Michal David jede už třicet let na plný plyn! Nyní mu vychází po deseti letech nové album nazvané Čas vítězství a brzy vyrazí na své první Megatour po sportovních halách. Turné zakončí 21. a 22. prosince 2011 v legendární pražské Lucerně, kde bude mít jako hosty italské Richi e Povery…
Michale, zajímal jsi se o muziku od dětství?
„Od pěti let mě zajímalo všechno, co souviselo s muzikou. Měl jsem spoustu dětských trumpetek, fléten a různých hudebních nástrojů, na které jsem rád hrál. V osmi jsem začal bušit do piána a okamžitě jsem změnil plány. Už jsem nechtěl být pilotem, ale muzikantem. A dětské přání se mi nakonec splnilo. Po základní škole jsem nastoupil na konzervatoř, kde jsem studoval piano a od roku 1974 jsem byl členem jazzové skupiny 4 a za dva roky jsem jako šestnáctiletý nastoupil do profesionální skupiny Kroky Františka Janečka.
Když jsi přišel do Kroků, tak jste ještě doprovázeli i Marylu Rodowicz?
S Marylou jsem tenkrát odehrál asi jen dva koncerty v Polsku a potom asi v roce 1989 nazpívala moji písničku ve studiu. Byli jsme v kontaktu jen dvakrát a krátce. Když jsem přišel do Kroků, tak s ní už Franta nejezdil.
To s ní Janeček už nechodil ani ji neprodukoval?
Ne, ten vztah už nefungoval a skončil a jako producent už dělal Janu Kratochvílovou.
A Janě se Janeček nedvořil?
Kdepak, s tou chodil Pavel Trnavský.
Po Maryle Rodowicz s Kroky zpívaly Jana Kratochvílová, Naďa Urbánková, Hana Buštíková, Helena Vrtichová, Vlaďka Prachařová a Valérie Čižmárová. Kterou z nich jsi v kapele zažil?
Hanka Buštíková a Čižmárová tam zpívaly po Maryle před Janou Kratochvílovou, to jsem tam ještě nebyl. A Naďu jsme doprovázeli až po Janě Kratochvílové, což byl asi rok 1979. Ona se tenkrát nějak nepohodla s Jirkou Brabcem a odešla z jeho Country Beatu a rok zpívala u nás.
Jak vzpomínáš na Janu Kratochvílovou?
Vzpomínám na ni rád, protože byla v dobrém slova smyslu blázen a neřízená střela, ale byla s ní legrace. Navíc byla šíleně muzikální a talentovaná. V podstatě si poslechla písničku a v zásadě ji okamžitě dala a ještě si do ní vymyslela nějaké věci. Myslím si, že zpívání v Krocích a vůbec v Československu pro ni bylo málo a proto potom vzala dráhu a utekla do Londýna, kde si mysleli, že prorazí. A snad by bývali i prorazili, kdyby neměli hajzlíka producenta, jenž posbíral všechny prachy, které dostali na natočení desky a utekl s nimi.
Nakonec vydala album u Polydoru a vypadalo to na velkou kariéru, ale Jana s firmou záhy zrušila smlouvu, protože je nechtěla poslouchat.
Ona nechtěla poslouchat nikdy nikoho. V Krocích byla krátce, asi jenom dva roky, ale jinak byla dobrá.
Jak se díváš na Jana Kratochvílovou dnes, na tu její velkou nejen myšlenkovou proměnu oproti konci sedmdesátých let?
Na mě je to moc. Žije v Londýně a ten nemá hranice. Tam je úplně jedno, jestli jdeš v pytli, v síti, nebo v džínách. Nikoho se to nedotýká, nikdo si tě nevšímá, je to tvoje věc. Londýn je kosmopolitní město, kde je spousta ras, kultur a národností a tyhle věci tam nikdo neřeší. Myslím si, že tam Jana trochu načichla sci-fi, věří v ufony a podobné záležitosti a podle toho i žije. Už se s ní nedá moc normálně mluvit, protože ona žije ve svých představách a někdy je to tedy dost zajímavé. Člověk jí musí znát a musí si na to zvyknout. Když zpívala písničky typu Song, Nakresli si s námi křížky nebo V stínu kapradiny, byla to naše muzika, ale když si dnes pustím její nové věci, tak jim hudebně nerozumím.
