Jana M. Brůžková: Skřítkové mi zachránili život

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Moravy, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – v leže na oddělení JIP začala psát pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Proč zrovna Skřítkové? A jak jí zachránili život?

0 Jana retus - nek

Jano, jak se přihodilo, že jste napsala knížku?

Skřítkové jsou vlastně takovými mými »průvodci«, dalo by se říct. Průvodci mého životního příběhu, který se skutečně stal.

Povídejte.

Před léty, když jsem se vrátila na Moravu z Prahy, kde jsem pracovala jako manažerka personalistiky pro jednu nadnárodní korporaci, mne čekalo nemilé překvapení. Před vánoci roku 2005 mi lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin. Hodgkinův lymfom. Tenkrát jsem měla podstoupit okamžitou léčbu kvůli velikosti lymfomu, který již tehdy dosahoval značných rozměrů 17×9 centimetrů. Souběžně mi však život přinesl ještě jedno překvapení, tentokrát však velmi milé. Zjistila jsem, že jsem ve druhém měsíci těhotenství… Ocitla jsem se před životním rozhodnutím. Před otázkou, která mi byla kladena z mnoha stran: „Zachráníš sebe nebo dítě?“ Rozhodla jsem se, že přece musí existovat ještě jedna varianta: zachránit sebe i děťátko. Z Fakultní nemocnice Motol jsme s manželem dostali kontakt na skvělého lékaře, doktora Milana Matušku z Fakultní nemocnice Ostrava Poruba, kterého jsme kontaktovali a já jsem mu »přednesla své přání«, navrhnout takový léčebný postup, abych mohla přivést na svět zdravé dítě. Velmi jsem si vážila profesionálního i lidského přístupu pana doktora Matušky, který mi tenkrát řekl: „Bude to komplikovanější, ale možné to je…“

Abych to zkrátila, protože celé vyprávění jak Skřítkové vznikli, by vydalo na jednu dost obsáhlou samostatnou knihu, tak tedy – s přihlédnutím na mé těhotenství byl zvolen takový postup, který by neohrozil plod. Byla jsem pod neustálým dohledem a razantní léčba chemoterapie a radioterapie proběhla až po sedmi měsících, kdy jsem císařským řezem přivedla na svět svého, tehdy malinkého 1,76 kilogramu vážícího syna Tomáška. Byl tolik krásný! Bezodkladně jsem se začala léčit a procházka růžovým sadem to rozhodně nebyla. Více času jsem trávila v nemocnici než doma a začala jsem mít obavy, co bude dál. Velmi těžce jsem nesla odloučení od svého syna, kterého jsem někdy týdny, někdy měsíce neviděla, protože to nebylo možné. A právě v onu chvíli ze smutku hloubi duše, ale z té nejryzejší čisté lásky se mi v hlavě zrodil nápad. Napíši pro svého syna Tomáška knihu. Věřila jsem, že mi psaní bude dělat radost a to mi dodá novou energii v těch nelehkých časech, kdy jsem opravdu už žádnou neměla. A tak jsem začala psát. Do svého zápisníku v tvrdých deskách. Na oddělení JIP v posteli – v leže, protože se mi odvápnila páteř, zlomilo se mi několik obratlů a léčba se komplikovala ještě v dalších směrech. Psala jsem a psala i přesto, že mi neustále dopisovaly propisky… Psala jsem ve dne, v noci, v horečkách. Vždy, když jsem měla sílu. Jednou, když mi bylo hodně zle a já jsem cítila, že můj život balancuje na hraně, jsem ucítila zvláštní nutkání, mluvit sama se sebou. Vzpomínám si přesně, co jsem si tenkrát řekla. Bylo to rozhodnutí: „Musím přece tento příběh dopsat do konce. Musím, protože chci. Chci se vrátit domů za svým synem, vidět jak roste, směje se. Slibuji si, že až tento příběh dopíši do konce, uzdravím se…“

6.Chaloupka z pařezu č.2

A to se povedlo…

Ano, něco se stalo… Víra v uzdravení, víra v sebe a touha být se svým narozeným synem, objímat ho a vidět jak vyrůstá, touha dopsat tento příběh – příběh skřítků do konce, mne vedla k uzdravení. Štědrý den jsem trávila sice ještě v nemocnici, jako jediná na oddělení, ale 27. prosince jsem dopsala knihu do konce a tentýž den odpoledne mne propustili domů… Čas plynul velmi rychle a až do této chvíle se událo mnohé. Třeba i to, že po letech kdy Skřítkové odpočívali v šuplíku, jsme se s Tomáškem a manželem rozhodli, že by bylo hezké, aby udělali radost i jiným dětem. A tak jsem knihu malinko upravila, doplnila kouzelnými ilustracemi a připravuji k vydání. Přesto, že je za Skřítky ukryto plynutí času mnoha let, byli napsáni během relativně krátké doby. Takže nyní vyráží Skřítkové »do světa« a spolu s nimi i Projekt Skřítkové, který se bude postupně vyvíjet.

0 1bez retuse_ret_nek


Proč zrovna o skřítcích?

