Kdyby se po střední škole nepotkal s hercem Petrem Hanusem, dnes bychom o Jiřím Pomeje psali jako o stepařském fenoménu a baletním umělci. A i když na tanec nezanevřel, herectví se stalo jeho denním chlebem. Bylo by těžké vyjmenovat všechny divadelní, filmové, televizní a dabingové role jak u nás, tak v zahraničí. Produkoval filmy, koncerty a turné ostříleným zpěvákům. Svoji životní roli se ale teprve učí hrát – roli nejtěžší a nejkrásnější. Se svou třetí ženou vychovává své první, a prý rozhodně ne poslední, dítě.
Proč jste namluvil zrovna pohádky?
Dřív, když jsem neměl vlastní dítě, jsem byl oblíbený vypravěč. Všichni moji příbuzní a kamarádi chtěli, ať jim uspávám děti. Měl jsem u těch prťat velký úspěch, protože jsem ke každé pohádce přistupoval netradičně. A vždy jsem si říkal, že až budu mít vlastní dítě, budu mu číst. V dnešní přetechnizované době má mluvené slovo nezastupitelnou roli. Navíc pohádka je to, co si všichni pamatujeme z dětství. Takže Pomíkovy pohádky pro Aničku byla jasná volba v době, kdy se blížilo narození mé dcery.
Jste zkušený dabér, musel jste se na Pomíkovy pohádky nějak připravovat?
Dabing, divadlo a film je něco úplně jiného. V několika pohádkách jsem hrál a to dokonce i v divadle a všude platí, že dětský divák vám nic neodpustí. S velkou pokorou přistupuji k žánru pro děti. Před tímto konkrétním projektem jsem se dlouho připravoval. Zvažoval jsem, jakou formu dabování zvolím. Nejprve jsem chtěl text čistě číst, pak jsem chtěl měnit hlasy, to se mi zase nezdálo. Tak jsem to zkoušel pomalu, pak naopak rychle…no a nakonec jsem to všechno zahodil a zůstal jsem sám sebou, jen mluvím pomaleji. To znamená, že postavy jsou velmi temperamentní a naopak se snažím být vypravěčem příjemným a klidným. Nicméně přiznávám, že jsem měl velký strach. Na rozdíl od jiných lidí, jsem k této práci přistupoval velmi pokorně a se svou šestadvacetiletou zkušeností jsem měl pocit, že vlastně začínám. A i když jsem nadaboval tisíce věcí, je ode mne velká drzost stoupnout si před mikrofon a jen tak číst dětem pohádky. Každý z nás herců, profesionálu, k tomuto žánru přistupuje s velkým respektem a vzpomněl jsem si na svého učitele rozhlasového herectví a čtení pana profesora Soukupa, který říkal – toto je disciplína, kde nemáte nic jiného, než svůj hlas. Obdivuji lidi, kteří bez jakékoliv zkušenosti jdou de facto z patra vyprávět tomu nejnáročnějšímu publiku – dětem! Protože tohle je žánr, kterého se bojí spousta ostřílených profíků. Vždyť svým projevem formujete celou generaci! To je sakra zodpovědnost!
Tím jste mi odpověděl i na otázku, čím jsou pro vás děti jako diváci…
…děti jsou tím nejúžasnějším publikem! Ale také nejkrutější a nejčistší. Oni nedovedou lhát a každý falešný tón poznají a neprominou. Proto smekám před panem Nárožným, Dádou Patrasovou a všemi ostatními, kteří svůj talent zasvětili dětem. Netvrdím, že jsem se s vypnutou hrudí zařadil mezi ně, ale snad jsem to nezkazil natolik, abych nemusel postávat stranou.
Takže víc než kritika dospělých, vás zajímá názor dětí?
