Hana Zagorová přichází s novinkovým albem! Své fanoušky na ně nechala čekat sedm let. Čekání se ovšem vyplatilo – deska s názvem Vyznání stojí za to. Obsahuje dvanáct písniček, které k sobě ladí a které spojuje charakteristický, hladivý zpěv populární zpěvačky. U téhle desky si odpočinete, ale možná se i zamyslíte nad životem. Zkrátka a dobře: kdo si počkal, ten se dočkal.
Album s novými nahrávkami vydáváte po sedmi letech; asi je to pro vás spíš radost. Zřejmě se nepotřebujete připomínat každý rok novou deskou.
Přesně tak. Na novou desku musí nazrát čas, a teprve když opravdu nazraje, stojí za to ji natočit. Zdálo se mi, že právě teď nadešla ta doba, kdy jsem desku natočit chtěla. Tak jsem ji natočila.
Řekla jste, že písničky na desku musí ladit, na albu jich je dvanáct. Z kolika jste vybírala?
Asi z dvaceti, tedy z malého množství. Moc nerada písničky odmítám. Navíc všichni ti staří bardi, se kterými spolupracuji dlouho, už vědí, co jim vezmu a co ne. Ti už píšou na jistotu. Vzájemně se známe dlouho, takže mi umí dodat píseň přímo na tělo. A zavoněly mi i písničky těch autorů, kteří se na mé desce objevují poprvé. Rozuměla jsem jim, alespoň se mi to zdálo, takže jsem je mohla a chtěla nazpívat.
K těm bardům: stane se vám někdy, že byste jejich písničku chtěla předělat, nebo ji odmítla?
Stane. Předělávání nemám ráda, takže autora spíše odkážu na jiného interpreta. Dělám to nerada, ale občas k tomu dojde. Rozhodně se do písničky nenutím.
To je tedy i případ těch zbylých osmi písniček?
Ano. Myslím si, že s nimi jejich autoři ještě zatočí. Rozhodně se neztratí, ale nebyly to písničky pro mě.
Vybíráte si tedy z návrhů, dostanete text a noty a rozhodujete se…
Ano, a většinou dostanu i demosnímek nazpívaný autorem. Už před natáčením se dá odhadnout, jak písnička zarezonuje, jak mi sedne. Když už píseň natočím, stojím si za ní. Kdybych nakonec nezařadila písničku, kterou už jsem natočila, brala bych to tak trochu jako svoje selhání.
Máte přesto nějaké natočené, ale z nějakých důvodů nevydané písničky?
Teď mě žádné nenapadají. Určitě nějaké takové budou, ale spíš z dávných dob, a na to si nevzpomínám.
Liší se nějak spolupráce s jednotlivými textaři? Na albu máte texty třeba od Eduarda Krečmara, Václava Kopty, po čase vám přispěl i Pavel Žák…
Ta spolupráce je v zásadě se všemi podobná. V tomhle případě s tím rozdílem, že Eda Krečmar má na mé nové desce jeden text a Václav Kopta tři. Musím říct, že když jsem dostala text k písni Náš Rubikon s hudbou Petra Maláska, nebo k polské písni Rande u Zdi nářků, byla jsem oslněna.
Po dlouhé době jste nazpívala text Pavla Žáka, to je asi další radost…
To je veliká radost! A je fajn, že k písničce Beethoven napsal hudbu Karel Vágner – oba, jak Vágner, tak Žák, patřili po desetiletí k mým nejbližším spolupracovníkům.
Texty si píšete i sama; tvoříte je raději na muziku nebo »na zelené louce«?
Ráda píšu na muziku, ta mi dodá impuls. Vzbudí ve mně chuť k napsání textu. A taky nápad. Tak tomu bylo i u tří francouzských písní na desce Vyznání. Jsou překrásné. Už když jsem je slyšela v originále, řekla jsem si: to je ono! Takové kdyby mi napsali čeští autoři!
Vzpomenete si na svůj vůbec první text?
První text jsem napsala na písničku Hany asi tak v sedmdesátém roce. Tehdy k tomu došlo z nutnosti. Chtěla jsem tu písničku zpívat, kapelník Richard Kovalčík mě zamknul v pokoji a řekl, že mě pustí ven teprve tehdy, až text napíšu. A stalo se. Po dlouhém váhání a odkládání jsem měla písničku tak zažitou, že jsem ho napsala za dvě hodiny.
Jedním textem přispěl na Vyznání i slovenský básník Ľubomír Feldek!
