Venku je vtíravá zima a tak nosím rukavice. Pravda, poněkud starší, ale ještě pořád vypadají dobře a hlavně splní svůj účel… Občas nás v životě potkávají věci, které v danou chvíli vůbec nechápeme a vlastně ani zcela pochopit nemůžeme. Vše co nás potká má však svůj význam a děje se v ten správný čas.
Co s tím mají společné moje bordó rukavice? To úplně přesně nevím. Každému může jistá souvislost napovědět něco zcela jiného. Dříve než se dostanu k tak trochu bláznivému vyprávění, něco mne nutí zamyslet se krátce nad věcmi, které se často opakují a stávají se nám všem.
Snad každý si jistě povšiml, jak lehce může dojít k nedorozumění. Kolikrát automaticky a pro nás naprosto srozumitelně něco řekneme, ale ten druhý to pochopí úplně jinak, což poté nedokážeme pochopit zase my. Nebo v dobrém naladění pošleme někomu sms-ku, a on se místo sdílení našeho nadšení urazí, protože její obsah pochopí naprosto odlišně.
Vysvětlovat takové nedorozumění bývá občas dost složité, protože v rámci odlišného naladění v onu chvíli se zaseje semínko klamu či sebeklamu, který nás přímo nabádá a ještě více podpoří v tom, že přece to, co si myslíme my a co právě náš rozum vydedukoval nebo vygeneroval je to správné, to pravé.
Když se do toho vloží dostatečně dlouhá doba, pochyby a všelijaké další aspekty, nesmyslné představy a domněnky, to je pak pořádně hutná síla, která se nesnadno překonává.
A tak lidé často ztrácí nadhled, jistotu, přátelství.
Náš rozum je zkrátka někdy víc nepřítelem než moudrým rádcem. Nesmyslně nás nutí vymýšlet si všelijaké matoucí představy, kterým jsme ochotni naprosto uvěřit bez ohledu na to, co cítíme. Někdy se jedná jen o úsměvné maličkosti a to je pak ta lepší varianta.
Tak například jeden můj dobrý známý, snad celý život cyklista, ve své slabší chvilce vysvětloval svému synovi, jak skvělé je jezdit na kole. S naprostým nadšením vyprávěl své příhody o tom, co vše se dá na kole zažít, když tu ho syn přerušil a zeptal se, jak se na takovém kole vlastně správně přehazuje. A tak mu táta začal vysvětlovat, jak funguje přehazovačka. Syn poslouchal, když tu mu řekl: „No jasně, princip chápu. Ale jak to máme označené na kole? Když chci jet do kopce nejlehčeji, tak si tam musím dát nalevo jedničku a napravo taky, že?“
Táta se zarazil a s absolutním přesvědčením řekl: „No, to je právě blbě. Nemůžeš mít řetěz do kříže. Když máš nejlehčí vlevo, musíš mít nejlehčí i vpravo a to je osmička.“
Syn se na něho podíval a řekl: „Tak to je úplná blbost! Vždyť číslování je od nejlehčího převodu značeno na obou páčkách vlevo i vpravo jedničkou…“
Jeho táta si však z nějakého nevysvětlitelného důvodu vybavil svou vlastní přehazovačku a páčky, na kterých v představách viděl, že vlevo má číslován nejlehčí převod od jedničky, ale vpravo od osmičky.
Dlouho probíhala vášnivá diskuze o tom, kdo má pravdu až se táta jako letitý a zkušený cyklista pořádně naštval a chlapce seřval, že ho přece nebude poučovat. Po chvíli však přece jen znejistěl a šel se podívat do garáže, kde měli oba své kola. Táta nevěřil svým očím, když opravdu uviděl číslování tak, jak mu tvrdil syn. Byl v absolutním šoku: „Cože? To není možné! Celý život jezdím na kole a byl jsem opravdu přesvědčený, že je to přesně tak jak jsem říkal. Ještě jsem si to představil a viděl jsem to…“
No právě. Představil…
Kdybych toho tenkrát nebyla svědkem, možná bych tehdy ani nevěřila, co dokáže taková klamná představivost. Nakonec se všichni zúčastnění s chutí pořádně zasmáli a známého si jako zkušeného cyklistu z legrace dobírali, ale jemu chudákovi do smíchu moc nebylo. Pořád mu nelezlo do hlavy, jak mohl sám sebe tak nevysvětlitelně přesvědčivě oklamat.
Krátce poté se také mně staly dvě podobné příhody vlastního přesvědčení, to asi proto, abych pocítila na vlastní kůži jaké to je a jak se známý tehdy asi cítil.
Ta první byla taková lehčí, malá běžná. Tehdy jsem potřebovala užít bylinné kapky, a tak jsem je otevřela a vršek-uzávěr položila na stolek vedle sedačky. Šla jsem pro sklenici s vodou, nakapala jsem do ní kapky, vodu vypila, sklenici položila do dřezu. Lahvičku jsem chtěla zavřít, ale úplně mi vypadlo, kde jsem položila vršek.
