Když uděláš dobrý skutek

Čas od času se v našich životech objeví situace, která nás pořádně zaskočí. Potkáme se třeba s lidmi, jež nás z počátku nadchnou, zaujmou. Jejich příběh je nám blízký a my s nimi soucítíme. A dokonce máme potřebu jim pomoci. A tak v dobré víře rádi uděláme dobrý skutek. Někdy jsou však věci úplně jinak než se nám na první pohled jeví a jak je nám prezentováno…Znáte to taky?

bruzkova logo

Nedávno jsem si vzpomněla na historku z doby krátce po studiích, kdy jsem se s nadšením vypravila s jedním svým kamarádem do Ameriky. Bylo to jen několik let po revoluci a podívat se do Ameriky byl můj velký sen. Když se k tomu příležitost naskytla, byla jsem nadšená. Za téměř všechny své úspory, po malých částkách postupně odložené z mých měsíčních příjmů, které tehdy představovaly průměrně asi šest tisíc korun, jsem si koupila ne zrovna levnou letenku do New Yorku, která by se dnes dala koupit za poloviční cenu. Já jsem byla ale nadšená a těšila se na dobrodružství, které na mě za oceánem čekaly. A opravdu, byla to neuvěřitelná zkušenost a dodnes tvrdím, že toto rozhodnutí vydat se do neznáma mi pomohlo dospět. Kromě neskutečně úžasných okamžiků a objevování světa se mi ale přihodilo něco, co by mě nikdy ani ve snu nenapadlo.

_D6A7050

V Americe jsme měli předem domluvenou brigádu a tak jsme s nadšením chodívali uklízet obrovské sály multikina, které pro mne byly do té doby něčím nevídaným. Za půl roku pobytu ve státech jsme si vydělali tolik peněz, o kterých by se nám u nás mohlo jen zdát.

Náš pobyt se krátil a my se těšili domů, i když se nám ve státech moc líbilo. Asi necelý měsíc před odjezdem se nás spolubydlící zeptal, jestli by nám nevadilo, kdyby u nás v apartmánu mohli přespat na jednu noc dva Češi, kteří právě přiletěli do států a potřebovali by někde přenocovat, než se vydají dál na jih. Samozřejmě jsme s nadšením souhlasili, vždyť jsme přece Češi a musíme si navzájem pomáhat. My všichni jsme se na někoho nového z Česka docela těšili a tak jsme našim milým hostům – kamarádům připravili hezké přivítání s večeří a příjemným posezením. Kamarádi se nám jevili jako fajn kluci, kteří prý byli ve státech už podruhé a tak jsme vzájemně sdíleli naše zážitky. Pozdě večer, když v kinech skončily všechny filmy, jsme se jako obvykle vydali do práce. Kamarády jsme nechali u nás doma odpočinout a popřáli jim, ať se na zítřejší cestu dobře vyspí. A myslím, že se jim spalo skutečně dobře…

2

Brzy zrána, když jsme se vrátili z práce, našli jsme kamarády k našemu překvapení sbalené a připravené k odjezdu. Prý se rozhodli pokračovat v cestě časně, aby do cíle dojeli co nejdříve. Nabídla jsem jim ještě kávu a snídani. A tak s námi v klidu vypili kávu, posnídali, rozloučili se a vzájemně jsme si popřáli štěstí. Kamarádi spokojeně odjeli a já jsem večer zjistila, že mi z pokoje z obálky, kterou jsem měla schovanou v zapnuté kapse v kufru uloženém ve skříni, ukradli všechny peníze, které jsem si za půl roku práce našetřila.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Neustále jsem prohrabávala kufr a celou skříň dokola, i když mi bylo jasné, co se stalo a že peníze nenajdu. Nedokázala jsem ale pochopit, že by lidé, které jsme s otevřenou náručí přijali, poskytli jim přístřeší a pohostili je, byli něčeho takového schopni. Vždyť jsem jim ráno vařila kávu, nachystala snídani. Vždyť jsme společně to ráno, kdy měli moje peníze ve své kapse, seděli u jednoho stolu. Pak jsme si potřásli rukou a úsměvem se rozloučili… Bylo to prostě neuvěřitelné.

