Jak na ně?

Nelze si nevšimnout dění kolem nás. V zahraničí, na domácí scéně, v pracovní oblasti, ve světě přátel, školy, partnerů, rodiny… Něco není v pořádku a to nám vadí. Ze všech stran se na nás valí informace a rozpoznat mezi nimi ty správné užitečné pro nás je často velmi složité.

Jakoby přemíra informací a zaběhnutých vzorců zatemnila náš běžný život a způsobila pořádný chaos všude, kam se podíváme. Snad nejběžnější hovor, který dnes často slýchávám, pojednává právě o tom, jaký zmatek ve společnosti panuje. Nedokážeme to pochopit, nevyhovuje nám to, a přesto jsme většinou i my jistým způsobem jeho součástí. A to nás pořádně stresuje.

Co je pro nás tedy dobré?

Jak můžeme změnit něco co má v našich očích daleko větší přesah než je náš každodenní obyčejný život? Jak bychom mohli vůbec něco takového změnit, když si myslíme, že na nás nezáleží?

Nejsme kouzelníci, abychom mávnutím čarovného proutku vmžiku napravili všechny věci světa a navíc, podle jakého vzoru by to bylo ideální?

Co změnit však můžeme je náš postoj, naše myšlenky a náš vlastní život.

Příliš často dáváme jen tak volně svou energii negativním myšlenkám a negativním situacím a vůbec si neuvědomujeme, že to co posilujeme, roste. A pak se nestačíme divit. Kdo z nás může říct, že ještě nikdy nic takového neudělal?

Všichni lidé i ti nejpozitivnější mají někdy-občas-často negativní myšlenky a to ať už se týkají vlastního života nebo věcí všeobecných. Není to tak, že u někoho neexistují.

Důležité však je naučit se své myšlenky ovládat, vědomě je rozpoznat a nedovolit, aby ony začaly ovládat nás.

Každý může kdykoli začít tím, že nasměruje a vloží svou energii do důležitých věcí, které ho postupně skutečně změní. Směrem jaký si sám vybere.

Jeden z velmi uznávaných myslitelů devatenáctého století prohlásil, že „ lidé se dívají na hvězdy bez touhy se k nim vydat a tak často upadají do průměrnosti, beztvořivosti a latergie…“

Zdá se, že v každém století se opakuje vzorec, který zjevně vidíme, ale jen málo si ho dokážeme vůči sobě uvědomit, přiznat. Proto si myslíme, že sami nic nezmůžeme, že na nás nezáleží. Vždyť jsme jen jeden, jediná kapka v moři, nepatrné zrnko písku.

Ale právě to je náš největší omyl.

Každý je ve svém světě ten nejdůležitější a světy-životy nás všech se vzájemně prolínají. Tak jako naše myšlenky, naše energie.

Denně jsme stresovaní, dokonce už i z běžných věcí a stáváme se více a více unavenými a prázdnými…

Avšak teď upřímně ruku na srdce, kdyby vám někdo položil jednoduše znějící otázku: „A co bys skutečně chtěl?“

Dokážete říct zcela a konkrétně svou představu anebo zazní spíše: „Nevím,“ anebo „já už nechci zažívat to nebo ono…“

Často víme přesně, co nechceme, ale jen málo vnímáme a víme, co opravdu chceme. Proto se potácíme, necháváme se stáhnout proudem, vnímáme více to negativní a »nedosahujeme ke hvězdám«.

Je potřebné dnes více než kdy jindy věnovat čas sobě. Od nás samotných vše začíná a u nás také končí. Když věnujeme dostatek času sobě, jsme v klidu, pak máme možnost zjistit, co skutečně chceme a po čem toužíme. Jen tak si můžeme určit cíl, který je pro náš život důležitý.

Nemáme-li žádnou představu a žádný cíl, nevíme kam jít a nikdy tak nezjistíme, kdo vlastně jsme. Náš mozek, naše mysl je obrovským nástrojem nevídaných možností, který máme neustále při sobě a můžeme, respektive máme ho používat. Nedáme-li mu však žádný konkrétní cíl, pak nás nemá kam vést.

Když mu však zcela konkrétně cíl zadáme, aniž bychom v tu chvíli věděli, jak toho dosáhneme, náš mozek začne okamžitě jednat a vymýšlet všechna možná řešení.

Samozřejmě se může stát, že nás přepadne strach. Strach z nového, nepoznaného, neprozkoumaného. Vlastně je to celkem běžná reakce a praxe. Když si však uvědomíme, že náš strach nepochází z té konkrétní situace, ale že je jen reakcí našeho mozku na něco co nezná, pak svou počáteční nejistotu snadněji překonáme.

Každá vzniklá situace je tu proto, abychom se s ní vypořádali, zvládli ji a tím se stali pevnějšími, sebejistějšími a zkušenějšími.

Jsme předurčeni k úspěchu, ne k pádu. A pokud uvěříme, že zvládneme cokoliv, na co zaměříme svou pozornost, tak se nám to podaří.

Když jsem byla malá, neuměla jsem plavat. Se školou jsme jeli na plavecký výcvik a já si dělala starosti, že budu jistě v poslední skupině – neplavců. Instruktor nás postavil všechny do řady a řekl, abychom jeden po druhém přeplavali bazén na šířku, a on nás pak dle výsledku zařadí do skupin.

Stála jsem u bazénu a viděla jsem, že třem dětem přede mnou se to podařilo. Uvěřila jsem, že to jde a řekla si, že to dokážu taky. Na nic jiného jsem nemyslela. A opravdu, začala jsem plavat a vůbec netuším jak. Instruktor mě zařadil do první skupiny a já jsem zjistila, že už umím plavat.

Vše je o našem přístupu, o nastavení naší mysli. Když se například rozhodnete absolvovat kurz parašutismu, tak vás celý jeho průběh postupně dovede k překonání strachu a vy úspěšně vyskočíte z letadla. Stejně tak to funguje s přechodem přes střepy nebo žhavé uhlí. Protože dříve než to podstoupíte, zadáte vaši mysli konkrétní cíl. Něco, co chcete zkusit, něco po čem toužíte. A vůbec to neznamená, že nemáte strach, obavy nebo velkou nejistotu. Pokud se však rozhodnete, pak všechno co existuje kolem, vás v tom podpoří a váš mozek přizpůsobí vaši energii a tělo tak, abyste to zvládli.

Někdy stačí i drobné změny a malé cíle k tomu, abychom si uvědomili své přednosti a začali svůj život žít způsobem, jaký nám vyhovuje. Více radostně a šťastně. Nezávisle na tom co se momentálně ve světě kolem nás odehrává. Začneme-li sami u sebe, i vše ostatní se v našem okolí postupně změní. Neznamená to, že pak už nebudeme muset řešit žádné překážky, ty jsou tady vždy, ale s větší jistotou a pohodou budeme vědět jak na ně.

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

 

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353