Nový film režisérky Ireny Pavláskové Pražské orgie podle stejnojmenné předlohy americké spisovatele Philipa Rotha bude mít premiéru 10. října. Ještě než snímek vstoupí do kin, vyzpovídali jsme kanadského herce Jonase Chernicka, který ve filmu vytvořil hlavní mužskou roli.
Můžete, prosím, zavzpomínat, jak došlo k vaší spolupráci na filmu Pražské orgie?
Scénář k filmu Pražské orgie jsem dostal na jaře roku 2018 a myšlenka na adaptaci filmu podle knihy Philipa Rotha mě nadchla, protože Roth je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů. Četl jsem předtím mnoho jeho knih, včetně příběhů Nathana Zuckermana, ale Pražské orgie ne. Zjistil jsem, že to je fascinující příběh, s hrdinou, jehož chápu a rozumím mu. Je z mého vesmíru. Takže jsem se docela přirozeně na ten charakter napojil a po přečtení prvních deseti stran scénáře jsem se rozhodl roli vzít. Pustil jsem si Ireniny filmy, viděl jsem čtyři a řekl si, že tenhle film chci dělat. Kombinace charakteru postavy, Ireny a pobytu v Praze na dva měsíce… Byl jsem tu před deseti lety a Prahu si zamiloval. Možnost se sem vrátit a pracovat v jednom ze svých nejoblíbenějších měst na skvělém projektu, podle výjimečné knihy, to je jako když se vám splní sny!
V čem vám byla postava Nathana Zuckermana nejbližší a v čem jsou rozdíly?
Rozumím mysli spisovatele, protože sám píšu. Ale tím všechny podobnosti končí. I přes to, že mám docela úspěch, nejsem tak slavný jako Nathan Zuckerman. On je ve svém psaní velmi kontroverzní, sexuální a politický. Je to ale také velmi konzervativní muž, na to že se narodil v New Yorku a žil v době, kdy působila vlna hippie. Navíc je velice upřímný. Musel jsem najít cestu, jak s ním vyjít. Já nejsem zdaleka tak distingovaný a občas říkám i nevhodné věci. Musel jsem prostě najít cestu, jak to nezkazit Zuckerman je opatrný v tom, co říká, nejdřív přemýšlí, a pak mluví a koná. Než něco řekne, vše zanalyzuje. A já jsem impulsivnější.
Jaká byla vaše spolupráce s režisérkou?
Zábavná a fascinující. Poprvé jsem spolupracoval s někým, jehož rodná řeč není stejná jako má, ale s Irenou jsme si dobře rozuměli. Našli jsme jako herec a režisér takový vzájemný komunikační kód. Je to velmi úsporná cesta, jak sdělit to, co chcete. Než jsme začali natáčet, vedli jsme dlouhé rozhovory o roli, jak budeme zkoušet a o naší představě, jak by měl film vypadat. Irena je neuvěřitelný spolupracovník. Je otevřená nápadům, ale zároveň ví, co chce. Tato kombinace je nejlepší vlastností režiséra. To bylo opravdu úžasné!
V Čechách jste asi také natáčel poprvé?
Ano. Nikdy před tím jsem nenatáčel v Evropě. Pracoval jsem v Maroku s převážně americkým týmem, ale poprvé jsem točil s evropským štábem. Takže jsem byl trochu nervózní, jak to bude probíhat. A při práci jsem zjistil, že sety jsou vlastně všude na světě stejné. Stejně řízené, stejně organizované. Jasně, jsou třeba rozdíly v počtu kameramanů na place v Torontu a v Praze, ale to jsou skutečně drobnosti. Byl jsem úplně nadšený z toho, jak byli všichni profesionální, a to jsem pracoval s mnoha štáby v Severní Americe. Tenhle štáb bych zařadil mezi top. Každý byl profesionál, měl respekt k práci ostatních, zároveň byli všichni neuvěřitelně kreativní. Byl to možná ten nejlepší štáb, se kterým jsem kdy pracoval… Byla to neuvěřitelná zkušenost a já za ni moc děkuji.
Věděl jste něco o době, v níž se film odehrává?
Neřekl bych, že jsem věděl dost o komunismu, nebo sovětské okupaci v Československu. Ale pustil jsem se do téhle historie díky českým filmům a literatuře. Pokoušel jsem se porozumět tomu, co se tu stalo a porozumět i reflexi Nathana Zuckermana a jeho zkušenostem. Jedna věc je vědět a rozumět na intelektuální bázi a jiná věc je být tu, vidět to a cítit. A tím jsem chtěl projít. Chtěl jsem vědět, jak se lidé cítili, znát jejich pocity, chutě a pachy. A tak jsem vlastně já, Jonas, herec, který přijel do Česka, procházel ve filmu tím stejným jako Nathan Zuckerman. Co si musel asi Philip Roth představovat, když přijel v sedmdesátých letech do Československa. Pro mě bylo úžasné bavit se s lidmi, kteří to zažili. A ve štábu jich bylo opravdu hodně. Provedli mě okupací a pozdějšími osmdesátými a devadesátými lety. Dozvěděl jsem se, jaké to tady bylo, jaké bylo natáčet v totalitě filmy a uvádět je do kin. Samozřejmě jedním z nich byla Irena, která na to vše má velmi specifický a moc zajímavý pohled. Bylo to neuvěřitelně poučné.
