Čtyřicet let na vrcholu, čtyřicet let rozdávající radost milovníkům dobrého jazzu – to je Jana Koubková. Zpěvačka s neuvěřitelnou šíří repertoáru, ovšem vždycky skvělá. Prošla několika hudebními seskupeními a spolupracovala s nejlepšími jazzovými muzikanty. Má za sebou tisíce koncertů, stovky nahrávek a několik knížek. K sedmdesátináme kulatinám Jany Koubkové vychází u Supraphonu bilanční dvojdesková kompilace nazvaná Jazz? Oh, yes! Nudit se u ní rozhodně nebudete.
Je pravda, že takhle široký reprezentativní výběr vám doposud nevyšel?
Jeden výběr už jsem měla, vydali ho v Japonsku, a Supraphon se na něm samozřejmě podílel. A z tohoto nového mám obrovskou radost, je to od Supraphonu hezký dárek k mým narozeninám. Obsahuje nahrávky z let 1976 – 2014. Dělali jsme ho společně s Tomášem Padevětem, ale hlavní slovo jsem měla já. Snažila jsem se o pestrost. Šla jsem třeba i do rozhlasového archivu, kde jsou zaznamenané zajímavé skladby, které nejsou mezi lidmi příliš známé, například nahrávky s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu a skvělými sólisty. Na desce jsou samozřejmě taky nahrávky s Jazz Half Sextetem Viktora Kotrubenka, je tam vokální skupina Hot Tety, Horký dech Jany Koubkové s Michalem Pavlíčkem a Jiřím Hrubešem, dokonce jedna nahrávka s Karlem Vlachem, a pak taky skladba, kterou jsem natočila s Bambini di Praga a skvělými perkusisty Duga Duga Pé Pé.
Jak jste si s Tomášem Padevětem rozdělili »výběrčí« práci?
Tomáš Padevět má cit, vždyť dělal třeba výběr paní Hegerové. S ní byl ale v užším kontaktu a její věci znal. Moje staré nahrávky, které vznikaly od zmíněného roku 1976, ovšem znát nemohl v tom jsem jasně pomohla já… Tomáš radil třeba s pořadím písní. Jsme kamarádi, takže jsme se dobře doplňovali.
Kompilace Jazz? Oh, yes! Má oproti zmíněné kompilaci japonské ještě jednu výhodu: jde až do současnosti, je tu i nahrávka z letoška; ta japonská se dostala pouze do roku 1997.
Je to tak, od vydání japonského výběru jsem ještě nějaká ta alba vydala. Poslední samostatné CD jsem měla v roce 2011. A pokud jde o onu věc z letoška – ta na studiovém albu teprve vyjde, nové album se bude jmenovat Smrt standardizmu. Vyjde ještě letos, a jelikož už je nahraná, řekli jsme si, že jednu věc dáme na tuhle kompilaci. Písnička se jmenuje Chtěla sem víc než ty, a v bookletu je i fotka z našeho natáčení. Kompilace Jazz? Oh, yes! je tedy opravdu pestrá, jako můj život.
Dá se brát i jako ohlédnutí za vaší tvorbou, potažmo dosavadním životem?
Určitě. Když jsem na kompilaci vybírala skladby, prošla jsem si celým svým životem a uvědomila si, že byl docela pestrý. Poznala jsem spoustu vynikajících muzikantů a projela hodně zemí.
Jak na výběru jednotlivé písně řadíte?
Spíše rámcově; nejde o přísně chronologicky udělanou sestavu. Kdybych ten výběr sestavovala podle let, mohly by se třeba sejít tři pomalé věci vedle sebe. Šlo mi o pestrost a kontrast. První CD zachycuje období od roku 1976 do roku 1982, to druhé od roku 1983 dodnes.
Zřejmě důležitou roli ve vašem směřování měl jazzman Luděk Hulan, některé nahrávky s ním deska samozřejmě nabízí.
