeté stopy běžkařů, kterých se držíme za každou cenu. Ale i na nich se může nečekaně objevit překážka. Z jakého důvodu tam je, co nám má říct a jak si s ní poradíme je jen na nás. Vždy máme možnost volby, improvizace. Ať už uděláme cokoli, nic není špatně. Pokaždé je to krok dopředu k lepším zítřkům. Komu by se také chtělo žít hůř?

Rok od roku se neustále něčemu novému učíme. Některé věci v sobě objevujeme přirozeně, jiným musíme věnovat zvláštní pozornost. Za svůj život jsem často slýchávala: „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“ Já jsem se v mládí naučila smát a stavět skokanské můstky. Mít radost z maličkostí, sdílet ji s ostatními a snažit se šířit povědomí o tom, že to pravé štěstí si nosíme v sobě. Je skryté v každém z nás a jen tiše čeká na své probuzení. A tak se setkáváme s ostatními, kteří jsou nám sympatičtí nebo se na nás usmějí a my náhle vnímáme zvláštní pocit propojení, radosti, štěstí. A to je vše. Krásné a jednoduché. Jako zimní zasněžená krajina, která nám v pohledu na ni zrcadlí naše vlastní vnitřní bohatství…

Na závěr se musím omluvit všem běžkařům, kteří toho dne projeli po zelené stezce kolem naší chalupy na Soláni. A zároveň poděkovat za to, že se nikomu nic nestalo. Jste moji hrdinové!

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, nyní motivační koučka a také začínající spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – v leže, na oddělení JIP začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nyní se rozhodla tento pohádkový příběh vydat a jeho prodejem podpořit onkologicky nemocné děti. Kniha Skřítkové vyjde 21. ledna 2019

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353