Ester Geislerová: Mám ráda pohyb, takže běhám, cvičím jógu nebo pilates

Od úterý 26. ledna bude TV Nova vysílat nový seriál Anatomie života. Jednu z hlavních rolí ztvárňuje herečka Ester Geislerová prozradila, jak se připravovala na novou roli v seriálu Anatomie života. Ester tam hraje sympatickou maminku dvou dětí, která se po mateřské dovolené vrací do práce a zvažuje, zda může mít vedle rodinných povinností právo na kariérní posun. Jak se na otázku rovnováhy mezi kariérou a osobním životem dívá Janina představitelka Ester?

Koho budete hrát a jak byste svou roli popsala?

Moje zdravotní sestra se jmenuje Jana, vrací se po několika letech z mateřské dovolené, má dvě malé dcerušky a vnitřní touhu stát se doktorkou. Ozývá se její skrytý talent a potřebuje najít sebedůvěru, aby se odhodlala k tomu, po čem touží – ke studiu medicíny. Její manžel by chtěl třetí dítě, ale Jana potřebuje, pro změnu, naslouchat sama sobě.

 

Máte něco společného?

Plánované těhotenství jsem prožívala v prvním ročníku na Akademii výtvarných umění v Praze. Na dva roky jsem studium přerušila a věnovala se dvojčatům. Po dvou letech jsem se vrátila do školy, ale stále jsem hledala harmonii mezi dětmi, rodinou a časem na umění a studium. Tohle neustálé mateřské vyvažování máme společné. Zároveň jsem, stejně jako Jana a mnoho žen, udělala v různých vztazích různé chyby a ne vždycky jsem měla štěstí.

A harmonii už jste našla? Jaký je ten správný poměr?

Když jsou děti malé, to je období, kdy prostě nejde dělat všechno, po čem toužíme. Ten správný poměr se stále učím. Myslím si, že úkolem rodičů je připravit děti na život takový, jaký je. Proto už si dnes myslím, že jim jdu naopak dobrým příkladem v tom, že mám zdravý vztah k práci a že mě ta práce baví. K harmonii mi delší dobu pomáhá i střídavá péče a volné dny v diáři jsou nutností.

 

Jaký styl výchovy je podle vás nejlepší?

Na to má každý jiný názor. Za mě je nedůležitější děti milovat, krmit, věřit jim, komunikovat, podporovat, rozvíjet, nechat růst. Občas mě napadne, jak by se v nějakých situacích zachovala naše máma Věra, kterou neskonale obdivuji a nevyhnu se tomu, že z toho někdy čerpám. Vždycky nám věřila, nechala nás, abychom si našli svou vlastní cestu, a přitom nás podporovala.

V čem od své postavy lišíte?

Jsem určitě uvolněnější a zajímám se o hodně věcí najednou. Jana umí často jednat s chladnou hlavou. Na rozdíl ode mě dřív přijde na to, že by měla naslouchat sobě a věřit si, nebát se. Jana je taková praktická a bojovná, nohama na zemi. Já sama sebe většinou vnímám jako idealistu a romantika.

 

Myslíte si, že pozitivní role se hraje hůř než negativní?

Říká se to. Já si ale myslím, že na všem lze najít momenty, které jsou pro herce zajímavé. U pozitivních postav je to možná jen větší výzva. Herectví je krásné dobrodružství a delší seriál má výhodu, že postavu můžeme postupně objevovat, prokreslovat.

 

Postava Jany je tedy prostě jen trochu větší výzva?

Ona není jen kladná postava. Dělá taky chyby, je lidská, a to je mi na ní sympatické. Budu se snažit, abych byla co nejvíc autentická, chci ji stylizovat civilně.

 

Jaká je atmosféra na place?

Vřelá a velkorysá. Hned první natáčecí den mi po úvodním vtipu jednoho z kameramanů došlo, že tenhle štáb umí jít s humorem skutečně na příjemnou hranku. To mi vyhovuje. Není to žádná rutina. Celý štáb nám pomáhá, abychom se mohli soustředit jen na to nejdůležitější.

Takže vás natáčení baví?

Rozhodně. Já jsem v tomhle takový nadšený skaut. Když mě něco baví, chci o tom vědět všechno. V nemocnici a u lékaře teď všechno pozorně sleduju, ptám se kamarádů lékařů. Vzala jsem si to za své a prožívám ten projekt celkově. Opravdu mě to nadchlo.

 

Vypozorovala jste v té nemocnici něco konkrétního, co jste promítla do své role?

Chtěla jsem vidět, jak sestry pracují. Potřebuji znát skutečnost, abych ji pak mohla stylizovat. Až pak mám vnitřní jistotu, že si můžu dovolit s tím pracovat na place. Pro mě bylo nejzajímavější sledovat tempo, v jakém všechno dělají, chystají si nástroje, pomůcky a jakým tónem v hlase mluví spolu, s doktory, se záchranáři, nadřízenými, podřízenými. Byla bych ráda, abychom neodradili ani diváky z řad zdravotníků a přiblížili se realitě co možná nejvěrněji.

 

Překvapilo vás tam něco?

Velmi mě překvapilo tempo, v jakém lékaři přistupují k těm nejvážnějším případům. Z televizních seriálů jsme zvyklí na určitý druh »dramatického« příjezdu, až trochu chaosu. Reálná situace ale není zmatená ani chaotická. Lékaři se musejí v první řadě rozhodnout správně. Rychlost je až na druhém místě. Nesmějí udělat chybu. Zároveň ke všem přistupují stejně zodpovědně, i když jde o zdánlivě banální zranění. Bylo fascinující je pozorovat a moc jim za to tady děkuji. Taky je obdivuju, krásně se starají o všechny pacienty.

Máte vlastní zkušenost s ošetřovatelstvím?

Mám. Byla jsem jako dobrovolník v utečeneckém táboře, v prosinci 2017 na srbsko-maďarských hranicích. Byla tam hrozná zima, uprchlíci byli v šíleném zdravotním stavu a já pomáhala s tím, co bylo zrovna třeba. Často jsem jim poskytovala základní zdravotní péči – dezinfikovala a převazovala zranění, rozdávala základní léky. Nebylo to lehké, ale dobrý pocit z toho, že jsem mohla pomoct, vše převáží.

 

Co nejraději děláte, když máte čas na sebe?

Mám ráda pohyb, takže většinou běhám, cvičím jógu nebo pilates. To je takový můj udržovací základ. Dělá mi to dobře na záda a i na psychiku. Pak ještě rádi trávíme čas společně s mámou, sestrami a bráchou Felixem a dětmi na chalupě. Chodíme do lesa, koupat se do potoka, vyváříme si. Pak mám ráda všechny ty »SPA« odpočinky, masáže, saunu, páru. A cestování…

 

Jakou největší příležitost jste dosud dostala?

V rámci své profese mám za to, že by to mohla být právě tahle role. Moje postava je jednou ze čtyř hlavních, takže mě diváci Anatomie života uvidí poměrně často. Práce na tomto seriálu obnáší neustálou soustředěnost, ale taky to je skvělá šance se zlepšovat. Těším se na zpětnou vazbu od diváků a jsem zvědavá, co přinese.

 

Kterou knihu nebo film byste si přála prožít?

V každém ročním období něco jiného. Spíš bych se soustředila na konkrétní dobu. Asi by mě bavilo procházet se ve Feliniho filmu Amarcord. Zajímavé by mohlo být žít v Americe v poválečném období nebo být v té skupince lidí kolem Andyho Warhola a u začátků Nových médií.

 

Foto: TV Nova

 


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353