„Nejstarší housle, na které jsem dosud hrál, byly od slavného Itala Amatiho a pocházely z 16. století,“ prozradil nám v rámci následujícího rozhovoru jeden z nejvýznamnějších současných českých houslistů Jaroslav Svěcený, jehož koncertní turné a festivalová vystoupení dosud obsáhla USA, Kanadu, Mexiko, Brazílii, celou Evropu, Jordánsko, Spojené arabské emiráty, Indii, Thajsko, Filipíny atd. Natočil 44 CD s díly světových a českých autorů; obdržel za ně mnoho zlatých a platinových desek.
Loni na podzim jste hodně cestoval. Kde jste všude byl a co zajímavého jste tam zažil?
Koncertoval jsem v té době například v Teheránu, kde jsem byl poprvé v životě. Vedl jsem tam i houslové kurzy a měl se tak možnost setkat s tamními šikovnými hudebníky. Poté jsem hrál v německých městech a následně absolvoval takřka třítýdenní cestu po USA s mojí dcerou Julií. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí a tentokrát bylo i trochu času vidět několik nádherných historických památek či úchvatných přírodních scenérií.
Cestovat budete také letos. Kam se chystáte?
V březnu mě čeká Chile, později opět USA a evropské země.
Máte ještě vůbec čas i na české publikum?
Samozřejmě, bez českého publika si nemohu svůj muzikantský život vůbec představit – od 28. března do 5. dubna mám již 12. ročník velikonočního festivalu Smiřické svátky hudby (www.festival.mestosmirice.cz), u jehož zrodu jsem stál. Koná se v nádherných barokních prostorách Zámecké kaple Zjevení Páně ve Smiřicích u Hradce Králové. Od 4. do 10. května se podílím na přípravách 10. ročníku festivalu Kocianovo houslové Ústí, který nese jméno ústeckoorlického rodáka, houslového virtuosa Jaroslava Kociana. Během roku mě čeká série koncertů v půvabném prostředí Zrcadlové kaple pražského Klementina… Těším se na každý koncert v českém i moravském městě. Po loňských, ryze klasických koncertech se letos opět budu prezentovat s multižánrovým mezinárodním projektem Vivaldianno, kde budeme spolupracovat se skvělou americkou violoncellistkou Tinou Guo a čínským houslistou Li Chuan Yunem.
Co nám prozradíte o vašem novém albu In the Sign of Tango?
V českém překladu to znamená – Ve znamení tanga. Je plné nesmírně emotivní hudby ve stylu »tango nuevo«, jejímž autorem je geniální argentinský skladatel Astor Piazzolla. CD jsem natočil se skvělým hráčem na akordeon a bandoneon Ladislavem Horákem. Vedle méně známých skladeb jsou tam i světově proslulé tituly, jako například Libertango; tuto hudbu proslavil film Romana Polanského 48 hodin v Paříži. Mám radost, že se posluchačům i publiku (hrajeme ho samozřejmě i na koncertech) líbí, obdržím za něj brzy zlatou desku.
Chystáte teď nějaké cédéčko? A co třeba další nahrávka v rámci již zmíněného projektu Vivaldianno s Michalem Dvořákem?
Chystám dokonce tři. Vyjdou letos, kdy 8. prosince oslavím půlkulatiny. Teď ještě nemohu nic prozrazovat, neboť mám bohužel zkušenosti z let minulých, kdy někteří kolegové mé nápady nestydatě okopírovali a pod jiným názvem a s pozměněným obsahem vydávali za své. V případě multižánrového Vivaldianna mě moc těší, že se rozvíjí a funguje už deset let, zatímco některé rychlokvašné „narcistické“ napodobeniny měly opravdu jepičí život. Za to vděčím a chci poděkovat výbornému muzikantovi Michalovi Dvořákovi (skupina Lucie), díky kterému jsem poznal další hudební žánry a nevyšlapané muzikantské cestičky a oslovil tak pro své ryze klasické koncerty další posluchače. Těším se na letošní mezinárodně laděné turné tohoto projektu.
Je v plánu společný projekt s dcerou Julií, která se doslova potatila?
Julie teď samozřejmě pilně studuje, ale už nastal také čas, aby postupně více účinkovala. Koncertní projekt představujeme v tuzemsku i zahraničí, časem vyústí ve společnou nahrávku.
Co vlastně dělá vaše starší dcera Michaela?
Michalka si zvolila vlastní cestu. Vystudovala VŠE, vdala se, pracuje ve svém oboru a muziku má jako koníčka. Jak s oblibou říkám, v naší rodině patří k menšině, která má nekočovné a seriózní zaměstnání.
Jak zapojujete do vašich pracovních aktivit svoji ženu? Jak dlouho už jste vlastně spolu?
S mojí chotí už žijeme třicet let, což je v dnešní, ne zrovna pozitivně naladěné době jev takřka anomální. Monika vede koncertní agenturu a hudební vydavatelství, vytváří spolu s přáteli a kolegy určité zázemí naší práci. K hudbě má samozřejmě blízko, protože je absolventka Akademie múzických umění ve hře na klavír, kde jsme se při studiích také poznali.
Na jaké nejstarší a nejvzácnější housle jste dosud hrál?
Měl bych samozřejmě jmenovat housle Antonia Stradivariho, od něho jsem držel v ruce dvanáct mistrovských kousků, což je vždycky svátek. Já jsem ale také velkým patriotem českých nástrojů, které se snažím prostřednictvím koncertů, nahrávek, rozhlasových a televizních pořadů prezentovat a zviditelňovat, protože byly především v druhé polovině 20. století mezinárodně upozaďovány a bohužel za účelem rychlého zisku často nelegálně vyváženy – mnohdy i „slovutnými“ osobami – do zahraničí. Stal se ze mne také soudní znalec v oboru smyčcové hudební nástroje, a tak vedle koncertů a nahrávek s touto tématikou pořádám rovněž výstavy houslí a vydal jsem i publikaci. Nejstarší housle, na které jsem hrál, byly od slavného Itala Amatiho a pocházely z 16. století. Rád hrávám také na housle od českého houslaře Tomáše Ondřeje Hulínského z roku 1774; ty byly až do roku 1904 v majetku rodu Rohanů na zámku Sychrov. Dát si pod bradu historické housle a mít možnost si na ně zahrát, je neuvěřitelný zážitek, protože cítíte tu energii, která z nich vyzařuje.
Kdybyste musel nečekaně změnit povolání, jaké byste zvolil?
Aktivní historik smyčcových hudebních nástrojů. To je obor na hodně životů. To, že na housle hrajete, neznamená, že historii tohoto nástroje rozumíte. A housle jsou naprosto geniální hudební nástroj!
Foto: Jiří Antalovský, www.sveceny.cz