Na kuchyňské lince nebyl. Zamyslela jsem se, představila si malý bílý vršek a vzpomněla si, že jsem ho přece položila na stolek vedle sedačky. Šla jsem k sedačce, automaticky natáhla ruku ke stolku, a tu jsem se zarazila. Vršek tam nebyl.
„A to je co? Vždyť jsem si stoprocentně jistá, že jsem tam ten vršek pokládala!“
Nevěřícně a upřeně jsem hleděla na stůl, ale vršek tam prostě nebyl. Napadlo mne, že se možná spadl na zem, i když jsem věděla, že je to nepravděpodobné. Přesto jsem se sehnula a hledala na zemi kolem sedačky i pod ní. Nebyl tam. Šla jsem tedy znovu ke kuchyňské lince a rozhlížela se po malém bílém vršku.
Nikde nebyl, vztekle jsem se vrátila ke stolku s tím, že tam zkrátka otevřenou lahvičku položím. Když jsem ji pokládala na stolek, najednou jako bych dostala facku. Vršek od kapek tam byl! Jenže byl černý a já jsem hledala bílý. Proto jsem tam neviděla ani jeden!
Zdálo se mi to až neuvěřitelné a přesto, že jsem byla svědkem vlastního prožitku, chvíli mi trvalo, než jsem si to v hlavě srovnala a došlo mi, jak takové mylné představy mohou člověka uvést do všelijakých zmatků a nechtěných stavů.
Druhá příhoda byla komplikovanější a musím se přiznat, že také pořádnou lekcí pro mne, tentokrát s plným uvědoměním.
Týkala se posledního rozloučení. Kamarádka mi volala, že jí zesnul blízký příbuzný. Sdělila mi datum a čas posledního rozloučení a také místo, kde se měl obřad konat. Když mi říkala název místa, automaticky jsem si ono místo představila. Vzala jsem to jako fakt a dál jsem nad tím nepřemýšlela. Jen do kalendáře jsem si tuto událost poznačila, abych na ni nějakým nedopatřením nezapomněla.
Když nastal den rozloučení, jela jsem do květinářství, koupila smuteční kytici a vydala se na pohřeb. Byla zima, čerstvě napadaný sníh a mrazivý vítr štípal do tváří. Rozloučení mělo proběhnout jen v úzkém kruhu rodiny a přátel přímo u hrobu na daném hřbitově.
Stála jsem včas před branou a čekala na ostatní. Po chvíli čekání jsem trochu znejistěla. Bylo za dvě minuty tři odpoledne a nikdo nikde. Připadalo mi to divné, ale zprvu jsem si myslela, že je přece možné, aby i krátký smuteční obřad měl zpoždění. Jenže když bylo už asi deset minut po třetí a pořád se nikdo nikde neobjevil, pochopila jsem, že je něco špatně…
„Já to nechápu, co se to děje? Nemohla jsem se splést, mělo to být dnes ve tři hodiny odpoledne, to jsem si jistá!“ opakovala jsem si dokola, „dnes ve tři hodiny…“
V mžiku jsem propadla naprosté panice a vůbec jsem nedokázala pochopit, co se vlastně stalo. Jediné, co mě v té chvíli napadlo a co jsem si ještě dokázala připustit, bylo, že jsem nejspíš spletla datum a rozloučení proběhlo už o den dříve. Přesně to mi našeptal rozum.
„Muselo to být už včera… včera ve tři hodiny…“
Naprosto zmatená a slepě vedená našeptanou iluzí jsem otevřela bránu místního hřbitova a bezhlavě procházela v závějích a nevyšlapaných úzkých uličkách hrob od hrobu, abych se ujistila, že najdu ten správný, u kterého již včera – o den dříve proběhlo rozloučení.
Prošla jsem celý hřbitov, žádný takový hrob jsem ale nenašla…
Moje zoufalství pokračovalo a já jsem byla úplně zmatená. Nedokázala jsem si v té chvíli připustit, že vše mohlo být ještě jinak. Nesmyslně jsem celý hřbitov prošla znovu, zmrzlá a bezradná v domnění, že jsem hrob s čerstvými věnci předtím nejspíš přehlédla. Nic jsem ale nenašla.
Nakonec jsem vše vzdala, i když jsem pořád nechápala, co se vlastně stalo. Známým se nebylo možné dovolat a tak jsem s velkým pocitem lítosti a rozechvění jela domů.
Až po několika minutách, kdy jsem se trochu zklidnila a odpoutala se od utkvělé představy, kterou mi po celou dobu můj vlastní rozum podsouval, mi blesklo hlavou: „A nemůže to být dnes, ale na jiném hřbitově? Když jsme spolu mluvily, říkala opravdu, že to bude tady?“
A pak jsem se obrovsky lekla. Došlo mi, co se vlastně stalo. Když mi kamarádka řekla název obce, kde se měl obřad konat, tak jsem k němu nějak automaticky a nesmyslně ve svých představách přiřadila obraz hřbitova, který leží v úplně jiné obci o pár kilometrů dál…
To bylo tedy procitnutí! Jako bych dostala průplesk z obou stran, až se mi udělalo mdlo!
