Jan Chytil z alternativního Nahého divadla v Rožnově: Pochopit nevyřčené je zásadní

Divadlo sice vystudoval Jan Chytil na FFMU v Brně teoreticky, věnovat se mu ale chtěl vždy především prakticky. Už během studií v Brně založil a vedl divadelní skupinu Nahé divadlo, kde v jeho režii vzniklo několik inscenací. Když se mu naskytla příležitost přestěhovat se za prací do jiného města, byl rozhodnutý v tom pokračovat – divadlo si vzal s sebou. Nicméně musel začít od znovu, hlavně s jiným složením souboru. Jak se mu to povedlo, o co ho změna prostředí obohatila a zda zasáhla změna do konceptu Nahého divadla, coby nezávislého alternativního divadla, se dozvíte z následujícího rozhovoru.

2016, Metropole, foto Kateřina Chytilová

 

Honzo, letos je to deset let, co jste Nahé divadlo založil. Vraťme se tedy zpět – z čeho vznikl nápad založit nezávislé alternativní divadlo a proč je jeho označení »nahé«? 

Myšlenka založit vlastní divadlo mě provázela od roku 2006, kdy jsem jako posluchač Katedry divadelních studií začal navštěvovat kurzy prof. Petra Oslzlého o alternativním divadle. Jeho přednášky o divadlech druhé divadelní reformy mě ovlivnily natolik, že jsem se rozhodl »navázat« na linii těchto divadel založením vlastního alternativního divadla. Symbolická nahota v názvu divadla je vícevýznamová a reflektuje především orientaci autorské dramaturgie na bez obalu zobrazená současná společensko-sociální témata.

 

V repertoáru máte po celou dobu existence výhradně svoje autorské inscenace, neuvažoval jste někdy o tom režírovat text někoho jiného? Přibližte čtenářům témata inscenací, a proč vás tolik zajímá surová současnost.

Možná někoho překvapím, ale v dlouhodobém dramaturgickém plánu mám několik titulů jak z pravidelné, tak nepravidelné dramaturgie. Nicméně všechny budou autorsky adaptovány s ohledem na ústřední téma Nahého divadla, tj. na postavení člověka v rámci současného společenského systému. Toto téma je v jednotlivých inscenacích různě variováno a konkretizováno. Například v tetralogii Exit: Nekonečno… její úvodní díl – Postele: Zrození – klade otázku, zda jsou lidé zodpovědní za své činy nebo jejich činy pouze představují zrcadlo doby, společnosti a systému, v němž žijí?, následující dva díly – Conrote: Restart a Metropole: Revoluce – rozehrávají »Jánošíkovský« boj za spravedlnost ve světě, ve kterém lidskost ztratila smysl a závěrečný díl – Exit: Znovuzrození – tematizuje hledání vnitřní svobody v zajetí systému konvencí. Obecně mě zajímá současnost ve vztahu k životu člověka. Pokud je tato současnost surová, zrcadlí se i v inscenacích.

2012, Postele, foto Kateřina Chytilová

Ve svých inscenacích pracujete často s náznakem, minimalizujete dialogy, necháváte takzvaně promlouvat hudbu, světlo nebo stíny. Jak moc je pro vás důležité, aby divák pochopil to, co zůstává nevyřčeno? S jakými prostředky nejraději pracujete?

Všechny tyto dramaturgické nebo inscenační postupy souvisí s jistým obnažováním divadelního tvaru (to je další rovina významu nahoty v názvu divadla). Dialogy minimalizujeme na ty nejpodstatnější, protože nonverbální jednání, hudba nebo světlo mnohdy vyjádří víc než slova, vyjádří to, co se vznáší »mezi řádky«. Tato koncepce sice klade větší nároky na divákovo vnímání, ale o to více aktivizuje jeho spoluúčast na divadelním představení. Pochopit nevyřčené je zásadní. Vyžaduje to ovšem divákovu otevřenost a jeho naladění na prezentovaný příběh. Z tohoto hlediska je tvorba Nahého divadla určena spíše pro náročnějšího diváka, než pro mainstreamového. Mezi mé oblíbené divadelní prostředky patří retrospektivní vyprávění, nonverbální jednání doprovázené hudbou či interakce s diváky.

 

A co prostor? Omezujete se na klasické »kukátkové« jeviště nebo je vám bližší experimentální uchopení prostoru?

Prostorová koncepce Nahého divadla vychází z inscenování v nepravidelném prostoru, kdy pro každou inscenaci vzniká specifické prostorové uspořádání herců a diváků, kteří se často stávají nenásilnou součástí divadelního představení. Takto společně sdílený prostor herců a diváků má evokovat prostor pomyslné společnosti, v rámci které se odehrává děj inscenace. Toto pojetí vyžaduje variabilní prostor. Dispozice takového prostoru jsem využil jak v brněnském sále Ženského vzdělávacího spolku Vesna, tak v sále rožnovské Základní umělecké školy, kde se začala psát nová etapa Nahého divadla.