Dětský svět je krásný. A dětská fantazie bezbřehá. Vzpomínám si na své dětství, v co všechno jsem věřila a jak moc to obohatilo moje vnímání, můj vlastní dětský svět. Myslím, že je hezké věřit v něco, co možná nevidíme, ale přesto to nějakým způsobem vnímáme. Postavičky skřítků Prnďulíčka a Šikulky opravdu reálně existují. U nás na zahradě. I malý dřevěný větrný mlýn, ve kterém bydlí. Krátce poté, co se Tomášek narodil a já se jednou vracela domů z pobytu v nemocnici, jsem zahlédla za výlohou malého květinářství skřítka, postavičku, která na mne upřeně koukala. Byl tak milý a já jsem okamžitě věděla, že ho mám koupit pro syna. A při mém dalším pobytu v nemocnici jsem pochopila, že mi přinesl poselství. Byl to skřítek Prnďulíček, který mi našeptal, abych začala psát knihu. O něm, o jeho přáních a snech. O jeho cestě. O skřítcích… Později, po několika týdnech, když jsem šla opět kolem stejného květinářství, seděl za výlohou další skřítek. Tentokrát to byl Šikulka. A tak vznikl jejich příběh. Jedno velké přátelství dvou skřítků.

Skřítkové titul

Kdo knihu ilustroval a kdy vyjde?

Ilustrátorkou je Gabriela Marková z Nového Jičína. Gabča studovala na Katedře kresby a grafiky na Fakultě Umění Ostravské univerzity v Ostravě. Je velmi milá a úžasná, zkrátka člověk s otevřeným srdcem. Pracuje s dětmi, vede výtvarný kroužek, učí na střední škole, fotografuje, má ráda přírodu, cestování, lidi kolem sebe. K dětem má krásný vztah a tak myslím, že naše nynější i budoucí spolupráce bude pohodová a trvalá. Seznámila nás společná přítelkyně, nyní také terapeutka a mimo to také velmi kreativní osoba Šárka Mrázková z Ostravy, kterou jsem potkala při studiu psychoterapie a koučinku.

Co se týká vydání knihy, předpokládám, že Skřítkové vyjdou během měsíce ledna.

Předpokládám, že Skřítkové nebude vaše poslední knížka, že?

Určitě ne! Už teď se mi v hlavě skládají myšlenky na další příběhy skřítků, některé mám už i krátce sepsané. Takže Skřítkové 2 určitě budou. Samozřejmě uvažuji i o dalších knihách, námětů mám spoustu. Jedna z nich bude určitě o »věcech mezi nebem a zemí«, které jsou v naší blízkosti a někteří z nás mají možnost do nich malinko víc nahlédnout. Námět knihy by měl vycházet především z mých vlastních, prožitých či vnímaných zkušeností. Ráda bych se také věnovala psaní různých motivačních textů a to nejen pro dospělé. Ale uvidíme…

Jana a Tomášek (1)

Jak tvoříte, píšete lehce nebo musíte knížku takzvaně vysedět?

To záleží na okolnostech. Někdy se ke mně hrnou nápady doslova v nárazových vlnách, a já si jen říkám: „Tak který z nich?“ A to se pak píše samo. Jindy sice vím, co a o čem psát, ale pořád mi tam něco schází. Cítím, že to není ještě úplně ono. A tak se stane, že se často k některým řádkům vracím. Pak mažu, doplňuji a přepisuji.

Kde berete inspiraci?

V přírodě, ve všem, co nás obklopuje. V tom viditelném i skrytém. Píši a vnímám pocitově, intuitivně…

Co děláte, když zrovna nepíšete?

Jsem máma a manželka, a tak se snažím v první řadě věnovat starostem běžného života. Jsem vysloveně rodinný typ, mám ráda pohodu a teplo rodinného krbu. Na druhou stranu se netajím tím, že hodně času věnuji své práci. Připravuji projekt Skřítkové, který má pomáhat a dělat radost primárně nemocným dětem nebo také těm, které se nachází v jakékoli nelehké životní situaci. Tento projekt mne napadl v souvislosti s vydáním mé knihy. Skřítkové byli napsáni v době, kdy jsem sama bojovala s těžkou nemocí, a tak z vlastní zkušenosti vím, co nemocní i jejich rodiny při překonávání těchto těžkostí prožívají. Proto chci věnovat část výtisků mé knihy právě nemocným dětem a jejich rodinám. Věřím, že by se Skřítkové stali milými společníky dětí, které prožívají nelehké období nebo tráví spoustu času v nemocnici. Pracovně se věnuji také koučinku.

0 2bez retuse_ret_nek

Rodina, čas strávený v její blízkosti, přátelé a spolupráce s nimi. Procházky krajinou, psaní, čtení knih, moje práce a nesmím opomenout ani našeho pejska jezevčíka, který sice úspěšně straší své okolí, ale kdo ho zná, ví, že je milým a přítulným společníkem. (smích)

Foto: MV knihy, archiv Jany M. Brůžkové, ilustrace: Gabriela Marková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353