Jak došlo k tomu, že jsi se po odchodu Nadi Urbánkové stal zpěvákem v Krocích právě ty?
Pamatuji si, jak jsme seděli s Frantou u něj doma, když Naďa řekla, že za měsíc končí. Měli jsme s ní výborné vztahy, nebyl žádný problém, ale ona byla unavená a chtěla si dát pauzu. Její dcera Linda začala chodit do školy, rozvedla se s Nemejovským, takže to pro ní bylo náročnější a my jsme měli hodně koncertů. Jezdit jen dva tři koncerty měsíčně bylo zase pro nás nezajímavé, protože by nás to neuživilo, takže jsme se rozhodli, že to zastavíme. A já jsem v tu chvíli přišel za Frantou s tím, že se mi líbí a inklinuju k trendu italské muziky a italského diska a že jsem v tom duchu napsal písničku, jestli si ji nechce poslechnout. Když si ji poslechl, řekl mi: Člověče, to je dobrý, zkusíme to rozjet, dáme to do rádia a uvidíme, co to provede.
Co to bylo za písničku?
Chtěl bych žít tak, jak se má. Byla to první věc, kterou jsem složil a zároveň i první písnička, kterou jsem nazpíval. Za pár týdnů se stala hitem, protože přišel mladý kluk s chraplákem, což chytilo a zaujalo nejen mladé lidi, protože to bylo něco jiného oproti kantilénovým Chladilům, Gottům a všem, kteří zpívali školeně a klasicky.
Kdo ti vybíral repertoár, že jsi zpočátku hodně zpíval italské písničky?
Všechno jsme dělali týmově s Frantou dohromady.
Prý jsi chtěl nazpívat i českou verzi italského hitu Gloria, který ti ale vyfoukl Vítězslav Vávra a Dívka Gloria se stala jeho prvním velkým hitem?
To je pravda. Potkal jsem v Českém rozhlase Petra Hanniga a ten mi řekl, že jestli chci dělat Gloriu, ať ji už nedělám, že jí má nazpívanou od bubeníka, se kterým vyjíždí. Takže jsem ji už nenazpíval, přece nebudeme zpívat dva jednu píseň.
Taky jsi hodně skládal, ale pod půlkou tvého repertoáru je podepsaný František Janeček, opravdu ty písně složil a nebo jsi je složil ty a on je jako kapelník jen podepsal, aby měl autorské honoráře z prodaných desek a z OSA?
Pracovali jsme tak, že jsme oba chodili s nápady, které jsme potom společně rozpracovali. Někdy přišel s nápadem on a zahrál mi ho ve své garáži na pianině a já jsem ten motiv doplnil harmonií a dal mu kabát tedy aranž. V zásadě jsme ty písně dělali doromady a nedá se říct, že tu jsem přinesl už hotovou já a tu zase on. A kdo přinesl ten leitmotiv či melodii, tak toho to byla píseň a podepsal se pod ni jako autor. Musím říct, že všechny ty triviálnější písničky jako třeba Každý mi tě, lásko, závidí, Céčka, sbírá céčka, nebo My máme príma rodiče, to jsou všechno jeho písničky, protože já bych je jako muzikant asi nikdy nenapsal. Je moc dobře, že jsou tak hitově triviální, protože na nás chodily děti. Tyhle melodie přinesl on a já jsem pod ně dal harmonii a udělali jsem z toho písničku, takže on skutečně složil a přinesl melodie, pod kterými je podepsaný.
Texty jste vybírali taky společně?
V podstatě ano. Když textař přinesl text, tak jsme si všichni sedli, zanalyzovali ho a když se nám nelíbil, tak jsme ho vrátili. Nakříklad Eda Pergner byl na svoje texty hodně ješitný a myslel si, že všechno, co napíše, je skvost. Sice to byla pravda, ale první text mi napsal jako pro padesátiletého chlapa a mě bylo dvacet. Tak jsem mu zatelefonoval, že to nemůžu zpívat a on se strašně rozčílil, položil mi telefon a zavolal Frantu, co si to dovoluju. Potom jsme se sešli a vysvětlil jsem mu, že bych si nikdy nedovolil mu text vrátit jen tak, že jeho text je krásný, ale není pro mě, protože jsem mladý kluk. A chci zpívat jednodušší věci, aby je mohlo poslouchat i mladší publikum, aby textu rozumělo. Potom to pochopil a začal mi psát nádherné texty – Vítr v kapse, Nonstop, Láska z pasáže, Diskopříběhy… a vznikly nádherné písničky.
