Hledači pokladů

Být tak hledačem pokladů… To by bylo něco! Lézt po skalách a v jejich nejtajnějších zákoutích objevit obrovský drahokam. Nejlépe zelený nebo fialový protože to jsou barvy, které mne přitahují. Možná proto, že ve mně probouzí fantazii zvláštního nádechu tajemna, jež se mi neustále vkrádá na mysl…

bruzkova logo

Dětská fantazie je bezbřehá a já osobně to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Svět dětí, ve kterém paralelně žijeme s nimi je plný zajímavých okamžiků, myšlenek a postřehů. Snů a událostí, kterými děti vnímají věci kolem nás. Je naplněn radostí a všelijakými představami a také vírou v to, že to co vnímají nebo si vysní je tou pravou realitou. Ráda se dívám na pohádky a při nedávném zhlédnutí Třetího prince se mi ve vzpomínkách vybavila příhoda, která mne jistým způsobem provází dodnes. Týká se právě oněch hledačů pokladů, kteří mne v dětství velmi inspirovali k tomu, abych si přála být jedním z nich.

3

Nedaleko za naším domem ve Veselé na dolině kde dnes už bydlí jen mí rodiče, je zalesněný kopec Pindula. Nedá se říci, že by to byl les v pravém slova smyslu, je to spíše jen smíšený lesík v táhnoucím se svahu nad dolním koncem vesnice. A právě Pindula byla vždy místem plným všelijakých záhad a dobrodružství, které jsme zde téměř denně zažívali. Bylo tam toho tolik k vidění. Staré vykotlané roztodivné pařezy porostlé mechem, cestičky vyšlapané zvěří a obrovské stromy, v jejichž korunách se skrývaly veverky a ptáci. V zimě jsme si v Pinduli užívali všelijakých radovánek, na jaře sbírali petrklíče, barborky a podběl. Na podzim zase kaštany, žaludy a šípky. Spadané barevné listí buků, dubů a kaštanů jsme snášeli na obrovské hromady, které byly třeba i metr vysoké a pořádně rozběhlí z kopce jsme do nich skákali. Bylo to tak úžasné. A v létě, to jsme hledali poklady. A nejen tak nějaké.

2

Jednou po škole nám místní pan farář vyprávěl zajímavosti o historii naší vesnice a také pověst o tom jak vznikl její název. Je to již tolik let, ale já si ji pamatuji dodnes. Nejstarší zmínka prý pochází z roku 1376 a původ názvu Veselá údajně vznikl z pověsti, která praví, že nad naší Pindulou stával v dávných dobách hrad, který byl obýván zbojníky. Ti se prý často vydávali na lup k nedaleké obchodní stezce, kde přepadávali bohaté kupce a svůj lup si vozili na své sídlo. Zde se z něj pak údajně celé týdny velmi bujaře veselili. Jejich veselí se prý rozléhalo do dalekého okolí a tak se tomu místu začalo říkat Veselá. Tento příběh mne tenkrát tolik uchvátil. Vzpomínám si, jak jsem se doma našich pořád na něco ohledně této pověsti vyptávala a mluvila o ní. Toužila jsem dozvědět se něco víc. Nikdo ale nic jiného nevěděl. Po údajném hradu zbojníků či lupičů nezbylo nic. Snad jen název místní části nad Pindulou, kde se říká – Na hradišti. A protože se tomu místu od nepaměti takto říkalo, byla jsem přesvědčená, že pověst o hradu zbojníků musí být pravdivá. Celé dny a týdny mi tato záhada nedala spát a já jsem si říkala, že není možné, aby po tak věhlasných zbojnících nezbylo vůbec nic. „Kam se poděl jejich hrad a všechny poklady, které za ta léta uloupili a údajně je shromažďovali na svém hradu? Přece se jen tak nepropadly do země. Anebo ano? Možná že jo…“ To vše se mi neustále honilo hlavou. „Určitě je zakopali do země. Ale kam?“ Snažila jsem se vžít do role zbojníků a přemýšlela jsem, kam bych své cennosti ukryla já. „No zřejmě asi někde tady v Pinduli!“ Byla jsem o tom přesvědčená. Muselo to být tady. Tolik jsem toužila jejich poklady najít. A tak jsem jednoho dne vyzbrojená malou motyčkou na záhony vyrazila do lesíku a začala hledat poklady zbojníků. Kopala jsem na různých místech a různě dlouho. Trvalo to dny, týdny. Ale nikdy jsem žádný poklad nenašla. Začala jsem si tedy myslet, že poklad možná nebude jen tak obyčejně zakopaný v zemi. Jinak bych ho přece už dávno našla. Napadlo mne, že zbojníci byli určitě chytří a tak by nejspíš své jmění ukryli lépe. „Možná nehledám správně. Možná existuje nějaký vchod do podzemí, a i když z hradu nezůstalo vůbec nic, určitě existují tajné chodby, které zbojníci vykopali, aby zde ukryli své cennosti. Je to jasné! Budu tedy hledat vchod do podzemních chodeb, které určitě vedou pod celým kopcem,“ říkala jsem si.