Luděk Hulan byl mým prvním jazzovým kapelníkem, zpívala jsem s jeho Jazz Sanatoriem. Když mi bylo třicet, rozhodla jsem se dělat to, co mě baví, a s tím, co mě nebaví, přestat. Chtěla jsem prostě zpívat jazz. Nejdřív jsem šla za Karlem Velebným, ten měl ale nějaké starosti s kapelou, tak jsem to zkusila u Luďka Hulana. Zpívala jsem tehdy s tanečními kapelami v zahraničí. V americkém hotelu Sheraton ve Švédsku jsem se natočila na kazetu s jazzovými standardy. Luděk si to poslechl, vzal mě na zkoušku, a tak jsem se ocitla mezi skvělými muzikanty. Ale záhy jsem začala vystrkovat růžky a vymýšlela si různé projekty. Svůj hlas jsem víceméně používala jako další nástroj a teprve posledních patnáct let zpívám víc texty, které si navíc sama píšu.
Luděk Hulan říkával: Radostí z hudby ku zdraví duše. Funguje to i u vás?
Funguje. Je to štafeta, kterou mi Luděk předal, já s ní běžím dál a předávám zase jiným. Zpěv je užitečný pro zdraví člověka, vlastně je to aerobní cvičení. Když zpíváte, okysličuje se vám tělo; a nejlepší je zpívat někde venku na zdravém vzduchu. Je známé, že třeba indičtí zpěváci, kteří zpívají takové ty ohromně dlouhé opery, se dožívají vysokého věku. Takže doporučení všem: zpívejte a budete zdraví!
Přitom původně jste prý chtěla být novinářkou!
Byť jsem zkoušky na novinařinu neudělala, celý život jsem si pořád něco psala a píšu i teď. Měla jsem tak vždycky z čeho vybírat jak do knížek, tak texty na CD. Psala jsem fejetony do Týdeníku Rozhlas, do MF Dnes, a dříve i v Playboyi jsem měla svou hudební stránku.
Mimochodem – novinářkou chtěla být i vaše kolegyně Jitka Vrbová, se kterou jste v Hot Tetách spolupracovala…
Spolupráce s Jitkou byla vždycky skvělá. Skupina Hot tety měla tři obsazení, v tom prvním jsme byly jako kvartet – s Jitkou Vrbovou, Jarmilou Moravcovou a Miladou Krejčíkovou. Tenhle kvartet nějakou dobu trval, pak se rozpadl. Ono se muselo hodně zkoušet, abychom spolu dobře ladily a abychom byly sesynchronizované. Jenže holky občas koukaly víc po chlapech… Jitka je jednou z mála zpěvaček, která umí improvizovat a rytmicky dobře frázuje. Je dodnes úspěšná a mívá plné sály.
Vy sama jste mimo jiné stála u poslední desky Evy Olmerové…
Když myslím na Evu, napadne mě vždycky citát Josefa Škvoreckého: Možná, že měla štěstí, že neměla to štěstí. S Evou jsme nahrávali její poslední CD Svíčka a stín. Na to mám fajn vzpomínky, i když už tehdy byla hodně nemocná. Natáčeli jsme v Jevanech. Bála jsem se, jak k sobě půjdou naše barvy hlasů. A ono to šlo! S Evou byla vždycky legrace, byla vtipná a chytrá. Pamatuju se, jak jsme jednou jely ze studia, a porouchalo se nám auto. Bylo to zrovna u nějakého bufáče, šly jsme dovnitř, že si dáme dvojku. Paní výčepní nás poznala, a jestli jí můžeme zazpívat. Zazpívaly jsme I Can´t Give You Anything But Love Baby a tu dvojku jsme dostaly zadarmo.
Vaše další kolegyně, zpěvačka Vlasta Průchová, říkala, že jazz je způsob života; souhlasíte s tím?
Úplně takhle bych to neřekla. Je to prostě podle toho jaký – jaká jste. A není to vždy jen o alkoholu, sexu či cigaretách. U každého, kdo jazz hraje a zpívá, je to jiné. Znám spoustu hudebníků, kteří jsou abstinenti, a hrajou výborně. Fakt je, že jazzový život má určitá specifika, přijíždíte pozdě z koncertů, a některá rána bývají těžká. To už vidím i u sebe, ve svém věku se potřebuji vyspat. A nechat hlasivky odpočinout, vždyť je to sval a ten si odpočinout musí. Co jsem dělávala dřív, dnes už tak snadno nejde. Taky se víc rozezpívávám – den před koncertem a v den koncertu si doma pořádně zařvu.
