Jana Kirschner vydává 10.listopadu pod hlavičkou vydavatelství Slnko Records unikátní koncertní nahrávku ŽIVÁ. Více než dvouhodinové album dokumentuje tři koncertní turné (Moruša: Biela/2013, Moruša: Čierna/2015 a Takmer Sólo/2016), která zpěvačka a skladatelka představila spolu s dvacítkou muzikantů slovenskému a českému publiku v období čtyř let.
Album obsahuje dvaadvacet skladeb, mezi nimi písně jako Modrá, Pokoj v duši, Sama, Duch mesta, Miluješ nemiluješ, Na Čiernom koni, Krajina rovina a další. Dvojalbum je přehlídkou nových aranžmá Janiných skladeb, propracovaných kompozic, ale i citlivě zpracovaných verzí známých hitů. Barevnou mozaiku spojuje producentská vize Eddieho Stevense, který zpěvaččinu tvorbu posouvá dál. Zdánlivě jednoduchá aranžmá střídají velkolepé hudební momenty.
Originální booklet, který připravilo Studio Najbrt, obsahuje desítky fotografií, autorské zápisky, ale také producentské poznámky, kompletní »setlisty« a stage plány, a přináší jedinečný pohled do muzikantského světa tak, jak jej neznáme.
Podívejte se na teaser zde:
Úryvky z autorčiných textů v bookletu:
„Kvôli vám sme si doma kúpili náš prvý CD prehrávač,“ řekl mi nedávno jeden slovenský číšník v Praze.
„Prvý CD prehrávač… Tak to už musím robiť pekne dlho,“ napadlo mě. A přece, i přes ty dlouhé roky, jsem při těchto projektech měla často pocit, že začínám úplně znovu.
Začalo to celkem nenápadně, když jsme se s Eddiem rozhodli nahrát moje další album. Po Krajine Rovine nebylo lehké začít. Po komplikovaném odchodu z velkého vydavatelství, bez fungujícího managementu, ale zejména po albu, které bylo částí mých fanoušků přijato rozpačitě.
Nevěděli jsme přesně, jakým směrem se vydat, ale já jsem stále opakovala, že bych chtěla udělat něco jednoduchého. Jednoduché melodie, jednoduchá aranžmá. Neměla jsem pocit, že přišel čas udělat něco velkého a už vůbec ne přelomového. A tak vznikla Moruša. Vlastně hned dvě. Bílá a černá.
Nadšení jsme přišli do Slovenského rozhlasu. Jak se psalo v tiskové zprávě, jde o spojení muzikantů z různých hudebních žánrů a světů. Po úvodní zkoušce nám bylo jasné, že to nebude až tak mystické, jak jsme čekali a že na spojení tohoto hudebního tělesa bychom spíše než mystiku potřebovali sekundové lepidlo.
Linda mi po setkání s partnery projektu Tichým hlasem v telefonu oznámila, že jsme asi skončili. Řekla jsem něco v duchu: „Ideme ďalej. Hudba neskončila.”
Ve chvíli, kdy jsme zahráli první koncert, jsme věděli, že je to dobré. Lidé nás vzali a naše síla s přibývajícími koncerty narůstala. Když jsme dorazili do Bratislavy na konci turné, byli jsme už slavní. Lidé nám vrátili všechno zpátky. Únavu vystřídala radost a hrdost. V naší cestě bylo více než jen jedno turné, byl v ní náš život.
Idú… „Kto ide a kam?“ ptali se mě. „Neviem, no je dobré vedieť, že už sú na ceste,“ odpověděla jsem.
Foto: Supraphon / Viktor Cicko