Proč ti trvalo deset let, než jsi se rozhodl vydat novinkové album?
Měl jsem hodně práce, věnoval jsem se hlavně muzikálům a když píšeš takhle velké projekty, které mají dvě a půl hodiny, tak už ti nezbývá místo na vydání cédéčka. Člověk nemá takovou kapacitu autorské kreativity, aby byl dobrý muzikál i písničková deska. V posledních letech jsem vydal několik výběrů a loni vyšel na CD i DVD koncert k mým padesátinám, který jsem měl v O2 Aréně. Čas na novinkové album přišel až nyní a jmenuje se Čas vítězství.
Kolikáté to je tvoje album?
Nevím, ještě jsem nepočítal, kolik jsem vydal desek, ale když vezmu jenom své sólové, může jich být asi patnáct. Pokud bych ale počítal i desky, na kterých jsem spolupracovat, bude jich daleko víc.
I s výběry ti vyšlo třicet alb, kterých se prodalo přes milion a půl. Jak se těšíš na své první Megatour po sportovních halách?
Moc. Turné začíná v Českých Budějovicích a jedu po osmi českých městech a končím 21. a 22. prosince v pražské Lucerně, kde mám jako hosty Richi e Povery. Na tour budou mít takový malý comeback Damichi, takže nebude chybět ani italská muzika. Turné je hodně soudobě zpracované, co se týká techniky, světel i zvuku. S diskžokejem Martinem Hájkem jsme vybrali úplně nový sound. Martin bude na koncertech jako DJ docela dominantní a bude i pracovat s lidmi. Chceme udělat koncerty tak, jak je dnes dělá Madonna nebo Lady Gaga, které taky mají diskžokeje, jenž diváky pořádně rozjede. Nebude to typický koncert o kytarách a bicích, ale bude to o technických efektech, zvuku, světlech a dalších docela vymakaných věcech.
Co je pro tebe v životě nejdůležitější?
Rodina, přátelé, mít životní klid, být optimista a čím méně negativních věcí, tím lépe. Jak se říká: ne vždy je posvícení, ale i z toho negativa se snažím rychle vybruslit a vzít si pozitivum. Jak zpívám: žít naplno, žít nonstop, mít pár přátel, mít lásku z pasáže a prožít si svůj diskopříběh.
A když bys to měl říct všeobecně?
Nejdůležitější je, aby se lidé k sobě víc měli, aby nebyli tak negativní jako jsou v poslední době, byli trošku víc happy a měli vůči sobě víc úcty. Mám pocit, že v poslední době je to všechno jenom o kšeftu a o penězích. Všichni se hrozně honí po majetcích a potom to dopadá tak, že se lidé rozhádají a končí to ještě hůř. Přál bych si, aby bylo na světě víc pohody.
Řekni mi na závěr: co považuješ za svůj největší životní úspěch?
Těžko říct. Pro mě je třeba velký úspěch, že jsem třicet let v showbyznysu a že moje písničky, které byly slavné před pětadvaceti lety, jsou slavné i dnes. A že na moje koncerty chodí šestileté děti, umí texty písniček a zpívají si je se mnou stejně jako jejich rodiče a prarodiče. Rádius mého publika je obrovský, několikagenerační a to je asi největší úspěch, který jsem zaznamenal.
Megatour Michala Davida
18. 10. – České Budějovice, Budvar Arena
29. 10. – Pardubice, ČEZ Arena
2. 11. – Plzeň, ČEZ Arena
9. 11. – Karlovy Vary, KV Arena
12. 11. – Olomouc, Zimní stadion
15. 11. – Brno, Hala Rondo
17. 11. – Zlín, Sportovní hala Euronics
23. 11. – Ostrava – Poruba, Sareza
21. 12. – Praha – Lucerna
22. 12. – Praha – Lucerna
Foto: Radim Novotný, Supraphon
