Seriál Ulice otevřel v polovině ledna velké téma, jež rezonuje naší společností. Jedná se o duševní zdraví mladé generace. A právě s ním souvisí také příchod nové výrazné postavy, která zasáhne do života Kristýny Volákové a jejích blízkých. Terapeutka a koučka Julie Papežová v podání Jitky Schneiderové hned při prvním setkání odhalí své silné zbraně, díky kterým má obrovský vliv na své klienty. Jaká vlastně je, jak si získá Kristýnu a komu naopak do oka příliš nepadne?
Paní Schneiderová, co vás nalákalo ke vstupu do seriálu Ulice?
Bavila mě charakteristika mé role. Julie je terapeutka, která chce pomáhat lidem a je přesvědčená, že koná dobro. Myslím si, že se její příběh bude ještě zajímavě rozvíjet.
Máte zkušenost s koučinkem nebo terapií?
S koučinkem ne, ale s terapií jich pár mám. A těch zkušeností je víc dobrých než špatných. Ale zažila jsem i ženy, které si spíše hrály na to, že něco vědí a umí lidem pomoct. Mám i pár přítelkyň, které jsou profesionálními psycholožkami a psychiatričkami. Mě samotnou toto téma baví. Když jsem končila střední školu a rozhodovala jsem se, co budu studovat, uvažovala jsem o dětské psychologii a speciální pedagogice.
Jak pečujete o své duševní zdraví?
I já sama, když mám náročnější období anebo je toho moc a potřebuji si utřídit myšlenky, tak si zajdu na pár hodin k terapeutce. Ale i z toho důvodu, že naše práce je o neustálé pozornosti, spoustě emocí, duše je pochopitelně unavená. A když si můžu zajít na bezpečné místo k terapeutovi, kterému důvěřuji, je to pro mě balzám na duši. Je skvělé, když se můžete jít vypovídat k osobě, která je nezávislá na vašem životě. Je ale velmi důležité, aby to bylo k někomu, kdo má patřičné vzdělání a opravdu důsledný výcvik. Určitě je dobré si načíst, jaká jsou pravidla koučinku a terapie. Jaké to má zákonitosti. Kam až může terapeut zajít, na co by se neměl ptát. A asi i kolik by to mělo stát. Jako všude i v tomto oboru můžete narazit na nekompetentní osoby, šarlatány. S péčí o duševní zdraví je důležitá i péče o fyzické zdraví. Občas si chodím zaběhat, ale přiznám se, že to dělám spíše kvůli hlavě než kvůli tělu. Mám potom dobrou náladu. Člověk by se měl o sebe starat. Je důležité mít kolem sebe dobré lidi, dobře se stravovat, sportovat a být pravidelně chvíli jen sám se sebou.
Jak myslíte, že budou diváci Ulice na vaši postavu reagovat.
Vůbec nevím. Sama jsem zvědavá.
Jak byste reagovala na to, kdyby někdo z vašeho okolí vyhledal pomoc u osoby, jakou vaše postava reprezentuje?
Kdyby blízký člověk z mého okolí potřeboval pomoc a svěřil se mi, že potřebuje někoho doporučit, okamžitě bych byla nápomocná. Je strašně důležité nebýt na bolesti duše sám.
Na place se budete nejčastěji potkávat se Sárou Korbelovou a Lindou Rybovou. Už jste se pracovně někdy potkaly?
S Lindou ano, několikrát, a moc se na ni těším. Se Sárou jsem se potkala nedávno a bylo to velmi příjemné setkání.
Hodně se angažujete v charitě. Je nějaký projekt, který je vašemu srdci nejbližší?
Mojí srdeční charitou je už mnoho let téma podpory pěstounské péče u nás a transformace ústavní péče. Začínala jsem s projektem »Hledáme rodiče«, který vznikl pod záštitou Nadace J&T. Nyní vznikla nová iniciativa »8000 důvodů«, která je dalším projektem Nadace J&T s podporou Hledáme rodiče o.p.s. Právě teď je v ústavní péči téměř osm tisíc a to je osm tisíc důvodů ke změně! Každé dítě má právo vyrůstat v rodině. Po kampaních Odsouzení a Hledáme rodiče je to přirozeně další krok. Pěstouni jsou pro mě hrdinové. Přijmou do své rodiny další bytost, které dají bezpodmínečnou lásku a bezpečí domova. Tento čin naprosto zásadně napomůže ke zdravějšímu a plnohodnotnějšímu duševnímu vývoji dítěte, než kdyby vyrůstalo v ústavu. Pocit náruče jedné mámy a bezpečí domova je nenahraditelný.
Konzultovala jste roli terapeutky Julie s nějakým odborníkem?
Vybavila jsem si své zážitky a bavila jsem se s tvůrčím týmem, jak moji postavu vidí.
Terapie vyhledává stále více lidí. Čím si to vysvětlujete?
To je naprosto logické. Máme za sebou tři roky covidu. Tolik úmrtí. Smutné životní příběhy. Byla to velká zátěž na psychiku. Hodně se to týká i dětí, které byly na distanční výuce a velmi je poznamenala izolace. Myslím, že i více lidí si začíná uvědomovat, že není žádná ostuda, když jdete někam, kde si popovídáte o tom, co vás trápí. Leckdy, když to neuděláte, tak to může dojít do mnohem horšího stavu. Dobří terapeuti a psychologové jsou velmi nápomocní.
Kde vás vaši fanoušci na jaře mohou vidět kromě Ulice?
Určitě v divadle. Ve Studiu DVA mám několik představení. Krásná představení – Absolventa a Kouř – mám v Divadle na Fidlovačce. V Hudebním divadle Karlín mě mohou vidět v Rebelech, které určitě znají jako film.
Co vás přivedlo k herectví?
Byla to sázka s mým profesorem na střední škole. On mi řekl, že se na JAMU otvírá obor muzikálové herectví, a vyzval mě, ať to jdu zkusit, protože mě viděl pořád někde poskakovat, tancovat, zpívat. Já nechtěla, ale ze srandy jsem to udělala a on tu sázku vyhrál, vzali mě. Jsem mu vlastně vděčná. Mám hezkou práci a mám jí hodně.
Čím vás herectví naplňuje?
Je to řemeslo a baví mě, když se mohu zdokonalovat a objevím v rámci zkoušení a hraní občas něco nového. To se mi stalo právě v Absolventovi. Také mě moc baví moji kolegové. Když se záměr zadaří a hrajeme takzvaně spolu. A největší bonus je, když se to divákům líbí a upřímně tleskají. Také mám ráda pocit, že lidem dělám radost a občas je i některé téma a zpracování vede k zamyšlení.
Foto: TV Nova
