Zpěvák Leoš Petrů vyrazil na výlet za hranice všedních dnů. Co všechno jej i jeho manželku Ivetu na cestě potkalo, prozradil nám sám Leoš Petrů…
Věk nezastavíš, odjakživa stárnul chudý stejně jako král. Pro nic za nic se neříká, co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítra. Kdysi mi v mládí jedna věštkyně řekla, že u mne vidí boty z toulavého telete. Nemýlila se. Jezdím poměrně hodně, jezdím často a jezdím rád. Proto pro mne nebylo těžké i přes přibývající roky pohotově zareagovat na zvídavý dotaz mé ženy Ivety: ,Kam mě ještě letos vyvezeš?ʻ
Měl jsem jasno, léto už se těžko vrátí a co nevidět nás čekají plískanice a mráz… ,Co ostrov Elba? V září tam bude jistě hezky, kolem moře a božský klid… A je tam taková kuriózní atrakce – železný koš, který tě vyveze na nejvyšší horu… Nikdy! Tam mě nedostaneš! Ale jinak beru.ʻ
Cesta na jeden z největších toskánských ostrovů Elbu následovala z Prahy do italského přístavního města Piombino a byla vcelku příjemná. V duchu jsem si pobrukováním písní z mého před lety vydaného alba italských songů stačil oprášit i italský akcent. (cha-cha) V Piombinu jsme se nalodili na trajekt a vypluli směr hlavní a zároveň největší město ostrova Portoferraio.
Plavba nám trvala něco kolem hodinky. Prošli jsme si historické centrum, starý přístav Darsena, kde kotví i luxusní jachty a nad ním malebnou středověkou čtvrť se strmými uličkami a starými kostely. Ale především jsme navštívili dominantu města, ke které vede 137 schodů – první z Napoleonových vil – rezidenci Villa Mulini s upravenou zahradou a výhledem na moře a maják. Po prohlídce jsme se pak přesunuli do našeho Grand hotelu s úžasným výhledem na moře a na přístavní městečko Porto Azzurro v zálivu Mola – největším na celém ostrově. Kromě vynikající kuchyně bylo na tomto strategicky výhodně položeném hotelu zajímavé to, že měl velikánskou panoramatickou střešní terasu s možností posezení při vínečku či relaxace na lehátkách a pak také možnost svézt se proskleným výtahem z hotelu až na velice pěknou privátní pláž.
Následující den jsme se vydali na prozkoumání vnitrozemí ostrova a navštívili v San Martinu druhou Napoleonovu vilu – jeho soukromé exilové letní sídlo Villa di San Martino či Villa Napoleone. Tam se nám na úplně kratičkou chvíli zatoulal náš jinak výborný průvodce a já se na pár minut pohotově ujal průvodcovské role a vyrazil s celou skupinou na prohlídku areálu.
Pak už ale následovala návštěva asi největší atrakce Elby a sice zmiňovaný výjezd lanovkou na nejvyšší vrchol ostrova Monte Capanne (1019 m). Kdo chce zažít adrenalin, vřele doporučuji. Pojedete tzv. žlutou klecí (má tvar ptačí voliéry), do které musíte za jízdy naskočit i vyskočit, neboť lanovka nezastavuje. Pouze v případě nutnosti ji lze kapku přibrzdit… Čekal jsem, že se manželka šprajcne, ale dala to s překvapivou grácií. Asi pětkrát během jízdy na vrchol jsme dokonce úplně zastavili a to jsme se pak v kleci houpali a skákali jako pouťový míček na gumičce. Fááákt dost hustýýý! Na druhou stranu ovšem krásný, protože ty perfektní scenérie a výhledy na okolní ostrovy, které se našim očím každým metrem nahoru otevíraly, opravdu stály za to. Dva a půl kilometru dlouhá jízda trvala něco kolem dvaceti minut a rozhodně jsme dolů nespěchali. Bylo to totiž nezapomenutelné a neopakovatelné. Kolem dokola širé moře se siluetami ostrovů Korsika a Montecristo na dohled, pod náma skály a lesy včetně vísky Marciana (odkud vyjížděla lanovka) a další rybářské vesničky – přístavu Marciana Marina. Na nebi nebylo ani mráčku a to ticho…
Cestou zpět na hotel jsme se ještě krátce zastavili v horské minivesničce Poggio, abychom se občerstvili místní vynikající zmrzlinou.
Další dny jsme věnovali návštěvě středověkého vinařského městečka Capoliveri, vzdáleného necelé dva kilometry od našeho hotelu a jenom o pár kilometrů dál jednoho z nejkrásnějších městeček na ostrově – přístavu Porto Azzurro. Capoliveri – zasazené do kopců je známé zejména výrobou skvělých elbských vín a má neobyčejný šarm. Několik maličkých náměstíček s množstvím kaváren, pěkné kamenné a úzké uličky plné obchůdků a především několik velmi krásných vyhlídek vás rozhodně nadchnou. Takže i ten, kdo by nechtěl podniknout adrenalinovou jízdu žlutou klecí na horu Monte Capanne a chtěl by vidět v dálce ostrov Montecristo či břehy Korsiky, má možnost za dobré viditelnosti právě z Capoliveri. Z přístavu Porto Azzurro jsme po prohlídce malebného náměstíčka vypluli bárkou na okružní plavbu kolem poloostrova Calamity a zažili tak na pár hodin pocit naprosté svobody, protože kolem vás není po pár minutách plavby nic než moře, plachetnice a jachty, útesy a na dohled opět ostrov Montecristo, který proslavil Alexandr Dumas svým románem Hrabě Monte Cristo.
Elba předčila naše očekávání a je právem nazývána perlou toskánských ostrovů. Jen velmi neradi jsme ji opouštěli. Naštěstí na nás cestou domů čekalo ještě jedno příjemné zastavení a sice podvečerní návštěva městečka Sirmione u největšího italského jezera Lago di Garda. A i tady se nám to velice líbilo. Kromě pevnosti, úzkých kamenných uliček plných nejrůznějšího zboží, náměstíček s útulnými kavárnami, molem a charakteristickou květinovou vůní nás zaujala ještě jedna věc – zmrzliny. Nikdy jsem nic podobného neviděl – maxikornout asi třicet centimetrů velký, obalený čokoládou, posypaný oříšky a v něm snad půlkilová nálož zmrzlé dobroty. Molto, molto bene!
Foto: Archiv Leoše Petrů