Prozradíte své nejbližší plány?
Raduji se z toho, co je. Snažím se, abych byla zdravá. Ráda turistuju, ráda chodím rychle. Mám ráda přírodu, knihy. A zpívám. Koncertuju se svým kvartetem nebo se seskupením Smrt standandardizmu, kde zpívám svoje texty, říkám tomu – nejazz. S kvartetem máme pestrý repertoár, jazzové standardy, naše kompozice, ale třeba i skladby Bobbyho McFerrina nebo George Gershwina. Je to náročné, všechno organizuju sama. To bere hodně energie. Ale nejvíc energie bere vyjednávání s pořadateli. Stane se, že řeknou: Můžu vás zaplatit jenom ze vstupného. Takže z koncertu sejde, to by nebylo ani na dopravu. Ale jak vidíte, pořád se snažím.
Právě vám vyšla i knížka – jmenuje se Básně z jazzové dásně…
Tahle knížka vznikla vloni, to bylo méně koncertů a tudíž víc času na knihu. Připravila jsem ji, našla vydavatele, a teď tedy vychází. Je taky pestrá, jako můj život, jsou v ní nejen básně, ale i různá povídání, citáty, všelijaké legrácky a hodně fotek. A taky věci k zamyšlení. A ještě se vám pochlubím: na obalu knihy je text Jiřího Žáčka Blues pro Janu K. V první sloce se říká: Když je holka narozená ve Štíru tak má v duši všechnu hořkost vesmíru Volej halelujá, nebo třeba heč Buď se tomu směj anebo breč… Tak to je první sloka. Mimochodem – Blues pro Janu K. už je zhudebněné a natočené.
Ohlédnutí Jany Koubkové
Ve třiceti jsem si řekla, a to byl rok 1974, že je načase dělat to, co mě
opravdu baví, a nedělat to, co už mě nebaví. Rytmus, improvizace, a tím
i seberealizace – to vše mě na jazzu lákalo. Když jsem poprvé slyšela
Ellu Fitzgerald a její scatová sóla, byla jsem u vytržení. Celý její scatový
chorus v Airmail Special jsem si opsala včetně slabik a pak jsem vítězoslavně
scatovala s Jazz Sanatoriem Luďka Hulana. Luděk Hulan byl mým
prvním jazzovým kapelníkem. Peněz moc nebylo, zato radosti bylo hodně.
Vlastně radost, kterou jsem prožívala a prožívám i nyní při každém koncertu,
ale i při zkouškách, to je ten hlavní výdělek! Radostí z hudby ku zdraví duše.
To bylo Luďkovo heslo a já jsem ráda tuto štafetu převzala…
Díky supraphonskému výběru koukám, jak pestrý život jsem prožila. A ničeho
nelituji, protože, i když se nedařilo a nikdo mě nechtěl, vždycky mě to
vyburcovalo k aktivitě a ejhle – povedlo se. Díky tomu jsem poznala spoustu
vynikajících muzikantů, procestovala kus světa… Život s jazzem mě přivedl
ke značné samostatnosti a nebojácnosti, protože od jisté doby jsem chtěla
být hlavně »tou Koubkovou«. Nechtěla jsem být něčí kopií. A tak jsem se
naučila dělat kapelnici, dokázala jsem si najít muzikanty, udělat repertoár,
domluvit se s pořadateli, spočítat kilometry, napsat si scénář k pořadu pro
televizi i rozhlas a hlavně jsem stále vymýšlela a provokovala samu sebe,
aby mě to pořád bavilo a aby na mě publikum bylo zvědavé… Snad budeš
i Ty, milý posluchači, teď zvědavý na tento supraphonský výběr k mým
sedmdesátinám. A že to letí co?
Jana Koubková
Foto: Supraphon
