Ellen (povídka)

Zdálo se mi o ní. Už zase. Otevřel jsem oči a vnímal v sobě pocit zvláštního rozpoložení, které mne teď naprosto ovládalo. Chvíli jsem hleděl do stropu a ptal se sám sebe, co to má být. Pokaždé, když se s ní ve snech setkám, přinese mi náznak něčeho nového. Stejně tak, jako když jí během svého života »náhodně« v určitých intervalech potkávám…

bruzkova logo

Ellen je vdaná paní, stejně jako já má dnes svou rodinu. Když jsme se před mnoha lety poprvé setkali, bylo to zvláštní. Osudové. Neměl jsem tušení kdo je a ona jistě nevěděla nic o mně.

Tenkrát jsem potřeboval smluvit schůzku u ní ve firmě. Volal jsem na číslo mobilního telefonu jejího šéfa a ozvala se ona. Nebyl jsem na to připraven, čekal jsem hlas Richarda, se kterým jsme se krátce před tím setkali na jednom sympóziu a vzájemně si vyměnili vizitky. Byl jsem zaskočen a v mžiku jsem zapomněl svou předem pečlivě promyšlenou řeč. Nastalo trapné ticho.

1

Její laskavý hlas plný slunce mne ale rychle vzpamatoval a ujistil, že telefonní číslo, na které volám, je správné. „Pan Richard má momentálně jednání. Ale nechal mi zde svůj telefon. Řekl, že očekává jistý důležitý hovor a abych mu smluvila schůzku určitě co nejdříve. Předpokládám, že tím myslel vás.“ Pamatuji si přesně každé slovo, které tenkrát řekla a také měkký tón jejího hlasu s milým úsměvem, jež jsem mohl rozpoznat i na dálku. Řídil jsem zrovna auto a ovládl mne pocit, jako bychom se znali odjakživa.

Nechce se mi vstát a vlastně mám ještě chvíli čas. Vzpomínky na ni mi udělaly radost. Již dlouho jsem nic tak silného necítil. Čím to je? Měl bych být šťastný. Mám ženu, která je úžasná, stará se o děti, o domácnost, o rodinnou pohodu a podporuje mě. Mám skvělé děti, které bych za nic na světě nevyměnil. Přesto však… nevím. Co mi chybí? Co vlastně hledám? Proč se už takovou dobu cítím naprosto ztracený? A v čem? Na chvíli propadám panice a uvědomuji si kolik mi je let. Ucítím prudkou bolest v zádech a za krkem. Náhlá úzkost, že nejsem pánem svého života, mne naprosto ovládne. Mám žaludek jako na vodě, tlak na hrudi a v krku pocit sevření.

Zavřu oči a snažím se to rozdýchat. Můj dech je zrychlený a bolest těla cítím velmi intenzivně. Nepřestávám, třeba to odezní. Dýchám zhluboka a s každým novým nádechem vnímám, jak se můj tep zpomaluje a napětí celého těla pozvolna odeznívá. Bolest cítím stále, ale už není tak silná. Znovu si vzpomenu na Ellen. Jak se asi má? Proč se mi o ní zdálo? A co vlastně? Snažím si vybavit detaily snu i reality.

2

Vždycky byla krásná. Tělem i duchem, napadá mne. Měla v sobě cosi zvláštního. Když se na někoho zadívala, vzbudila v něm touhu a potřebu být opravdový. Lepší, autentický. Bez masek a předstírání. Ani u mne to nebylo jiné. Myslím, že jsem musel být jen jeden z mnoha, kdo jí právě proto miloval. Uměla v lidech probudit jejich pravou podstatu. Uměla ukázat směr a zachránit ty, kteří se ve svém životě pěkně plácali. ‚Kdo ve skutečnosti je?‘ Napadlo mne pokaždé při našem setkání a dlouhých rozpravách. Před léty mi hodně pomohla. Nejednou.