Myslím si, že budu šokovat už jen tím faktem, že zrovna já, vyprávím pohádky. To jsem věděl už dopředu. Jiné by to bylo, kdybych byl v kategorii dětský herec nebo letitý dětský vypravěč, tak to lidé přejdou. Ale takhle očekávám, že řada lidí bude hledat chybu, aby si potvrdila názor, že ten Pomeje se na ty pohádky prostě nehodí. Ale ta skutečně důležitá reakce je, co řeknou ty prckové do pěti šesti let, jimž jsou ta tři CD určena. A znovu zdůrazňuji, práce s hlasem je pro dětské posluchače naprosto základní nutností. V našich pohádkách má každá postava specifický hlas. Odráží se v něm emoce. Děti vtahujeme do děje. Kdybych pohádky četl stroze a dělal ze sebe jakousi paní učitelku, která poučuje a chce vychovávat, tak to ta mrňata nepřijmou. Děti nejsou hlupáci. Nepotřebují moralizovat, přikazovat, zakazovat. Potřebují snít. Až se sami naučí číst, poznají ten kouzelný svět fantazie. Ale do té doby, bychom jim my, kteří máme tu možnost, měli mluveným slovem rozvíjet představivost a fantazii, jak to jen jde.
Nepřeceňujete je?
V dnešní době, kdy si roční dítě umí pustit na iPhonu, tabletu a počítači oblíbené písničky nebo hry? Vždyť s touhle technikou zápasím já! Předpokládám, že Anička mě za pár let bude svou technickou gramotností doslova šokovat. Takže je mi jasné, že děti by si ťukaly na čelo, kdybych se je snažil komisním hlasem poučovat. Všichni pedagogové na škole nám vtloukali do hlav – k dětem přistupujte jako k dospělým. Proto jsem se snažil, aby se bavili nejenom děti, ale i rodiče. Pomíkovy pohádky pro Aničku nevnímám jako pohádky na dobrou noc. Jsou to pohádky pro dobrou náladu. Nechci, aby rodiče pustili potomkům naše CD a odešli. Ne, super by bylo, kdyby je s dětmi poslouchali. Třeba když pojedou autem. To byl můj cíl – pobavit celou rodinu.
Jak se rozmlouvají profesionálové?
Hm, na to je spousta způsobů, které nás učili na škole. Ale není to o tom, se rozmluvit. Buď to tam prostě máte, nebo ne. To je jako se vším. Člověk se může šest hodin rozmlouvat zaručenými říkadly a nakonec bude tak unavený, že na jevišti nevydá ani hlásku. Ale když je člověk profesionál, tak si daný text párkrát přečte nahlas a pak to takzvaně »dá«.
Co je tedy pravdy na tom, že nejuznávanější herci a dabéři v zákulisí před představením nadávají jak ty nejdrsnější námořníci?
Ano, vzpomeňme třeba mého oblíbeného profesora pana Přeučila. Ten má zaručená slovíčka, která ale nemůžeme interpretovat v rozhovoru. Řekl bych to asi takhle. Čeština má krásná jadrná slova, bohatá na sykavky a retnice. Překypuje výrazy drnčícími, syčícími. Bohužel jsou to slova sprostá a to tak, že ta nejsprostší. Vždyť si to někde, kde vás děti neuslyší, zkuste. Pár takových slov vaši artikulaci doslova nakopne. Jeden za všechny…jdi mi k šípku, vám moc nepomůže. Ale jdi do p… vám nejenom protáhne mimické svaly, krásně si zadrnčíte, ale i samovolně přidáte potřebnou intonaci.
Jaká pohádka vám při namlouvání přirostla k srdci?
To je jednoduché. Na třikrát jsem točil a podle pokynů zvukaře Jirky Bartoše jsem opravoval pohádku o Aničce. U té jsem fakt brečel. Nestydím se za to. Kdo děti má, mě pochopí. Ale hned za ní jsou naše expresivní až akční pohádky, kdy se s agentem prachu rve Mrkvičák s Citroňákem. No a pochopitelně bláznivě šílenou užovku Žofku.
Kdyby jste si mohl zahrát jakoukoliv postavu v jakékoliv pohádce, co by to bylo?
Kdysi jsem chtěl hrávat prince. To se mi i dvakrát povedlo. Ale moje vysněná postava je Lucifer nebo pořádně šílený čert. Je mi ale jasné, že nejsem postava pro Boženu Němcovou, spíš pro horory bratří Grimů.
Jakou roli byste dal v pohádce svojí ženě Andy?
To vím přesně! Princeznu koloběžku. Přišla obutá, neobutá, učesaná, neučesaná…to dokonale vystihuje povahu mojí chytré ženy. Protože jestli oba něco nenávidíme, tak jsou to postavy ukníkaných princezen – pomóc, zachraňte mě. Andy by byla princezna, která by draka přelstila a ještě ho ochočeného na vodítku přivedla domů jako hlídacího psa.
Foto: www.mediaplex.cz