Poprosila jsem ho, aby sáhnul do šuplíku. Udělal to a jsem za to moc ráda. Tuhle písničku vnímám trochu jinak než ty ostatní, pokládám ji za hereckou. I způsob natáčení byl jiný. Přišla jsem do studia, udělala jsem si poslechy, jednou jsem ji natočila a nechala ji tak. Žádné předělávky nebo opravy. Chtěla jsem ji mít z první vody načisto. Cítila jsem totiž, že je to písnička, která by se moc krásně dělala živě.
Když jsem ji slyšel poprvé a neměl ještě před sebou tracklist alba, napadlo mě, že jste tenhle text napsala sama. Vyznívá hodně osobně, zpívá se v ní o nemocech těla a bolestech duše. Vy sama jste si hlavně těch nemocí užila dost.
(smích) Že bych ten text napsala sama? Nechci se srovnávat s panem Feldekem, na to si opravdu netroufám. Ten text je skutečně nádherný. Moc si vážím toho, že na desce mám písničku s textem tohoto skvělého básníka.
Čím si léčíte splín duše vy?
Je docela možné, že se vypíšu. Nebo si pustím nějakou hezkou hudbu. V každém případě se svými splíny nechodím mezi lidi. Pokud je to můj splín, musím si ho sežrat sama. Je to ošklivé slovo, ale tady sedí. A když mám pocit, že jsem s nějakým problémem vyrovnaná a že ho mám zvládnutý, teprve můžu vzít někoho za ruku.
Ještě pár slov k českým autorům muziky, kteří na desku přispěli. Zdánlivě jsou to zástupci zcela odlišných hudebních žánrů!
A přitom ty písničky mají společný charakter, což je dobře. To je totiž základ k tomu, abyste mohl desku natočit. »Moji« autoři se strefili do žánru, který je mi blízký a který můžu zpívat.
A všechno to aranžérsky sjednotil Dan Hádl…
… a udělal to skvěle. Přiznám se, že některé písničky jsem nazpívala jenom s pianem, a on pak na tenhle polotovar dopisoval aranže. To se velice osvědčilo. To piano hrál úžasně klavírista Boom Bandu Ondřej Hájek. On se mnou skutečně dýchá. To zbožňuju.
Zpíváte ráda jenom s pianem nebo v malé komorní sestavě?
Někdy ano, ale ne dlouhý úsek. Ráda na koncertě zazpívám jednu, nanejvýš dvě pianovky, ale recitál jenom s klavírem jsem zatím nedělala.
Vyznání je vaším dvacátým řadovým albem; je to pro vás důvod k oslavě?
(váhání) Nevím. Možná ne k oslavě, ale určitě k radosti. Víte, já nejsem vzpomínací typ. Opravdu ne. Teď mám tohle dítě, a to mě zajímá ze všeho nejvíc.
Určitě už máte první ohlasy alba.
Ano, a mám z nich radost. Někdy se stává, že posluchači při poslechu třeba některé písničky přeskočí, nebo si naopak navolí nějakou sestavu z té které desky. Teď mi říkají, že tuhle desku poslouchají se zájmem od začátku do konce. To je fajn!
Komunikujete s fanoušky na internetu?
Moc ne. Mám oficiální stránky, které mi velmi spolehlivě spravuje Jarda Telekeš, a to i s navázáním na facebook. Mám i několik neoficiálních internetových stránek a několika stránek facebookových, se kterými nemám vůbec nic společného.
Se svým fankubem ale v kontaktu jste, ne?
Spíš s několika členy, kteří se postupem času stali mými kamarády a pomáhají mi. Oni už mají samozřejmě určitý věk a já jen zírám, jak se na mých vystoupeních objevuje stále více mladých diváků. Třeba na vánočním koncertu v Lucerně to nevydrží, seběhnou z balkonu pod pódium, zacloní výhled lidem z prvních řad, kteří si koupili ty nejdražší lístky, zpívají a tančí. Všechny ty písničky znají, umějí texty. Kde se je naučili? Toho si ohromně vážím.
Co na to ti lidé z prvních řad?
Musí si stoupnout taky. Druhá půlka druhé půle koncertu je tak pro stojící publikum. Všichni si musí stoupnout.
Váš manžel, operní pěvec Štefan Margita, »začíná končit«, tedy vyráží na turné, které se tak jmenuje. Co vy?
To by mě ani nenapadlo. Budu zpívat, dokud budu vyprodávat sály. Dokud si mě lidé budou žádat a budou chodit na moje koncerty. Dokud budu mít pocit, že to, co dělám, je naplňuje – a tím pádem to naplňuje i mě.
Foto: Supraphon