Dýchám. Teď klidně, zhluboka a plně vědomý. Konečně si vybavuji každý detail toho, co se mi dnes zdálo. Šel jsem z města pěšky. Jen málokdy chodím po svých, protože nemám čas. Posledních pár let jsem v jednom kole. Chůze pěšky je pro mě ztrátou času. Věčně spěchám a nestíhám, ani když všude jezdím autem. A když ano, stejně jsem jak na trní. Nemůžu se ubránit tomu, že už mám být zase někde jinde. Nedokážu se soustředit na danou chvíli, na nic. Cítím, jak dny rychle plynou, hned je ráno za chvíli večer, noc. Jsem chycený v tom neustálém kolotoči a jediné co vnímám je, jak rychle mi ubíhá život. A já nic necítím. Nic. Nic, z čeho bych měl radost. Nic, co by mne těšilo.

Trochu se stydím za svá slova. Nejsem už malý, abych si stěžoval na tak banální věci. Jsem přece dost silný a vzdělaný na to, abych věděl, co mám dělat. Já to ale nevím. Přiznávám. Snažím se zachytit čehokoli, ale zjišťuji, že není čeho. Proč?

Parkem už léta nechodím. Když však jedu kolem neujde mi pohled na všechny ty stromy, keře, chodníky a lidi v něm. Zdá se, jakoby žil a dýchal svým vlastním rytmem. Z parku vyzařuje klid. Možná proto jsem dnes zde.

Není mi dobře. Jsem unavený, hlava mně třeští a v celém těle vnímám neskutečné napětí. Nemůžu myslet, i když se mi hlavou honí tisíce pracovních myšlenek, které mne totálně pohltí. Mám zatmění. Asi tak bych to definoval. Stav totální tmy a stresu těsně před explozí.

Jdu úzkým chodníkem s hlavou skloněnou a cítím, jak mě moje taška s notebookem táhne k zemi. Jít pěšky nebyl ten nejlepší nápad.

Co, ptáci? Zpívají tu ptáci?‘ do teď jsem si toho nevšiml… Pozvednu svůj upřený pohled z chodníku a zaposlouchám se. Zhostí se mne zvláštní pocit zachvění a tu ji spatřím.

Ellen sedí na lavičce přede mnou. U jednoho z mnoha chodníků v parku, po kterých jsem se mohl vydat. Nevěřím svým očím. Zastavím se jen kousek od ní. Nejsem si jist, zda o mně ví. Má zavřené oči a snaží se zachytit paprsky jarního slunce v chladném a vlhkém parku. V tu chvíli ze mne spadne vše. Necítím bolest, stres ani únavu. Ztuhlý obličej se uvolní a mně se chce najednou smát. Rozejdu se k ní a ona to ví. Pomalu ke mně vzhlédne a usměje se. Otevřelo se mi srdce a já nedokážu popsat slovy ten okamžik.

Petře, tak ráda tě vidím…“ Odlesk slunce a jarního parku v jejích očích mne naprosto naplnil. Nedokážu pochopit, co se stalo. V mžiku se všechno změnilo. Mé bolesti, úzkost, starosti, stres. Vše, co mne doteď ničilo a ovládalo, tu náhle není. Jsem tu jen já. Takový jaký ve skutečnosti jsem. Já s otevřeným srdcem.

Ellen! Nemůžu tomu uvěřit…“ „Čemu?“ zeptala se s úsměvem. „Tomu, že se po letech zase potkáváme. Dnes a zrovna tady v parku, kde nikdy nechodím.“

Ellen se pořád usmívala. Klid, který z ní vyzařoval, se šířil daleko do prostoru. „Máš chvíli čas, Petře?“ „Mám. Vlastně nikam nespěchám.“

Přišel jsem až k ní, ona pomalu vstala. S vděčností a štěstím jsem jí objal. Chvíle objetí trvala jen pár vteřin, ale já měl pocit jako bych prožil celý život. Nádherný.

Posadili jsme se a začali si povídat. Zajímalo mne, jak se jí daří, tak rád jsem ji zase viděl. Ona se mi však dlouze podívala do očí a řekla: „Petře, víš, že to není náhoda. Ani já sem často nechodím. Dnes jsem tu ale měla být, abych ti ukázala cestu.“ Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Neexistovalo nic. Jen tato chvíle. Cele jsem vnímal každé její slovo, které ke mně plynulo a svět kolem nás se zastavil. Byl čistý a zářivý.

