K zítřku

Každý člověk má svůj jedinečný životní příběh, jehož je nositelem. Můžeme se domnívat, vědět, být přesvědčeni, věřit či nevěřit v osud nebo předurčení cesty každého z nás. Občas hledáme odpovědi a pídíme se po pravdě a nějakém vyšším smyslu a občas také nacházíme. Jindy unášeni proudem života kráčíme kupředu, aniž bychom věděli kam.

Jsou chvíle, kdy to nepotřebujeme vědět, protože všechno tak nějak plyne. Někdy se zdají být věci a okolnosti ideální, v jinou chvíli perfektní třeba nejsou, ale pořád to ještě jde. Den za dnem mizí a my si mnohdy nevšimneme, že žijeme život. Nebo spíše nejsme si plně vědomi, že žijeme život. Náš život.

Dny, které nám náleží a které i pro nás jednou skončí, se pozvolna vytrácí. Často je necháváme jen tak ledabyle za sebou, aniž bychom si uvědomili, že mrháme svým vlastním časem. Potenciálem, kterého jsme mohli využít a nevyužili.

A tak se stává, že někdy můžeme mít pocit prázdnoty, marnosti, osamělosti, smutku, fádnosti. Dění kolem nás nám přijde nijaké. Lidé, práce, prožitky, to vše je nijaké. Přijde nám, že i když se spousta událostí odehrála, žádná z nich se nám ve skutečnosti neuložila v srdci. Nezůstala v nás nadlouho. Jsme jako lístky ve větru, které se pomalu snáší k zemi.

Až když se země dotkneme, něco v nás se probudí a všimneme si, že dny tak rychle běží. Běží s námi i bez nás. Bez našeho uvědomění, že jejich cestu můžeme korigovat a plně využít toho, co nám nabízí. Je štěstím, když si tuto skutečnost uvědomíme dříve, než se nám přihodí něco, co s námi pořádně zatřese a co nás pak ještě dlouhou dobu bolí. Mnohdy si však cenu vlastních dní a cenu vlastního života uvědomíme právě až tehdy, když nás nějaká situace pořádně semele. Teprve potom si začneme všímat.

Když jsem se před léty ocitla v situaci, kdy jsem byla na dlouhou dobu upoutána na lůžko, nemohla jsem chodit, jíst ani pít zjistila jsem, jakou hodnotu má čas. Zjistila jsem, jakou hodnotu má život a jak moc je utvářen vteřinami našich prožitků, pocitů, našeho vnímání a snažení. Jak moc na každé drobnosti, maličkosti záleží.

V našem běžném každodenním žití se normálně napijeme, když máme žízeň, kdykoli se najíme, když máme hlad, zajdeme si na procházku, když se nám chce, zavoláme kamarádům nebo navštívíme své blízké, když můžeme. Je to tak běžné, normální, všední, že by nás ani ve snu nenapadlo, jak cenné okamžiky právě prožíváme. Nenapadlo. Protože v tu chvíli vše můžeme. Nic nám v tom nebrání. Jaké to však je když nemůžeme?

Jaké to je, když to, co se dříve zdálo naprosto přirozené a běžné je pro vás náhle nedosažitelné, nemožné?

Můžete být naštvaní, můžete plakat, stěžovat si na nespravedlnost a ptát se proč. Nikdo vám však neodpoví a nic to nezmění.

Jste jen vy a váš čas, vaše dny. Čas, který nehledě na vaše rozpoložení a stav plyne dál. Najednou si vše uvědomíte. Zjistíte, jak malí ve skutečnosti jste. Přesto však jak velkou touhu a potřebu cítíte být stále součástí celku. Být zde. Mít možnost se zase znovu napít, najíst, vstát z postele. Otevřít si okno, projít se v parku, po ulici, vidět se s přáteli, zajít si na kávu, pracovat a znovu »žít«.

Je až neskutečné, jak silně lze po takovýchto drobnostech toužit. Jak obrovský vděk cítíte, když se můžete znovu alespoň malinko napít a sníst dva malé kulaté piškoty, jež vás neskutečně unaví. Jak vděční jste za první krůček, který se vám podaří a jak obrovsky vděční jste za každou pomoc, za každé dobré povzbudivé slovo, které se k vám prostřednictvím druhých dostane. Jak vděční jste za to, když se po nekonečných měsících podíváte znovu ven. Je to radost, příliv nové energie a vděčnosti za běžné, obyčejné věci.

Vaše dny pak vnímáte jinak. Už je nenecháte pouze mizet, nenecháte je prázdné za sebou. Vnímáte jak chutná voda, jak voní vítr, jak skvělé je být venku, jak úžasný je smích hrajících si dětí. Jak nádherné je nové ráno, západ slunce, mraky plující po obloze, hlouček povídajících si přátel a dvojice zamilovaných, jenž ruku v ruce prochází náměstím.

Jak skvělé je vědět, že dny které máte, jsou vaše. Jak skvělé je vědět, že když je vyplníte maličkostmi, prázdné už nikdy nebudou. Bez radosti a vděčnosti jsme jako lístky ve větru. Nevíme, kam nás zanese, a nevíme, jak silný vítr bude. Je to jeho cesta s námi i bez nás.

Když však vyplníme »prázdná« místa našich dnů vděčností a využijeme možností, které máme, náš život bude šťastný. Starosti se nám nevyhnou, patří k životu, ale zvládneme je snáz.

Každý člověk má svůj jedinečný životní příběh, jehož je nositelem. Můžeme se domnívat, vědět, být přesvědčeni, věřit či nevěřit v osud nebo předurčení cesty. Občas hledáme odpovědi a pídíme se po pravdě a nějakém vyšším smyslu a občas také nacházíme. Jindy unášeni proudem života kráčíme kupředu, aniž bychom věděli kam. Naše dny plynou a my plyneme s nimi. Jednou vše skončí. Tady a v onu chvíli.

Náš čas je omezený a záleží jen na nás, zda ho naplníme svými sny, vděčností a skutky nebo své dny necháme prázdné za sebou. Proto poděkujme za to, kde jsme teď a pokračujme v cestě za tím, kde chceme být zítra.

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa:www.projektskritkove.cz

Facebook:https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353