Jak léta běží a čas nás neúprosně posouvá směrem k moudrosti, náhle zjišťuji, že dny se čím dál tím více nějakou záhadou krátí. Jakoby dnešních čtyřiadvacet hodin nebylo totéž jako dvacet čtyři hodin, které jsme dříve mívali k dispozici k tomu, abychom se ve svém životě něčemu naučili, něco viděli a spoustu věcí prožili. Dny se zdávaly dlouhé a stihlo se toho tolik! A dokonce zůstával čas i na občasnou nudu, kdy jsme vymýšleli, co s volným časem. 86 400 sekund! To zní jako velkolepé číslo! A naše dny samozřejmě velkolepé jsou. Stejně teď jako tenkrát.
Často vzpomínám na svou babičku Boženku, která mi jako dítěti tolik přirostla k srdci. Chodívaly jsme za soumraku na procházku, sedávaly na lavičce a po setmění pozorovaly hvězdy. Babička byla drobnější postavy a téměř vždy nosívala klasické babičkovské zástěry se dvěma kapsami. Dodnes si ji vybavuji ve všech detailech a také všechny ty její pestrobarevné zástěry, které bývaly většinou květované. Vždy je měla pečlivě vyžehlené a úhledně uložené ve starém prádelníku, provoněném všelijakými mýdly, které ráda vkládala mezi oblečení.
S babičkou jsme si velmi často povídaly o všem. Měla jsem toto povídání tolik ráda a moc se na něj těšila. Nejdříve, jako malou, mne však nejvíce přitahovaly babiččiny kapsy na zástěrách, které byly vždy plné »něčeho«. A to ať už to byl bonbón, kousek zabaleného tureckého medu, pendrek nebo sušená hruška či křížala sušeného jablíčka. Vždy, když jsem se babičky zeptala, jestli nemá něco dobrého, sáhla do kapsy a »něco« s úsměvem vytáhla. Nepamatuji se, že by se někdy stalo, aby babiččina kapsa zůstala prázdná. Myslím, že babička byla již dost moudrá na to, aby věděla, že mne může obdarovat ledasčím. A tak když jsme chodívaly na naše oblíbené procházky, ukazovala mi bublající potůčky, na jejichž březích rostly blatouchy, petrklíče a barborky. V létě jsme dlouho do noci sedávaly na dvorku a čekaly na poslední noční autobus, kterým se moje maminka vracela z práce. Ta se na nás mnohdy udiveně podívala a starostně se zeptala: „Vy ještě nespíte?“ A babička jí v klidu a láskyplně odpověděla: „Čekáme na Tebe, pojď si za námi chvíli sednout.“ Dnes vím a naprosto rozumím tomu, jak byla maminka po celém dni v práci unavená. Babička to samozřejmě věděla také. Ale byla moudrá. Mělo to svůj účel. Pár minut opravdového štěstí a radosti ze společné chvíle v klidu a tichu pod noční oblohou…
Babička mne naučila vidět, slyšet a vnímat krásu všedních dnů. Ve svém nelehkém životě poznala mnohé krásné i náročné. Věděla, že život nám do cesty klade různé překážky a nástrahy a pak jen čeká, jak si s nimi poradíme a zda pochopíme poučení, které pro nás z této lekce plynou. Věděla, že vše se dá zvládnout, a že mnohdy ty nejtěžší chvíle v životě nám přináší ty největší příležitosti k pozitivní změně tehdy, když to nejvíce potřebujeme. Věděla, že ztrácet znamená současně i nacházet, a že v krátkém zastavení se a pohledu na bublající potůček či třpytící se hvězdy lze nalézt to, co nám dnes tolik schází. Několik sekund a minut, pár okamžiků klidu, radosti a štěstí, které se v proudu času ani v náporu uspěchaných dnů nikdy neztratí. Uloží se nám do srdce a my je pocítíme vždy, když si na tuto chvíli vzpomeneme. Babiččiny kapsy na zástěrách skrývaly mnohé poklady stejně tak jako dny, které jsou tu pro nás. Dny, které nám možná ubíhají rychleji, než bychom si přáli, ale možná je to jen proto, že nevnímáme jejich krásu. Až příliš se věnujeme věcem, o kterých si myslíme, že musíme za každou cenu stihnout, protože se zdají důležitější než to, jak se cítíme. Myslím ale, že malé zastavení a krátké nahlédnutí do »kapsy ukrytých pokladů« je jednou z mnoha cest ke spokojenosti a vlastnímu přesvědčení, že vše je jen o tom, jak se »já« cítím. Protože – „Moje pocity utváří můj život. Zaměřím-li svou pozornost k věcem, které mne těší, a které ve svém životě chci mít, mé kroky snadno překročí i překážky, které se na mé cestě objeví…“
Čas plyne pořád stejně, jen my ho vnímáme rychleji. Protože žijeme rychleji. »Dost« pro nás mnohdy není »dost« a přáli bychom si víc. Víc času, víc pohodlí, víc zábavy, víc zdraví, víc štěstí, víc lásky, víc peněz… Ale kdo nám to všechno dá? Kdo nám naše přání splní? A na kom vlastně naše spokojenost závisí? Věřím, že kdybych o tom dnes mohla vyprávět mojí babičce, láskyplně by se na mne usmála, sáhla by do jedné ze svých kapes a řekla mi, abych se na chvíli vedle ní posadila…
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, nyní motivační koučka a také začínající spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – v leže na oddělení JIP začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nyní se rozhodla tento pohádkový příběh vydat a jeho prodejem podpořit onkologicky nemocné děti.
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
