Co víc potřebujeme v životě pochopit?

Naše jednání bývá mnohdy ovlivněno lidmi z našeho bezprostředního okolí a to ať už jsme si toho plně vědomi nebo naopak. Někdy máme štěstí, že jsou v naší blízkosti lidé, kteří nás rádi podpoří, jindy tolik štěstí třeba nemáme…

Všichni občas tápeme a nevíme si rady v situacích, které jsou pro nás nové. Během svého života neustále řešíme nějaké záležitosti nebo problémy, které nás potkávají a jež je potřeba zvládnout. Zažíváme vzlety a pády a snažíme se o to, pokud možno, být v co největší pohodě a vyhnout se tak zbytečným výkyvům, které nás dokáží pořádně potrápit a někdy dokonce srazit až na samé dno.

Jak léta přibývají, jsme sice zkušenější a moudřejší, ale obavy nebo strach z neočekávaných a neznámých věcí s námi v jisté podobě či míře zůstávají stále. Někdy můžeme mít dokonce i pocit, že se sami v sobě nevyznáme. Něco uvnitř nám automaticky řekne, abychom k nějaké záležitosti zaujali určitý postoj, a my tušíme, že je správný. Jen pár vteřin nato nám však rozum předhodí myšlenku plnou obav a zasadí semínko nejistoty. V tu chvíli zareagujeme úlekem a zjistíme, že máme strach. Že jsme bezradní a nevíme, co máme dělat. Rozum k nám promlouvá tak hlasitě tak jasně. Až zcela zahluší ten jemný zvuk našeho vnitřního hlasu a ozvěnu našeho srdce, které nám na vlnách hlubokých niterných pocitů přináší námět toho nejlepšího řešení.

Vyznat se sám v sobě, porozumět svým potřebám, svým myšlenkám a citům je obrovská práce a dlouhá a nesnadná životní cesta, i když velice často podceňovaná. Většinou nějak plyneme se životem, zabýváme se vším možným, svou pozornost obracíme převážně k ostatním a ani nás nenapadne zabývat se sami sebou, protože si myslíme, že se známe.

Až jednou přijde okamžik, kdy zjistíme, že tomu tak není. Cítíme se divně, máme v sobě zvláštní zmatek a zjišťujeme, že vlastně nevíme, co ve skutečnosti chceme. Jedno vylučuje druhé a my v sobě pěkně tápeme. Náhle víme, že potřebujeme něco udělat. Potřebujeme nějakou změnu, potřebujeme nalézt spokojenost, potřebujeme se v sobě vyznat. Je to proces zrání a uvědomění si sebe sama. Prozkoumání svého nitra, nalezení svých zavátých snů a tužeb, věcí, které byly a stále jsou pro nás velmi důležité.

Každý jsme takový, jaký jsme se všemi svými přednostmi a také chybami, prostřednictvím kterých se neustále učíme a stáváme se lepšími. Každý máme v sobě něco výjimečného, co čeká na své objevení. Může to být cokoli. Jakákoli nám zdánlivá maličkost, kterou za důležitou vůbec nepovažujeme, která však dokáže při svém projevení udělat obrovské věci. Potěšit či pomoci ostatním, vykonat dobrý skutek nebo ukázat směr někomu, kdo nevidí cestu.

Z nějakého důvodu v sobě dlouho míváme pocit, že na nás až tak moc nezáleží. Že jsme jen jediná kapka v moři, drobné zrnko písku, nepatrný prach ve vesmíru. Ano, to všechno jsme. Důležitá součást něčeho tak obrovského. Vždy na nás záleží. Na našem postoji, na naší spokojenosti na našich činech. Kdyby jen jediné zrnko chybělo, něco by nebylo úplné.

Aniž si to běžně uvědomujeme, my všichni tvoříme věci kolem nás. Každou situaci, vztahy, naší realitu, tento svět. Vše tvoříme a měníme podle nás samotných. Podle toho zda poslechneme svůj vnitřní jemný hlas, svou intuici a své srdce, které nejlépe rozumí věcem, které se naše já teprve postupně učí plně vnímat a důvěřovat mu.

Důvěřovat sobě. Svému nitru, svým schopnostem a skrytým talentům, jež v sobě máme všichni. Anebo svému hlasitě znějícímu rozumu, který nás svazuje iluzemi a strachem, jak moc jsme nedokonalí nebo neschopní.

Občas se v našem okolí vyskytnou i lidé, kteří v nás nevěří, protože vlastně nevěří nikomu a sami se trápí v sobě, aniž bychom to na první pohled poznali.

I oni jsou na své cestě poznání a potřebují čas k tomu, aby třeba právě díky vám zjistili, že není čeho se bát.

Každý během svého života řešíme podobné situace, občas býváme smutní i veselí, zatrpklí i sdílní, uzavření i otevření svým blízkým. Není čemu se divit, vše má svůj čas, který potřebujeme k tomu, abychom něco pochopili.

Buďme proto vždy nejvíc takoví, jací jsme uvnitř, takoví jak nás nabádá nás vnitřní hlas. Nebojme se projevit pocity, které v sobě máme i na úkor toho, že nám nebudou opětovány. Nebojme se nezištně a s otevřeným srdcem pomoci, když to zrovna cítíme. Nebojme se udělat cokoliv, co je nám blízké, co je v nás ryzí a co nás určuje i za cenu toho, že budeme možná nepochopeni nebo se setkáme s kritikou některých lidí. Neboť tím vším měníme k lepšímu svůj vlastní život, utváříme svou realitu, přispíváme ke zlepšení všeho kolem nás. Tím vším naplňujeme svůj osud.

Kdybychom si mohli vybrat být ve svém životě uzavřenými, věčně nespokojenými mrzouty kritizujícími ostatní, osamocenými nešťastnými a smutnými lidmi, kteří nikdy nepoznají své skutečné schopnosti a dobro proměněné ve víru v sebe i ostatní nebo být usměvavými lidmi se všemi starostmi i slastmi, které s sebou život přináší, být spokojení sami se sebou, být šťastni se svými přáteli, vědět, že vždy můžeme pomoci a podpořit ostatní a být si jisti, že každý z nás je stejně důležitou součástí celku, pro co bychom se rozhodli?

Myslím, že pro život. Pro náš život. Pro život, jenž nám tohle všechno předkládá. Jsme to, co jsme. A celý život v sobě nalézáme a objevujeme ty nejlepší a nejkrásnější schopnosti, které k nám neodmyslitelně patří.

Poslední dobou, kdy jsem se ocitla v nelehké životní situaci, jsem se opakovaně znovu a znovu přesvědčila, kolik úžasných lidí všude kolem existuje. Lidé si dnes, možná mnohem více než kdy jindy, uvědomují svou lidskost, svou pravou podstatu, životní hodnoty a potřebu přispět dobrým věcem, být spojeni jeden s druhým a být součástí jednoho celku.

Plně důvěřuji tomu lepšímu, pravému v každém z nás a nikdy nepřestanu žasnout nad všemi, kteří svými slovy či skutky dokáží rozzářit tento svět.

Někdy stačí tak málo. Jediné zrnko písku, kapka v moři nebo nepatrný prach ve vesmíru. Když však to málo, to jediné a nepatrné prozáří tvůj svět, pak co víc potřebujeme v životě pochopit?“

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: 

JMBruzkova@gmail.com

 

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353