„Náš život je jako skleněná duhová kulička,“ napadlo mne. V jejím středu se vždy ukrývá nějaký vzor, obrazec nebo květ v rozmanitých barvách. Když jí pevně tiskneme v dlani, nezmění se. Zůstane na ni ale otisk našeho přání, které ji v dlani zahřeje…
Když jsem byla malá, ráda jsem chodívala na půdu. Bylo to zvláštní a tak trochu tajemné tiché místo. V létě tam bývalo neskutečné vedro a v zimě zase mrazivý chlad. Celou půdu jsem vždy v rychlosti jen proběhla, nikdy jsem se nezdržela dlouho. Pokaždé jsem tam však nalezla něco, co upoutalo mou pozornost jako například rozměrná dřevěná bedna, ve které byly uloženy staré hračky.
Ráda jsem se jimi prohrabávala a pokaždé si přála objevit nějakou další, o které jsem ještě nevěděla. Zdálo se však, že tam žádná jiná nepřibyla.
Až jednou, když jsem si povídala s potrhaným plyšovým kocourem opřeným o starou almaru u bedny, který mi po chvíli upadl na zem, něco jsem pod ní zahlédla. Vypadalo to jako malý naducaný měšec opředený obrovskou pavučinou. Zvědavě jsem se pod almaru dívala a pravda, moc se mi nechtělo strkat ruku do hustých pavučin. Moje zvědavost však byla silnější.
Zavřela jsem tedy oči, ruku jsem natáhla pod almaru a přes husté lepivé pavučiny jsem to cosi nahmatala a vytáhla ven.
„No fuj!“ bylo první, co mě v tu chvíli napadlo. Dodnes mi zůstal ten nepříjemný pocit.
Hnědý kožený měšec byl celý zaprášený a pavučinami doslova obalený. Tolik mě lákalo zjistit co v něm je. Na šňůře u almary visel na zašlém dřevěném kolíčku nějaký hadr. Popadla jsem ho a snažila se s ním trochu otřít pytlík, ze kterého se vypotácel malý vylekaný pavouk. Hadřík jsem hodila na zem a rychle jsem seběhla po prudkých kamenných schodech dolů. Otevřenými dveřmi jsem vyběhla na dvorek a posadila se na vydlážděnou zem, kde mezi plochými kameny prorůstal divoký heřmánek.
Zatáhla jsem za koženou šňůrku na měšci a ta okamžitě povolila. Trochu jsem zvětšila otvor a uviděla jeho tajemný obsah. Pytlík byl plný malých barevných kuliček. Vysypala jsem je na hromádku. Staré hliněné kuličky – modré, zelené, oranžové, okrové spatřily znovu světlo světa. Některé z nich byly už oprýskané. Líbilo se mi ale, že jich bylo tolik a také jejich nevšední zašlé nevýrazné barvy.
Hromádku jsem po chvíli rozhrnula rukou a tu na mě vykoukla jedna velká skleněná kulička. Hned jsem jí sebrala. Byla špinavá, na jejím povrchu spočíval barevný prach z rozdrolených hliněnek. Pořádně jsem ji otřela do trika a pak se na ni dlouze s úžasem zadívala.
Byla nádherná! Uvnitř měla čtyři podlouhlé mírně zakřivené duhové plátky, které vypadaly jako okvětní lístky. Jejich pestré barvy – žlutá, oranžová, zelená a modrá přecházející ve fialovo-bílou byly překrásné. Nemohla jsem se vynadívat.
Natáčela jsem ji proti slunci v různých úhlech a sledovala jak se barvy po jednotlivých lístcích vinou a na jejich konci vzájemně prolínají.
„Jak mohl někdo ukrýt něco tak jedinečného a překrásného do starého zteřelého pytlíku mezi oprýskané hliněné kuličky?“
Nemohla jsem to pochopit. Hliněnky jsem posbírala a zavřela zpět do starého pytlíku. Jen tu jedinou, duhovou, jsem si výsostně dala do kapsy a nosila ji jako ctěný poklad všude s sebou.
Duhová kulička byla skvělý společník. Vždycky, když jsem zůstala sama, sáhla jsem do kapsy a dívala se do jejího středu. Byla tak zvláštní! Průzračná, čistá, jednoduchá a přitom tolik přitažlivá, záhadná. Jakoby v samotném středu v pestrých duhových barvách skrývala ještě něco, co nebylo na první pohled oku patrné.
Zkoumala jsem ji ze všech stran, barvu po barvě, lístek po lístku, které mi připadaly jako stezky, cestičky, kterými putoval můj pohled v touze po objevení něčeho, co jsem však v nadšeném opojení stále neviděla. Nakonec jsem ji vždy vrátila spokojeně do kapsy a měla radost z toho, že je zkrátka moje.