Ellen, náhoda to jistě není. Vím, že se naše cesty prolínají a to co k tobě od samého počátku cítím je nepopsatelné. Přesahuje to vše, co znám. Jednou jsem ti o svých citech pověděl a ty jsi mi řekla: ‚Vážím si tě, Petře. Víš, myslím, že milovat lze mnoha způsoby. Láska je to, co nás přesahuje. A promítá se nám do životů v různých podobách. Někdy se může stát, že si nás vybere, aby nám ukázala svou pravou podstatu. Bývá to většinou ve chvíli, kdy to nejméně čekáš, ve chvíli, kdy někoho nejvíc miluješ. Přesto však jsi nucen nechat toho druhého odejít. A to i navzdory vzájemnému souznění. Je to bolestné a naprosto nelogické, protože víš, že se znáte věky. Teď však tu má každý sám svůj vlastní úkol…‘ Vzpomínáš, Ellen, kdy jsi mi to řekla?“

Vím…“ usmála se a chytla mne za ruku. „Tehdy jsi řekl ty mně: ‚Věřím, Ellen, že tam »někde« máme společnou linku, cítím to… oba to víme. Teď jsme tu ale pro druhé.‘

Měl jsi pravdu, Petře. Žijeme zde s ostatními, se kterými jsme se měli potkat. Abychom se jejich prostřednictvím něčemu naučili a naopak předali jim to, co oni sami potřebují. Nic není náhoda. Ani to, že se tu dnes potkáváme.

Všiml sis, že si do života vzájemně vstupujeme vždy, když jeden z nás potřebuje pomoc? Povzbudit, otevřít oči, postrčit o kus dál?“ sevřela mi ruku pevněji a já jsem věděl, že jsem to dnes já, kdo potřebuje znovu připomenout směr.

Máš pravdu, Ellen. Všiml jsem si. Běžně se většinou nepotkáme, přestože bydlíme ve stejném městě. Žijeme své životy s blízkými, které milujeme, nevíme o sobě nic a přitom se nějakým způsobem vnímáme. Cítím, když se s tebou něco děje. Dnes jsem ale netušil, že tě tady potkám.“

Ellen se na mne dlouze zadívala a já jsem měl pocit, že mne zahrnula bezbřehým světlem. Cítil jsem se jako malý kluk v bezpečí její hřejivé náruče. „Vím, co tě dnes trápí Petře. Vidím to na tobě. Ztratil jsi směr a nadšení, radost ze života. Máš vše a přitom cítíš jen prázdno.“ Naprosto dokázala přečíst mé nitro. Vše, co mi dále řekla, souznělo s mými pocity a emocemi natolik, že mi připadalo jako bych mluvil já.

Petře, je čas zastavit a podívat se do svého nitra. Zjistils, že vše co jsi až doposud udělal, tě sice zavedlo na pomyslný vrchol, po kterém jsi toužil, ale cesta ti nenabídla štěstí, které jsi hledal. Ani na vrcholu jsi nenalezl to, o čem jsi předpokládal, že lze najít pouze tam. A co teď? Jsi zklamaný? Zaskočený? Unavený z každodenních činností, které děláš léta víc pro ostatní než pro sebe? A kdo vlastně jsi? Víš to? Kdo skutečně jsi? Co od života chceš?“

Ellen se odmlčela a mně se sevřelo hrdlo. Prázdnem, smutkem, bezradností a zmarem, který jsem teď pocítil. Cesta, o které jsem si myslel, že mě ke štěstí zavede, mne totálně rozložila. Neumím žít. Jedu setrvačností a denně prožívám neskutečný stres z toho, že nedělám dost, přestože pracuji téměř do večera, že nemám na nic čas, že neumím cítit, mít radost, těšit se a milovat. Že nejsem dost dobrý. V ničem. Že selhávám a ztrácím se sám sobě.

Petře, ty sám jsi tvůrcem svého života. Co na tom, že tě cesta, o které jsi byl přesvědčen, že je tou nejlepší zavedla někam do prázdna. Je to jen jedna z mnoha cest, po kterých můžeš jít. Tak jako zde v parku je mnoho chodníků, kterými ses mohl dnes vydat. Jen ty sám se rozhoduješ. Zastav se a uvědom si, kdo skutečně jsi. Bez všech předsudků, masek a očekávání druhých. Důležité je, co si myslíš a co chceš ty sám. Jen ty víš, co ve skutečnosti cítíš a co potřebuješ.

