„Chyba může představovat odchylku od normy nebo požadovaného stavu, popřípadě porušení daných pravidel. Ve statistice chyba není omyl, ale rozdíl mezi vypočítanou, očekávanou nebo změřenou hodnotou a hodnotou skutečnou nebo teoreticky správnou.“
Takto vysvětluje pojem »chyba« slovník. Nic víc a nic méně než dvě věty, které nám sdělí, co si pod tímto slovem můžeme představit nebo jak to funguje ve statistice. Náš život však statistikou není a nedovedu si představit, který z vědních oborů či směrů by ve skutečnosti mohl nebo uměl dokonale zhodnotit náš život. Pravdou je, že všichni se snažíme nějak žít. Fungovat v každodenním světě tak, abychom se cítili dobře. Snad nikdo nedělá vědomě věci způsobem, který by byl proti jeho přesvědčení. V každém okamžiku života, kdy se pro něco musíme rozhodnout nebo něco okamžitě řešit zvolíme cestu, způsob, jež v danou chvíli vnímáme jako nejlepší. Jestli právě toto rozhodnutí bylo tím nejvhodnějším, poznáme později. V ten daný okamžik jsme však udělali to nejlepší, co jsme uměli, co bylo v našich silách. Samozřejmě ani to však neznamená, že jsme neudělali »chybu«. Ale co to vlastně znamená? Co je pro nás chybou?
Z nějakého důvodu máme v sobě zažitou myšlenku, ze které až mnohdy mrazí: ,Hlavně se vyvarovat chyb, pak bude náš život jednodušší. Když neuděláme nic špatně tak ničemu ani nikomu neublížíme.‘ Vše je ale mnohem prostší. Obrovskou chybou bych spíše nazvala to, že máme neustále strach, abychom žádnou chybu neudělali. Když si tuto skutečnost v sobě uvědomíme, náhle zjistíme, že chybovat je lidské. Všichni neustále nevědomě a občas i vědomě chybujeme a tím sílíme, učíme se, chápeme.
Jistě si každý vzpomene na nejednu situaci z života svých chyb, kdy se tolik trápil a cítil se zahanben situací, kterou podle jiných nezvládl. Jak ničivé a hlodavé pocity člověk v nitru zažívá je až nepopsatelné a každý je jistě zná nebo je alespoň někdy prožil. A přitom jde jen o přirozený proces v žití člověka, který neví, tápe, poznává a vyzrává. Celý život je o sbírání zkušeností a učení se prostřednictvím zažitých vlastních chyb.
Chyba by proto neměla pro člověka znamenat tragédii, ale možnost si něco uvědomit. Podívat se na sebe, zamyslet se a zjistit co se vlastně stalo a jaké poučení z toho plyne. Často se díváme na věci opačným pohledem a až příliš si všímáme toho špatného – chybného, setrváváme v těchto myšlenkách zbytečně dlouho a utápíme se v negacích. Jediná cesta jak z toho ven je jednoduchá. Všechny chyby můžeme napravit. Samozřejmě to však neznamená, že neponeseme za své jednání následky, ty neseme vždy, ať už děláme cokoli. Nenahlížejme ale na své chyby jako na něco, co pustoší náš život. Vždy, dokud tu jsme, dýcháme a žijeme, máme čas své chyby přijmout, přiznat je, pochopit a poučit se z nich. Nebojme se dělat vše tak, jak v sobě cítíme, i když se chybám třeba nevyhneme. Jde přece o nás. O náš život a naši vlastní roli v něm. Vždy je lepší sebrat odvahu a udělat věci tak jak je cítíme podle vlastního úsudku, vědomí a svědomí než neudělat vůbec nic, nechat se spoutat strachem anebo názorem někoho, kdo nám předkládá svůj vlastní pohled na nás samotné. Chyby jsou jen zkušenosti, na kterých stavíme svůj vlastní život. Není třeba se bát a není třeba myslet si, že ostatní nechybují.
Myslím, že až jednou budeme z tohoto světa odcházet, budeme se svými chybami smíření. Neboť teprve potom při pohledu zpět budeme vědět, kam a k čemu nás dovedly.
Život je radost. I přes chvíle smutku, zklamání nebo trápení. Život jsme my, a proto buďme k sobě shovívaví. Na své chyby se dívejme s nadhledem a úctou k sobě i k ostatním. Bez úcty není láska a bez lásky není spokojený život.
Jeden z velikánů naší doby Stephen Hawking britský teoretický fyzik a vědec za svého života prohlásil: „Až si příště bude někdo stěžovat, že jste udělali chybu, tak mu řekněte, že je to možná dobře. Protože bez nedokonalostí a chyb bych neexistoval ani já ani vy.“
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: BruzkovaJana@seznam.cz
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