Vzpomínám si, že jsem jednou byla z něčeho moc smutná, nikdo z kamarádů nemohl ven a já jsem zůstala sama. Nevěděla jsem, co mám zrovna dělat a tak jsem už nějak automaticky sáhla do kapsy pro svou duhovou kuličku.
Chvíli jsem ji jen tak válela v dlaních a najednou jsem ucítila, jak je příjemně teplá, rozehřátá. Podívala jsem se na ni a moje myšlenky jakoby vpluly dovnitř do duhových barev. V mžiku jsem se stala malým poutníkem po barevných stezkách uprostřed čiré rozlehlé krajiny, na jejíž konec jsem ze svého místa nemohla dohlédnout.
Nadšeně jsem se vydala v tom úžasném opojení po zářivě oranžové stezce, která brzy přecházela ve žlutou. Ach, ta nádherná krajina plná záře a hřejivého tepla barev! Tam, kde jedna barva končila, začínala druhá. Jemně na sebe navazovaly a jejich tóny se měkce prolínaly. Krůček po krůčku jsem putovala dál, když tu náhle na samém konci posledního lístku, kde se všechny barvy spojily do jednoho bodu, nebylo kam jít.
„Cože? Prázdno? Je tu prázdno?“ něco mnou udiveně zaškublo.
Trochu jsem se lekla a duhová kulička mi málem vypadla z ruky.
Pořádně jsem jí sevřela a pocítila lítost nad tím, že už náhle nejsem poutníkem v jejím středu. Povzdychla jsem a chtěla ji strčit zpátky do kapsy, když tu jsem si všimla něčeho, co mi doposud unikalo.
Květ na vrcholu duhové kuličky nebyl vůbec symetrický. Zadívala jsem se znovu a pak ji prohlédla ještě jednou. A opravdu! Mezi prvním a čtvrtým barevným lístkem byla téměř dvojnásobná mezera. Jakoby mezi nimi chyběl ještě jeden, pátý okvětní lístek.
„Jak jsem si toho mohla nevšimnout?“ nešlo mi pořád do hlavy, „vždyť je tam tak široký prázdný prostor, hluché místo, které je tak očividné!“
Od té doby jsem si duhovou kuličku prohlížela jinak. První na co vždycky padl můj zrak, bylo ono prázdné místo. Chybějící pátý lístek. Pořád mi to nešlo do hlavy.
„Proč to někdo takto vytvořil? Proč tam ten poslední lístek není? Kdybych já tu kuličku vyráběla, tak bych rozhodně na žádný lístek nezapomněla. Vytvořila bych ji tak aby byla dokonalá,“ pomyslela jsem si…
Dnes už netuším, kam se poděla moje oblíbená skleněná duhová kulička, která mi i přes svou nedokonalost poskytla chvíle radosti a nadšení. Tenkrát jsem jí neuměla změnit ani opravit. Zůstala taková, jakou jsem jí kdysi našla na půdě mezi ostatními hliněnkami v pavučinách.
Jak šla léta, mnohokrát se mi připomněla. Vybavila se mi její čirá krása a linoucí se duhové stezky v jejím středu, okvětní lístky v mnoha zářivých barvách.
A tu mi přišlo na mysl, že celý náš život je jako skleněná duhová kulička. V jejím středu se vždy ukrývá nějaký vzor, obrazec nebo květ v rozmanitých barvách. Když jí pevně tiskneme v dlani, nezmění se. Zůstane na ni ale otisk našeho niterného přání, které ji v dlani zahřeje. Až když to opravdu pocítíme a podíváme se na ni znovu, uvidíme ji jinak. Všimneme si, že v ní možná něco chybí nebo naopak možná něco přebývá.
To co nám přebývá, většinou snadno odstraníme. Ale co s tím, co nám chybí?
Pak nezbývá už nic jiného než se s dětským úžasem zasnít, podívat se do středu duhové kuličky a ponořit se do zářivých barev jednotlivých lístků.
Krůček po krůčku je projít pohledem a až se ocitneme na místě, kde se všechny barvy sbíhají do jediného bodu, tam, kde před sebou spatříme prázdný prostor, pak s důvěrou a odvahou udělat krok do neznáma. Za ním hned další a ještě jeden…
Když se pak po chvíli zastavíme a ohlédneme za sebe, uvidíme že stezky, které jsme dříve prošli, zanechávají v našich stopách duhové barvy, které se teď s každým dalším novým krokem vzájemně spojují a prolínají.
S úžasem pak zjistíme, že my sami jsme tvůrci svého květu života i jeho posledního okvětního lístku, bez kterého by průzračná duhová kulička nebyla úplná a dokonalá.
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