3

Nevím, jestli mne víc bolelo to zklamání nebo to, že jsem náhle neměla vůbec nic. Byla jsem zoufalá, za pár dní jsem se měla vrátit domů a veškeré moje úspory byly pryč. Tehdy jsem prožívala pocit naprosté bezradnosti a paniky. Byla jsem tak nešťastná a myslela jsem, že se kvůli tomu zboří celý svět. Ale samozřejmě, nic hrozného se nestalo. Svět se nezbořil a za těch pár dnů, co mi zbývalo ještě do mého odletu, jsem si nějaké peníze zase vydělala. Hodně mi pomohl i můj kamarád, který myslím, prožíval celou tu nešťastnou situaci se mnou. Život v Americe mě naučil mnohému, postavil mne do různých situací a některé z nich, v dobrém slova smyslu, ale i v tom opačném stály opravdu za to.

Dnes však, víc než po dvaceti letech se na celou věc dívám jinak. Roky jiných životních situací a zkušeností naprosto zastřely dřívější bolestné zážitky z minulosti. Čas odvál to zlé a v srdci mi zůstalo vepsáno jen to, co bylo naopak skvělé a úžasné. Jak šla léta, pochopila jsem, že to co jsem tehdy vnímala jako úplnou katastrofu, vlastně zas tak strašné nebylo. Dnes vím, že v životě můžeme ztratit daleko víc, než jsou peníze, i když se tenkrát jednalo o obrovskou částku. Alespoň tedy pro mne. Pravdou sice je, že jsem ještě dlouho potom žila v pocitu ublížení a zášti k těmto lidem, kteří se tvářili jako kamarádi. Ale časem, když jsem pochopila, na čem v životě nejvíc záleží, jsem jim s klidným pocitem v srdci odpustila.

4

Zpětně jsem si totiž také uvědomila, že to co ztratíme, ať už je to cokoli nebo kdokoli, pro nás už prostě nemá žádný význam. Protože to pro svůj další život a pro své následné kroky už nepotřebujeme, i když je těžké si to přiznat. Dnes si říkám, že to nejspíš chtělo hodně »odvahy« těch dvou zasednout k jednomu stolu, dívat se mi do očí a dělat jakoby nic. V každém případě, jakkoli to zní podivně i za tuto zkušenost, která pro mne v té době znamenala obrovskou újmu jsem vděčná a musím se přiznat, že zpětně, když na svůj pobyt v Americe vzpomínám, jen málokdy se mi vybaví právě tato situace, protože toho dobrého bylo mnohem více. Na své věci jsem si začala dávat větší pozor a život jsem začala brát zodpovědněji.

Někdy se však stává, že stejné situace mívají více podob a na to nejsme zcela připraveni. Jako třeba před pár lety, kdy jsme s rodinou navštívili jeden ostrovní stát v Indickém oceánu. Byli jsme ubytováni v resortu s krásnou pláží, kde jsem se kochala ve stínu palem pohledem na tyrkysovou hladinu oceánu, když tu ke mně přistoupil místní domorodec s obrovskou taškou plnou nějakých věcí. Z počátku mne zaskočilo, kde se v resortu, do kterého měli přístup jen hosté a zaměstnanci vzal, ale samozřejmě jak je mi vlastní, se vší vstřícností a úctou jsem se s ním dala do řeči. Pán se mi představil, ale já si na jeho jméno už nevzpomínám. Řekl mi, že má plnou brašnu krásných věcí, které sám ručně vyrábí. Rozpovídal se o své dílně a taky o tom, kolik má doma dětí a že žijí v chudobě. Noci prý tráví vyráběním suvenýrů a přes den putuje po plážích a snaží se je prodat, aby si vydělal nějaké peníze a uživil tak svou rodinu.