1

A tak jsem se toho léta stala opravdovým hledačem pokladů. Dokonce jsem do svých aktivit zapojila i ostatní, kteří mi s hledáním pomáhali. Trvalo to celé léto. Já jsem však ani na chvíli nepochybovala a věřila jsem, že vchod do podzemí s pokladem nalezneme. A jednoho dne, když jsme kopali na úplně jiném místě než jindy, na něco jsme opravdu narazili. Zem byla pod povrchem zvláštně jiná a motyčka se zarážela do všelijakých tvrdých kamenů. „To musí být ono!“ říkala jsem si a s nadšením jsem se dala do hrabání a odhazování hlíny. Po chvíli jsme narazili na nějaké kusy starých cihel a tu nejednou! Motyčka narazila na něco, co zásekem vydalo zvláštní zvuk. Rukou jsem tedy odhrabávala hlínu a byla jsem přesvědčená, že jsme poklad nalezli. Ze země se mi podařilo vyhrabat kámen celý olepený hlínou. Nadšeně jsem z něj sundala ty největší nánosy zeminy a najednou… v ruce jsem držela velký průhledný modrozelený »drahokam«! „To není možné! Poklad, našli jsme ho!“ tolik jsme se radovali. Kopali jsme tedy dál, ale nic jiného kromě úlomků všelijakých kamenů a starých cihel jsme už nenašli. Ale to nevadí. Měli jsme drahokam a tak velký! Nadšeně jsem tedy běžela domů, drahokam pořádně omyla na dvoře v kbelíku s vodou a pak ho ukázala tátovi. Ten si ho pořádně prohlédl a zeptal se mně, kde jsme ho našli. Všechno jsem mu nadšeně povyprávěla. Bedlivě všemu naslouchal, ale nakonec stejně zjistil, že to drahokam nebyl. Řekl, že to bude nejspíš kus rozbitého skla ze světlíku, který se tehdy běžně dával na střechy mezi cihlové tašky.

Ten den jsem byla zklamaná a tak skončila moje éra hledačky pokladů. Řekla jsem si, že asi žádný vchod do podzemí s ukrytým pokladem zbojníků neexistuje. Přesto jsem si ten kus skla světlíku schovala do svého bunkru v kůlně. Shromažďovala jsem tam různé zajímavé věci, na které jsem se ráda chodila dívat. Pokaždé, když jsem se prohrabávala svou sbírkou, vzala jsem ho do dlaní a podívala se přes něj do slunce. Znovu jsem se zasnila a ujistila se, jak je krásný. Byl to poklad. Můj poklad a měl pro mne obrovskou cenu. Hodnotu, kterou jsem si tenkrát uvědomila. Nenašla jsem sice pravý drahokam, který by mi přinesl peněžní bohatství, ale tehdy jsem si říkala, že vlastně ani nevím, co bych si za něj koupila, kdyby pravý byl. Nejspíš bych ho stejně nikomu neprodala. Měla bych takovou radost, že bych si ho chtěla nechat pro sebe a kochat se pohledem na něj. A to jsem mohla i tak.

Dívala jsem se do slunce přes kus modrozeleného skla světlíku, který mi pomohl pochopit, že největším pokladem pro mne bylo vlastně jeho hledání. Čas, který jsem mu věnovala v lesíku při kopání a prohrabávání země. Čas kdy jsem vnímala všechny zvuky a vůně lesa, šelest listí a zpěv ptáků a kdy jsem s nadšením a vírou dělala něco, co mi nakonec vneslo do života obrovské bohatství a poznání.

Poznání o tom, že my všichni jsme hledači pokladů. Všichni je neustále nacházíme a ztrácíme. Poklady můžou být různé a pro každého z nás mohou mít rozdílnou cenu. Jsem vděčná za svůj osobní příběh a víru v pověst o dávném hradu zbojníků a jejich ukrytých pokladech, protože mne naučila vnímat a vidět skutečný poklad ukrytý v každém z nás.

Dnes je krátce po Silvestru a jeho bujarém veselení. Pomyslně jsme vykročili tou správnou nohou do nového roku vyzbrojeni pevnou vůlí a přesvědčením, že předsevzetí, která jsme si dali, dodržíme za každou cenu a pak se nám bude dařit. A já Vám všem ze srdce přeji, ať se Vám splní vše, co jste si přáli nehledě na to, jestli svá předsevzetí stoprocentně dodržíte nebo ne. Některé věci se stanou i tak, protože nemusí mít žádnou souvislost s tím, co jsme si na nový rok na sebe naložili. Důležité věci nám vždy zůstanou. Projeví se a ze života nám naopak odejdou jen ty, které jsou pro nás již nepotřebné. Většinou jsou to právě ty, které jsme za důležité pouze považovali.

Přeji Vám, ať v sobě objevíte spoustu skrytých pokladů, které máte a které Vás činí tak výjimečnými. A pokud se Vám samotným nepodaří podívat se přes nalezený drahokam do slunce, pak Vám přeji, ať v tomto roce potkáte někoho, kdo ve Vás tento poklad spatří a bude s Vámi s radostí sdílet jeho objevení.

Krásný a štěstím naplněný rok 2019, milí přátelé!

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, nyní motivační koučka osobního rozvoje a také začínající spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – v leže, na oddělení JIP začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nyní se rozhodla tento pohádkový příběh vydat a jeho prodejem podpořit onkologicky nemocné děti. Kniha Skřítkové vychází 21. ledna 2019.

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353