Legendární seriál Sanitka z osmdesátých let se dočkal svého pokračování. Po téměř třiceti letech na obrazovky České televize přichází už v září nová řada oblíbeného seriálu Sanitka 2, tentokrát režírovaná Filipem Renčem. A právě s ním jsme si popovídali.
Sanitka 2 je váš první seriálový projekt, nepočítáme-li režijní účast na Černých andělech, v čem jsou největší rozdíly mezi prací na seriálu a celovečerním filmu?
Třináct hodinových dílů seriálu je to samé jako natočit v jednom tahu sedm celovečerních filmů. A to je skoro nad lidské možnosti. Nicméně bez vynikající produkce, skriptu a asistenta režie by se příprava takového megaprojektu nedala zvládnout. Rok na přípravu, rok natáčení, rok dokončovací práce. Doufám, že se ty tři roky vyplatily a diváci naši práci ocení tím, že nebudou přepínat na jiné kanály, když na Jedničce poběží Sanitka 2.
V jakých případech a jak často jste musel zasahovat Ivanovi Hubačovi do scénáře?
Od pana Hubače je to vynikající práce. Promyšlená kombinace mezilidských vztahů, krátké a výstižné dialogy. Také mi nechává prostor si něco drobně upravit a »ocukrovat« a také se nechám rád inspirovat nápady herců. Každý natáčecí den je jiný a má jinou atmosféru. Je to krásná tvorba, něco jako když má sochař v ruce hlínu, má určitou představu o skulptuře, ale během té cesty ho napadne třeba i něco jiného, co dané dílo může obohatit. Režisér někdy musí zasahovat do scénáře, protože co je na papíře, se někdy musí přizpůsobit realitě. A tu poznáte až ráno, když přijedete na plac.
I když se v Hlídači č. 47 už Jan Svěrák neobjevil, neuvažoval jste o obnovení vaší společné tradice vzájemného obsazování do epizodních rolí? Jinými slovy: zahrál si Jan Svěrák v Sanitce 2?
Už se vzájemně neobsazujeme. Je to jeho volba. Já to bral jako příjemný generační filmový »joke«.
Je to sice možná předčasná otázka, ale jste otevřený i případnému pokračování seriálu?
Tak to není otázka pro mne, ale pro autora a Českou televizi. Rád bych viděl pokračování, které by se odehrávalo v zahraničí, jak čeští lékaři pracují jako Lékaři bez hranic a zavádí v nějaké africké zemi sanitní službu úplně od začátku. Domnívám se totiž, že situace odehrávající se v Praze jsou první i druhou sérií Sanitky zcela vyčerpány.
Než začnou diváci a recenzenti hodnotit Sanitku 2, co byste jim vzkázal? A nebojíte se srovnávání s původní řadou?
Srovnání s prvními díly Sanitky určitě bude, ale diváci si musejí uvědomit, že obě série dělí skoro třicet let. Systém filmového vyjadřování je jiný. Máme nové technologie, kamery, triky… Ale to, co vždycky u tohoto tématu zůstane nejdůležitější, je lidský příběh, emoce, láska a smrt.
Změnilo nějak váš pohled na zdraví a život setkání s každodenní prací skutečných záchranářů, se kterými jste spolupracovali?
Moc nám pomohli a velice si jejich práce vážím. Dělají tzv. »černou« lékařskou práci, ale jejich profesionalita a rychlost rozhodne o tom, jestli vás ještě nějaký lékař bude v nemocnici operovat, nebo pojedete do lednice. Znám veškeré vybavení malých i velkých sanitek, takže až mě jednou povezou, budu jim asi sám říkat, co mi mají píchnout a v kterém šuplíku ta injekce je. Ale to žertuji, oni to vědí nejlépe sami.
Je nějaká otázka, kterou vám v souvislosti se Sanitkou 2 ještě nikdo nepoložil? Pokud ano, jaká to je a jaká je na ni odpověď?
Sanitka 2 pro mne a moje spolupracovníky představuje tři roky života. Více jsem žádnému filmovému či televiznímu projektu nevěnoval. Ale měl jsem moc rád pana Jiřího Hubače, svého kamaráda – a doufám, že jsme mu neudělali ostudu. Ivan Hubač je vynikající scénárista a já mu to nechtěl zkazit! Ještě bych chtěl velice poděkovat panu řediteli záchranné služby Praha, panu Zdeňku Schwarzovi, bez jehož informací, cenných rad a pomoci by tento seriál nikdy nevznikl.
Foto: Česká televize