Film zobrazuje dobu velmi důsledně…
Irena se štábem vytvořili naprosto přesnou kopii téhle doby, celá výprava byla velmi odpovědná. Když jsem ráno přišel na plac, cítil jsem se najednou jako na úplně jiném místě, na ulicích byla dobová auta, vybrali komunistickou architekturu, na jejímž pozadí se to odehrává, a herci, kteří hráli tajnou policii, měli všichni děsivý výraz a účes ve stylu té doby. A já jsem do tohohle prostředí spadl rovnýma nohama a cítil jsem to stejně jako herec může cítit prostředí, které je vytvořeno pro něj. Nevěděl jsem nic o životě v totalitním režimu. Nevím nic o životě v zemi, kde se musíš otáčet, kdo jde za tebou, musíš být příznivcem určité konkrétní politické strany, abys unikl kontrolám, pronásledování a výslechům. Díky natáčení tohohle filmu jsem do toho alespoň zběžně nahlédl.
V čem byla největší výzva vaší role?
Vždycky je pro herce výzva, v jakékoliv roli, zabydlet se ve scénáři a najít emoční spojení. A byla to výzva, protože jsem nikdy nežil v komunistické zemi, kde bych byl sledován na každém kroku. Jako herec se musím ptát sám sebe: Jonasi, co ty víš o tom, jaké to je být sledován? Co ty víš o tajemství? Co víš o strachu? A věřte mi, já vím spoustu o těchto věcech, protože už nejsem mladík. Takže vím, co je to mít strach. Vím, co znamená strach z autority. Vím, co znamená zjistit, že to, co jsem si myslel, bylo ve skutečnosti úplně něco jiného. A tyto zkušenosti dokážu aplikovat na scénář, najít si v něm cestu a zhmotnit svoji postavu.
Čím vás okouzlila Praha?
Byl jsem tu před deseti lety na pět dní, a pak jsem každému vyprávěl, jak je Praha úžasná. Před tím jsem hodně cestoval. Byl jsem v Evropě i v Africe. Byl jsem na Blízkém Východě, procestoval celou Severní Ameriku. Nejradši jsem měl Jižní Ameriku, ale pak se tím místem stala Praha. Takže jet do Prahy a vyprávět tenhle velký příběh ve městě, které milujete, to je přeci skvělé. A žít tady dva měsíce, je prostě sen! Je rozdíl, když navštívíte Prahu jako turista, a když tu žijete a zažijete tu skutečnou Prahu. To je nepopsatelně krásné. Mám strašně rád české jídlo, kulturu i lidi. Je tu neuvěřitelná architektura a já cítím propojení s tímhle místem. A víte co, já se určitě vrátím.
Příběh
Příběh filmu Pražské orgie nás zavádí do poloviny 70. let. Slavný americký spisovatel Nathan Zuckerman – často využívané alter ego Philipa Rotha – přijíždí do Prahy, aby zachránil a odvezl rukopis zakázané knihy napsaný v jidiš. Díky hledání díla se seznámí se svéráznou a nezkrotnou Olgou a pronikne na vyhlášené večírky, na nichž každý hledá únik ke krátké svobodě po svém. Výstřední spisovatelka, pro niž jsou provokování a nevázané vztahy formou vzpoury proti nesvobodnému způsobu života, jaký lidem vnutil totalitní režim, Zuckermana přitahuje svou tajemností i děsí bezostyšnou otevřeností. Postupně se proti své vůli stane nejen divákem, ale i účastníkem dekadentního představení, v němž mnozí hrají falešně, a nikomu nelze věřit. Zuckermanova pražská návštěva, plná bizarních setkání s podivuhodným uskupením různorodých lidí se brzy stane téměř dobrodružnou a nebezpečnou misí. Zuckerman si nakonec není jistý, kdo je přítel a kdo je provokatér a donašeč. Kdo jsou lidé z dekadentních orgií v domě syna slavného malíře? Kdo je vyplašený student, který ho upozorňuje, že musí okamžitě opustit Československo? Kdo je jeho průvodce normalizačním peklem, vyhozený divadelní režisér a nyní údržbář v kotelně muzea? A kdo je jeho Olga: skandalistka a rebelka nebo hráčka dvojité hry? V ohrožení se ocitá nejen Zuckermanova svoboda, ale možná i jeho život.
Pražské orgie
Premiéra 10. 10. 2019
Scénář a režie: Irena Pavlásková
Foto: Bioscop
