K 85. narozeninám legendární televizní hlasatelky Kamily Moučkové vyxhází dvojalbum nazvané Samota není osamění. Pozoruhodné 2CD obsahuje básně, texty a fejetony v podání Kamily Moučkové doplněné skladbami a písněmi skladatele a zpěváka Richarda Pachmana. My vám nyní nabízíme tři ukázky z pětadvaceti fejetonů z dvojalba Samota není osamění, které právě vyšlo.
Václav Havel
Jsem pyšná na to, že můžu říct, že to byl desítky let můj dobrý kamarád a vzácný přítel. Že to byl jeden z nejlepších mužských kamarádů, který prošel mým životem.
To naše přátelství začalo jesště před 68. rokem. Ale to by bylo na fejeton dlouhé povídání, tak alespoň vybírám několik příhod.
Vašek byl prostě miláček. Nevím, jak to lépe říct. Laskavý, všechápající, tolerantní, zábavný, se zvláštním smyslem pro něžný humor.
…
Jednou jsem se dozvěděla z BBC nebo ze »Svobodky«, že byl Havel propuštěn. Mazala jsem k nim na Rašínovo nábřeží. Tam narváno, hlučno, mezi tím pohublý a rozzářený Vašek. Stojím takhle s Jirkou Dinstbierem a před námi Václav si s někým povídá. Vyhrkla jsem na Dinstbiera: „To by byl panečku náš pan prezident!“ Vašek se otočil a se smíchem mi říká: „To jako já, jo? No tos, kamarádko, trochu přehnala!“
To nebylo o tom, že jsem tak chytrá, to ze mě jenom vyhřezla nějaká touha nebo vize po něčem dobrém. Dinstbier i Havel mi od té doby říkali „naše vědma“. Představte si, ono to vyšlo!
Ach, ten Václav. Toho by se dalo povídat…
…
Rozloučení s kamarádkou
Neviděly jsme se asi 45 let. Kdysi – za mlada – to bývala moje kamarádka. Dokonce u mne asi rok bydlela, když neměla kde a stavěla půdní byt. Pak se naše životy rozešly. Najednou – letos na jaře – ani nevím proč, jsem měla potřebu ji vidět. Tentokrát to bylo opačně; ona byla dole a já nahoře. Trochu jsem se, pravda, toho setkání bála, máme totiž zcela odlišné úhly pohledu na svět a dění v něm. Ale obě jsme pochopily, že se na tenhle tenký led nebudeme pouštět. Taky jsem se bála toho, aby nestrádala, a to po všech stránkách. Sama jsem to dvacet jedna let zažila, takže vím, co to obnáší. Nakonec to bylo moc milé setkání. Seděly jsme na sluníčku na zahradě její krásné vily, házely pejskovi balonek, pak mě tím krásným domem provedla a pozvala mě do svého krásného bytu a já si oddechla, že se jí nic zlého neděje. Ukazovala mi obrazy svého zemřelého muže, a jak jsme tak chodily tím bytem, tak mě praštila do očí posmrtná maska Boženy Němcové. Povídám: „Ta je krásná.“ A ona mi říká: „Ta je přece od tebe, dalas mi ji k premiéře filmu Horoucí srdce, kde jsem Boženu Němcovou hrála, ty si to nepamatuješ?“ Zapomněla jsem, nicméně jsem zežloutla závistí, neboť tu paní také celý život obdivuji a ctím. Povídám: „Prosím tě, nevadilo by ti, kdybych se pokusila nechat si odlít kopii?“ „Ale vůbec ne, mám tady v baráku neteř, která dělá keramiku, tak se jí zeptáme, jestli by se o to nepokusila.“
Strávily jsme spolu krásné odpoledne ve vzájemných vzpomínkách na tenkrát. To jsem ji viděla naposled. Zanedlouho ji odvezli do nemocnice. Měla jsem dobrý pocit, že jsem za ní šla. Život šel dál a jednoho dne mi zavolala její neteř, že mám tu »Božku« odlitou a že se povedla. Nedočkavě jsem si pro ni jela a hned jsem ji pověsila tak, abych na ni dobře viděla. Za dva dny jsem se z rádia dozvěděla, že moje kamarádka umřela. Byla jsem ráda, že jsme se ještě viděly. A je úplně fuk, že jsme byly každá někde úplně jinde. Ale kdysi se mnou ušla kus cesty a patřila do mého života a to se nezapomíná. Šla jsem se s ní rozloučit, říct jí poslední ahoj. Mrzelo mě, že tam nebyl nikdo z těch, s kterými mnoho desítek let pracovala. Přece to, že má někdo jiný názor než já, že vyznává něco jiného, nemůže jít až za hrob. V tomhle jsem asi přece jenom křesťan: „…a odpusť nám naše viny…“ Byla to hodná holka, kde mohla, tam pomohla, nikdy nikomu neublížila. A že mohla… Jmenovala se Jiřina Švorcová.
Kamarádství mezi mužem a ženou
Všude se tvrdí, že takové kamarádství je vlastně nemožné – že neexistuje. Není to pravda, já jsem toho živým dokladem. Mým největším životním kamarádem byl můj kolega Richard Honzovič. Můj téměř celoživotní partner v naší profesi. Už vlastně od mládí jsme byli tak zvaná „zpravodajská dvojka“. Nejdřív v rozhlase – potom léta v televizi. Celý život jsme si pomáhali. Když bylo třeba, zaskočil jeden za druhého – rádi, beze zloby, bez jakýchkoliv nároků. Právě tak jako v profesi to fungovalo i v našem soukromém životě.
Stýkali jsme se celý život i se svými partnery. Nikdy, ani náznakem, mezi námi nešlo o nic jiného než o kamarádství.
Před několika lety se mi přihodila taková zváštní věc. Zvonil telefon a tam se ozval krásný mužský hlas. Představil se a požádal mne, jestli bych mu nepokřtila jeho cédéčko. Neznala jsem ho. Ale nějaký vnitřní hlas mě ponoukal a já jsem souhlasila. Také se jmenuje Richard. Zpívá, skládá muziku, spíš duchovní, maluje. Před mnoha lety měl strašný úraz. Skoro umřel. Neznala jsem ho před tím, a tak nevím, jestli to s jeho psýchou něco udělalo. V každém případě je to nesmírně hodný, vnímavý, citlivý člověk, má rád lidi, miluje zvířata, miluje děti. A tak mám dalšího přítele Richarda. Snad mi ho poslal sám pánbůh.
…
Foto: R. P. Music
