Jiří Korn je zpěvák, tanečník, muzikálová hvězda, herec, moderátor, showman, choreograf a seniorský mistr republiky v pool biliardu. A taky rozvedený otec dvou dětí. Jezdí na kole a na koloběžce, lyžuje, hraje golf, squash a tenis. Má rád špagety a čínskou kuchyni. Nenávidí špínu, nepořádek, bezohlednost, chamtivost a přetvářku. Je, jako jeden z mála, dochvilný. Je nadprůměrně vitální a pracovitý a při tom tvrdí, že je líný. V soukromí působí klidně a vyrovnaně a jen tak něco ho nevyvede z míry. Je společenský, má smysl pro humor a při dojemných filmových nebo divadelních scénách se neubrání slzám. V showbyznysu se pohybuje už přes čtyřicet let. V květnu oslavil 65. narozeniny a opět neposkytl ani jeden rozhovor, i když důvodů bylo tentokrát více – mimo jiné i vydání bilančního 3CD Co mám v očích, které vyšlo v ediční řadě Zlatá kolekce.
Jiří Korn k tomu podotýká: „Rozhovory pro časopisy nebo noviny nedělám rád. Často mívám pocit, že jsem o sobě už všechno řekl a všechno, co se dá napsat, se už napsalo. Každý redaktor se samozřejmě vždycky snaží napsat něco víc, něco zajímavého a něco, co se ještě nepsalo, ale těch, kterým se to podaří, je málo. Teď je v oblibě rozhovor na diktafon. Redaktor před vás položí malý přístroj a celý rozhovor nahrává. Pak ho doma přepíše na papír a je hotov. Výsledek je dost nezajímavý. Když si pak takový rozhovor přečtu, připadám si jako blázen. Mluvené slovo prostě působí jinak, než slovo psané. Ono vůbec dělat rozhovor nebývá moc příjemné. Představte si, že k vám přijde úplně cizí člověk, kterého jste v životě neviděli, požádá vás o chvíli času, sedne si s vámi někde ke stolu a bez ohledu na to, jakou máte náladu a kde to je, vytáhne diktafon a začne vám klást otázky typu: koho právě milujete, co vaše bývalá žena, co děti, co si myslíte o sexu nebo (a to mě v poslední době nejvíc rozesmálo) kdy a v jaké situaci se cítíte nejvíc sexy. Takže se pokoušíte nějak odpovědět a pěkně se v tom koupete, nebo nějak zavtipkujete a k pravdě se to přibližuje jen v náznacích. Prostě nějak v dané situaci odpovíte. Pak se to z diktafonu přepíše a blábol je na světě. Aspoň v mém případě, protože nemám dar být ve vteřině zajímavý nebo vtipný na dané téma. A tak můžu zodpovědně říct, že dobrých nebo čtenářsky zajímavých článků se mnou (nebo o mně) je málo. Ale na druhou stranu musím přiznat, že to není jen vinou redaktorů. Rozhovory prostě někdy nemám rád a asi k nim i tak přistupuji. Jinou kapitolou je bulvár, kde jde hlavně o to, aby článek měl přitažlivý titul a čtenář se při čtení pokud možno co nejvíce divil. Úplně ideální je asi varianta: ,Četlas to o tom Kornovi? To je šílený, ten už neví, co by!ʻ V bulváru mi to nevadí. Myslím, že reagovat na jeho články nemá smysl. Stejně si píšou, co chtějí, a většina čtenářů si to možná i uvědomuje. Spíš mi vadí, když seriozní časopisy nebo noviny přehnaně používají prvky bulváru. Kvalitnímu redaktorovi se to nestane, ale těch je u nás ještě bohužel málo,“ upřesňuje Jiří Korn skutečnost, proč tak málo, a tak nerad, rozmlouvá s médii.
Foto: Supraphon / Robert Vano