 2014, Muž, který čeká, foto Kateřina Chytilová

V souvislosti s tím se dostáváme k tomu, že jste před téměř pěti lety opustil Brno a začal žít a pracovat v Rožnově. V jakém oboru tam působíte a byl jste od začátku přesvědčený, že divadlo berete takzvaně s sebou?

Pracuji jako pedagog Literárně-dramatického oboru na Základní umělecké škole a poslední dva roky také jako pedagogický zástupce ředitele. S »přenesením« Nahého divadla to nebylo vůbec jednoznačné. Když jsem přišel do Rožnova, plánoval jsem, že s divadlem budu externě spolupracovat. Na této bázi vznikla v létě 2014 de facto poslední brněnská inscenace Muž, který čeká. Když jsem poté se svými žáky zaznamenal úspěch s inscenací původně zamýšlenou pro Nahé divadlo, rozhodl jsem se k restartu Nahého divadla v Rožnově.

 

Zní to skvěle, povedlo se vám spojit práci v oboru s divadelní činností ve zcela cizím prostředí. A kým je vlastně tvořen soubor nyní, může přijít kdokoliv zvenčí a hrát? Máte nějaké omezení, speciální požadavky na uchazeče? 

Nahé divadlo je nyní jedním ze souborů Základní umělecké školy, tudíž jeho herecký soubor tvoří vybraní (tzn. nejtalentovanější a zároveň nejstarší) žáci Literárně-dramatického oboru (LDO). Pokud někdo, kdo není žákem ZUŠ, má zájem o hereckou spolupráci s Nahým divadlem, musí projít talentovou zkouškou stejně jako všichni potenciální zájemci o studium LDO.

 

Soubor tedy tvoří převážně mladí studenti – teenageri, zapojujete je do inscenací jinak než jen herecky? Prolíná se vaše lektorování dramaťáku na ZUŠ s Nahým divadlem? 

Aktuální zkoušení je natolik časově náročné, že jiná než herecká spolupráce nepřipadá v úvahu. Předpokladem pro účinkování v Nahém divadle jsou určité divadelní znalosti a dovednosti, které si žáci osvojují na hodinách LDO. Sepjetí mezi Nahým divadlem a LDO je tedy velmi úzké.

 

Jaké jsou reakce na vaše inscenace v Rožnově? Plánujete se zúčastnit nějakých amatérských divadelních soutěží?

Mám pocit, že divácké reakce jakoby vypovídaly o míře schopnosti vnímat »jinakost« divadelního tvaru. Jako příklad uvedu shrnutí dvou naprosto rozdílných reakcí (dvou divadelníků) na Noc nocí, autorskou inscenaci, která vznikla s použitím Erbenovy balady Štědrý den a evangelijních úryvků: zatímco jeden vnímá prezentované Erbenovy verše jako interpretačně nezvládnuté a vůbec netuší, co mu inscenátoři chtějí říct, druhý vyzdvihuje přirozený a nepatetický herecký projev a s nadšením chápe vyprávěný příběh. Myslím si, že nahlížet na Nahé divadlo jako na divadelní alternativu prizmatem obecně platných divadelních kritérií je scestné. Naopak je třeba disponovat onou diváckou otevřeností. Pravidelně jsme se účastnili každoročního Setkání divadel ve Valašském Meziříčí. Nicméně po loňské zkušenosti s omezeným vnímáním »jinakosti« divadelního tvaru jsme dali této přehlídce vale.

 

Dá se to chápat tak, že je pro vaši divadelní činnost Rožnov dostačující, a že si nekladete za cíl prezentovat se i někde jinde? Co se alespoň na jedno představení vrátit do Brna? Nebo je pro vás Brno už uzavřená kapitola?

Cílem není omezit se pouze na Rožnov. Nicméně realizace našich inscenací je podmíněna variabilitou prostoru a také naše náročná dramaturgie není pro každého diváka atraktivní poptávkou. Brno rozhodně není uzavřená kapitola a rád bych tam ještě někdy uskutečnil premiéru nebo zájezdové představení.

 

Vraťme se ještě  k tématům – cítíte, že máte do budoucna ještě kde brát? V letošní narozeninové sezóně chystáte uvedení čtyřhodinového maratonu vašich inscenací s názvem Exit: Nekonečno… Uzavírá se tím něco? Na co se můžou diváci těšit v další sezóně?

Jak už jsem uvedl výše, nové inspirační zdroje mám i v pravidelné či nepravidelné dramaturgii. Tetralogií Exit: Nekonečno… se završuje deset let »divadelního šílenství« (ve všech jeho pozitivních i negativních významech, ať už tvůrčích, personálních či existenčních). Jsem přesvědčen, že premiérou čtyřdílného projektu se teprve ukáže komplexnost nekompromisního vidění světa a neutuchajícího apelu, kterým usilujeme aktivizovat diváka. V další sezóně plánujeme rozvíjet tento umělecký program premiérou autorské adaptace rozhlasové hry Sedm svědků.

 

Děkuji za rozhovor a přeju hodně inspirace do dalšího desetiletí.

Monika Nováková

 

Více infa: www.nahedivadlo.cz

 

Facebook: https://www.facebook.com/Nahedivadlo/

 

Foto: Kateřina Chytilová

 


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353