O svých pocitech se nemusím dlouze rozepisovat. Co vím dnes jistě je, že si tuto lekci už konečně zapamatuji jednou pro vždy.
Na správný hřbitov jsem nakonec přijela asi půl hodiny po skončení obřadu a nikdo tam už nebyl… Velmi mne to mrzelo.
Jak lehce podléháme svým mylným představám, domněnkám, nesmyslným iluzím, klamům a sebeklamům. A vůbec nedokážeme pochopit, proč nebo jak se to mohlo stát. Jak jsme se mohli takto splést, jak jsme jen mohli uvěřit a být naprosto skálopevně přesvědčeni o tom, že naše mylná domněnka je pravá.
Tak snadno a často podléháme svým představám, aniž bychom si byť jen malinko připustili, že věci mohou být i jinak než si myslíme.
Mnohdy se nám zdá, že ostatní se mají lépe, že jsou šťastnější, mají lepší práci, lepší bydlení, lepšího partnera a vůbec, lepší všechno. Často vnímáme a vidíme jen to, co si momentálně myslíme a co jsme si ochotni připustit. Jen málokdy nás napadne, že vše může být naprosto jinak.
Nevidíme, že za vším co se nám u jiných jeví jako lepší než to naše se skrývá mnoho úsilí, trpělivosti a nikdy nekončící práce, pokud to tedy opravdu lepším je. Vše, co chceme ve svém životě zlepšit, musíme začít dělat jinak. Bez této nutné změny a našeho přístupu se jen stěží cokoli samo zlepší.
Před pár dny se mi zdál podivný sen. Sen o mých starých bordó rukavicích.
Zrovna bylo léto, teplá noc a já jsem s partou přátel nocovala na karimatce ve velké tělocvičně, kde se odehrával nějaký vícedenní program. Byla už tma, ale mně se ještě nechtělo spát, když tu jsem si všimla, že někdo naproti také nemůže usnout. Oba jsme se usmáli a já jsem si uvědomila, že je to skutečně on – známá, česká osobnost.
A tak jsme si začali povídat. Po chvíli velmi milého a vstřícného hovoru vytáhl ruce zpod deky a já jsem uviděla, že má na sobě rukavice. Trochu mě udivilo, že má úplně stejné bordó rukavice jako já a navíc je nosí v létě. Bez váhání jsem se zeptala: „Tobě je zima?“
„Ne, není,“ zaznělo…
„A proč máš na sobě zimní rukavice v létě?“
Chvíli přemýšlel a pak klidně odpověděl: „Víš, všichni si myslí, že jsem vždycky naprosto v pohodě. Očekávají ode mne, že budu neustále vtipný, pohotový a v dobré náladě, i když mi do smíchu vůbec není. Nikdo netuší, že i já žiji běžným životem se všemi možnými starostmi a prožívám si své bolesti jako všichni ostatní. Přesto však se snažím udělat cokoliv, co mi pomůže být v klidu, překonat své překážky a naladit se na vlnu lehkosti, uvolnění a dobré nálady. Jen tak mohu dělat svou práci dobře.
A tak spím v rukavicích…
Když se ráno probudím, víc unavený než když jdu večer spát, v zoufalé náladě s pocitem marnosti, úzkosti a vyčerpání, tak první čeho si ještě v posteli všimnu je, že mám na rukou tyhle zimní rukavice. Zakroutím nad sebou a touto blbostí hlavou, ale vždycky mě dostane. Rozesměje mě. Přijde mi to vtipné.
Pak už nic z mých neduhů nemohu brát vážně. Naladí mě to na celý den, udělá dobrou náladu. Je to taková pomocná berlička, která funguje. Měla bys to taky zkusit…“
Když jsem se ráno probudila, ihned mne napadlo podívat se na ruce. Své bordó rukavice jsem na nich v noci neměla, ale přece jen, co kdyby?
Sen to byl opravdu vtipný, obzvláště ve spojení s onou známou osobností, jejíž jméno uchovám raději v tajnosti.
Na druhou stranu každý jsme jiný, někomu pomáhá to, jinému zase ono. Důležité je udělat něco, cokoli, co nám byť jen trochu pomůže.
Život není vždy jen o smíchu, střídají se v něm období, které jsou pro nás těžké a velmi bolestně nás potrápí. Ale i těmi si musíme projít. Všichni, i když se nám může zdát život někoho jiného jednodušší.
Jsme vždy přesně tam, kde máme být, proto, abychom se ze všech situací něco naučili. Na místě, ze kterého se posuneme o kus dál. Jakým směrem a jak se u toho budeme cítit, záleží převážně na naší vlastní volbě. A pokud si vezmeme na pomoc nějakou pomyslnou berličku, o to se nám lehčeji a lépe půjde.
Já se teď například každé ráno hned po probuzení podívám na ruce. Je to takový mini-rituál, který trvá jen tři vteřiny. Jsou to celé tři vteřiny plného uvědomění.
Své bordó rukavice jsem na nich zatím nespatřila, a tak si s úsměvem řeknu: „Hm, zase nic.“
Příští ráno to ale udělám znovu…
„Přece jen, co kdyby?“
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