Uvědom si, co tě baví a dělá ti radost. Zaměř svou pozornost na to, co ve svém životě chceš mít. Ne na věci, které v něm mít nechceš. Když budeš vědět, co chceš, najdeš si také směr, kterým máš jít. Nemusíš se obávat, že neznáš přesné kroky. Stačí se vrátit sám k sobě. To je přesně to, co ti chybí. Nastal čas změny, a pokud si ji uvědomíš a přijmeš ji do svého života, pak se vše kolem tebe změní. Když budeš dělat všechno, jak nejlépe umíš a s nadšením, pak tě bude znovu provázet štěstí, hojnost i úspěch. Víš to, Petře. Vždyť to víš. Proto jsi dnes tady.

Potřebuješ udělat jen jediný krok. Ten krok je pohled do svého nitra. Pak se v tobě opět probudí síla, kterou máš. Vzpomeň si, jaké to bylo dřív, když nám bylo třeba dvacet, do všeho jsme se vrhali s nadšením. Každou příležitost jsme vzali s vděčností za svou a změny nás bavily. Věděli jsme, že bez nich se nikam nedostaneme.“

Ellen pustila mou ruku a tiše řekla: „Jsem šťastná, když jsi šťastný ty. Udělej změnu. Tvá rodina i ty sám to potřebuješ. Není co ztratit. Nikdy není co ztratit, to jen my si myslíme. Máme strach, a proto si neuvědomujeme, že ztrácíme pouze tehdy, když děláme věci, které dělat nechceme. Věci, které nás nenaplňují, stresují a ničí nás. Je čas návratu. Čas uvědomit si, co všechno dokážeš, když děláš věci s nadšením. Věci, které ti dávají smysl.“

Její hlas se pozvolna ztrácel v dáli, já jsem však vnímal ten úsměv a teplo, které mnou zcela prostoupilo.

Otevřel jsem oči. Nesledoval jsem čas. Netuším, jak dlouho trvala vzpomínka na sen o ní. Cítil jsem ale změnu. Na fyzickém těle i na duši. Dýchal jsem klidně a pravidelně a všiml jsem si, že venku prosvítá přes oblaka první jarní slunce. Vstal jsem z postele a vypravil se do práce.

Celé dopoledne mi hlavou zněla slova, které jsem od Ellen slyšel. Byl jsem zvláštně klidný a spokojený. Po dlouhé době jsem věděl, že začínám znovu rozumět životu a sám sobě. Zazvonil telefon. Volá mi žena. S úsměvem ho zvednu a s láskou a vděčností jí sdělím, že ji miluji. „Dnes přijdu dřív z práce. Moc rád bych se s vámi prošel v parku. Napadlo mě, že jsme se již dlouho společně neprocházeli a já jsem dnes na něco úžasného přišel.“ Na druhém konci zavládlo nečekané ticho. Pak se však ozvalo trochu nejisté ale laskavé – „Dobře, bude to hezké odpoledne, těším se.“

Cítil jsem, že ani toto snové setkání s Ellen náhodné rozhodně nebylo. Náhle jsem věděl, kdo jsem, co je pro mne důležité a co mám ve svém životě změnit. Věděl jsem, že v místnosti, kde jsem strávil za poslední roky času víc než doma, sedím naposled.

Oba jsme byli klidní a děti měly radost, že se jdeme společně někam projít. Škoda jen, že se ještě nedá sednout na trávník, napadlo mne. Ale to nevadí, sedneme si tam někdy příště. V parku je i tak hezky. Děti skotačily před námi a my se s ženou drželi pevně za ruce. Šli jsme úzkým chodníkem, a když jsme míjeli lavičku, něčeho jsem si všiml. Pocítil jsem radost, štěstí a vděk za to, co v životě mám. Trochu nostalgicky jsem se otočil a v paprscích slunce, které dopadalo na místo, kde »seděla« Ellen jsem spatřil její úsměv.

Tentokrát jsem se s Ellen setkal pouze ve svém snu. Ale…

I dnes mi ukázala směr. Díky, Ellen.

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353