5

Jeho dojemný příběh mne opravdu zasáhl a tak i přestože jsem neměla v plánu nic nakupovat, chtěla jsem mu pomoci. Šla jsem tedy do pokoje pro peníze a nakoupila jsem od něj spoustu ručně vyrobených věcí. Prodejce byl šťastný, podal mi ruku a popřál mi hezkou dovolenou. S dobrým pocitem u srdce jsem se dál kochala pohledem na oceán a byla jsem přesvědčena, že jsem udělala dobrý skutek.

Příští den se prodejce objevil znovu. Tentokrát s dalším úplně novým a samozřejmě dražším zbožím. Přistoupil ke mně tak přátelsky, usmíval se, třásl mi rukou a povídal a povídal. Po chvíli začal vytahovat vše, co měl v brašně i přestože jsem mu řekla, že už další věci koupit nemůžu. On se však znovu rozpovídal o svých dětech, které prý každý den čekají na to, až se jejich táta vrátí s penězi, aby se mohly najíst. Vždycky když si na tu situaci vzpomenu, vybaví se mi jeho slova: „Jste krásná rodina, máte štěstí. Tvůj syn je šťastný člověk, že se narodil právě vám, a že se dnes může bezstarostně koupat v tak krásném moři.“

A tak jsem se zastyděla a za nemalé peníze jsem opět nakoupila jeho předražené zboží a později s manželem také velké krásné škeble, které jak jsme pár dní nato zjistili, byly přísně zakázané vyvézt. Prodejce odcházel opět spokojený, ale já jsem v sobě měla divný pocit, i když jsem stále žila v domnění, že jsem přece jen udělala dobrý skutek a někomu jsem pomohla. A pravda, pomohla. Jenže trochu jinak než jsem si myslela.

6

Prodejce, který říkal, že pravidelně prochází pláže každý den, aby alespoň něco málo utržil a uživil tak svých pět dětí se ale dalších deset dní už neukázal. Bylo nám to divné, s manželem jsme si říkali, zdali se jemu nebo jeho rodině něco zlého nestalo. Ke konci pobytu nám to přece jen nedalo, a proto se manžel zeptal jednoho místního člověka, který v resortu také pracoval, jestli neví, zda se plážovému prodejci něco nepřihodilo.

A tak jsme se dozvěděli skutečnost, že náš chudák prodejce je obchodník, který nakupuje věci u ostatních domorodců za nepatrný zlomek peněz z částky, kterou za ně ve skutečnosti sám nakonec utrží. Dozvěděli jsme se, že je na ostrově přísný zákaz odvozu všech nádherných mušlí, které nám prodal a že si z našich dvou nákupů vydělal asi dva a půl krát tolik, co si v průměru vydělá za měsíc tamní učitel, který má vcelku slušný příjem.

Prodejce tedy neměl nejmenší důvod se vracet a mě napadlo, že se nejspíš právě také povaluje někde ve stínu palem na pláži. A jak to bylo s jeho rodinou? O té prý nikdo nic neslyšel. Pravda, tenkrát nás to trochu naštvalo a mně se po letech vybavila znovu situace z Ameriky.

Ale ať už to bylo jakkoli, dnes když si na prodejce a jeho rafinovanou strategii vzpomeneme, přijde nám vtipné, jak snadno jsme se nechali zmást a napálit. To je zkrátka život. Neustále se prostřednictvím jiných lidí a různých nečekaných situací něčemu novému učíme. Občas také ztrácíme a občas nalézáme. Ztrácíme to, co ke svému dalšímu vývoji už nepotřebujeme a naopak díky tomu nalézáme hodnoty, které nám připomínají, kdo ve skutečnosti jsme. A ty jsou naší oporou, pravdou a největším poznáním.

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353