Bora Bora Uku

Bylo zvláštní jak brzy ráno jsem se každý den probouzela. Nadvodní bungalov s prosklenou stěnou nabízel úchvatný pohled na lagunu a na korálový útes v dáli, o který se tříštily vlny oceánu. Návětrná strana ostrova bývá z rána divoká a nespoutaná. Vzduch je prosycen zvláštní vůni směsice živlů, které se vzájemně prolínají a poskytují tak nádech svěžesti a opojení.

bruzkova logo

Ráno na ostrově Bora Bora je nádherné. Když sedíte před pátou hodinou ranní na terase nad křišťálovou lagunou, je vám trochu zima. Neustále pofukuje vlahý vítr, který se mísí s všudypřítomnou vůní oceánu. Na ostrově je ještě ticho jakoby vše čekalo na své probuzení, když se slunce poprvé objeví v dáli na obzoru. Nejdříve spatříte rozbřesk a pak se nebe zbarví růžově, která se postupně změní v oranžovou a žlutou s příměsí červánkově modré. Pohled je to úžasný.

Místní nám prozradili, že většina ostrova žije s východem a západem slunce. Brzy ráno vstávají, a když k šesté hodině večerní slunce zapadne i celý ostrov pozvolna utichá vyjma několika málo míst ve městě a resortů. I místní prý milují východ slunce. Denně jsme potkávali domorodce, kteří časně z rána sbírali z pláže naplavené kusy dřeva, zbytky kokosových slupek a palmových listí. S potěšením shrabávali pláže a s úsměvem na nás mávali: „Ia Orana!“

A

Myslím, že než začali pracovat i oni sledovali východ slunce z pobřeží. Když se dostane dostatečně vysoko, rozzáří celou lagunu a v mžiku se ranní vítr změní na teplý příjemný vánek.

Na ostrově jsme se setkali s paní Veronique, která pracovala v hotelu, v němž jsme bydleli. Každý den měla na tváři milý úsměv a pokaždé se nás ptala:

Máte dnes také tak krásný den?“ Samozřejmě, že jsme měli. Jak jinak!

S paní Veronique jsme se trochu sblížili, protože byla milá a nás zajímalo, jak se na ostrov dostala. Její příběh nám nápadně připomněl příběhy několika dalších Evropanů, kteří se na ostrově také usídlili. Paní Veronique pracovala dříve jako manažerka v bance od rána do večera a její soukromý život byl prý nešťastný a prázdný. Po mnoha letech se rozhodla, že si vezme dovolenou, její maminka měla zrovna narozeniny. Veronique jí chtěla překvapit něčím výjimečným. Koupila dvě letenky, zařídila hotel a dárek k narozeninám byl na světě. Odcestovaly na společnou dovolenou na Bora Bora.

B

Když na ostrov přijela, byla naprosto okouzlená. „Je mnoho krásných míst na světě, ale toto je něčím výjimečné. Ať nad čímkoli přemýšlíte nebo vás cokoli trápí, při pohledu na zářící lagunu zjistíte, že je to nepodstatné. Slunce, laguna, Otemanu, vlnící se palmy ve větru a tříštící se vlny o bariéru korálového útesu vám nedovolí se trápit. Poskytnou vám svou náruč a nabídnou vám nekonečný klid. Každý den, když jezdím na kole podél pobřeží do práce, žasnu nad tou krásou, přestože jsem tu již třetí rok.“

Veronique se zasnila a dál pokračovala: „Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná. Když se tenkrát blížil datum konce naší dovolené, řekla jsem – mami, nezlob se, ale já tu zůstávám. Toto je místo, kde se po letech cítím šťastně sama se sebou. Věřím, že tu mám zůstat, abych v životě pochopila co je pro mne důležité. Našla jsem si skvělou práci, i když se mi moji přátelé tam u nás diví, ale já jsem za tuto příležitost vděčná. Protože mne naplňuje a dělá mi radost.“ Veronique byla opravdu šťastná, zářila a usmívala se na všechny kolem. Pracovala v hotelu jako zprostředkovatelka různých aktivit a zajímavých výletů po ostrově. Věděla, že je jeho součástí a byla neskutečně ráda, že o tom co ostrov nabízí, může povědět i ostatním. Dodnes mi zní v uších její krásná věta při pohledu na sluncem rozzářenou modrou hladinu laguny, nad kterou právě prolétali racci: „No není úžasné vědět, že toto všechno patří také vám? To je můj domov a laguna je můj bazén…“

C

Veronique nám doporučila spoustu různých aktivit, ze kterých jsme si odnesli mnoho nepopsatelných zážitků. Když si na ně vzpomenu, vrátí mne zpět do toho okamžiku…

Jednou brzy z rána jsme na nevelké lodi vypluli z pontonu, kde nám místní domorodec s polynéským tetováním a černými korálky na krku dlouze zatroubil na překrásnou lasturu. Prý aby se nám celodenní výlet kolem ostrova se šnorchlováním a piknikem na malém ostrůvku vydařil. A musím říct, že jsme prožili nezapomenutelný den. Průvodce, který se na nás neustále usmíval a uměl velmi dobře anglicky, ostatně, jako všichni na ostrově, nám plavbou po laguně hrál na své Uke, jak nazýval malé ukulele, na kterém mu praskla jedna struna. Vůbec nám to ale nevadilo. Celou dobu zpíval domorodé písničky, některé z nich byly tahitské nebo prý ty, které původem pocházely z jiných malých polynéských ostrovů. Když zpíval nebo občas jen brnkal a recitoval, byl to opravdu neskutečný zážitek.

D

Většinou opěvoval krásu ostrova, života, slunce, oceánu a přátelství. Tolik mne mrzí, že si dnes už nevzpomenu na domorodé jméno tohoto muže, které mělo ale nějakou souvislost s oceánem jak nám vysvětlil. Pořád se smál. Když hrál, zpíval, vyprávěl a nejvíc, když se mu podařilo dokázat, že na jedné prasklé struně přece nezáleží. „Proto pro vás přece nepřestanu hrát!“ Od srdce nás všechny rozesmál a naprosto nás vtáhl do jeho veselé nálady. Vybídl nás, abychom zpívali s ním a k tomu ještě dodal: „Co na tom, že neznáte slova. Ty přece ke zpěvu nepotřebujete, tak jako já na svém Uke nepotřebuji mít všechny čtyři struny.“ A tak jsme zpívali, smáli se a vnímali krásu vln, větru, slunce a vysokých palem na pobřeží.

Náš milý průvodce nás vzal mezi žraloky, želvy, murény a nádherné rejnoky. Dokázal na jediný nádech zůstat několik minut pod vodou, věděl jak vylákat obří murény ze skrýše a pak je zklidnit, když na něj vytasily špičaté zuby. Nevěřili jsme vlastním očím, když se k ní sevřenou dlaní v pěst přiblížil tak na půl centimetru. Provedl nás podmořským světem úchvatných pestrých korálů, roztodivných mořských tvorů a barevných ryb. Ukázal nám také obrovské půlmetrové škeble a také ty, ve kterých vznikají nádherné specifické černé perly.

E

Poté jsme doplavali do jedné malé zátoky, obývalo ji hejno přítulných lísavých rejnoků, kteří doslova vyžadovali naši pozornost. Neustále vyplouvali téměř až na mělčinu, otírali se nám o nohy, nechali se hladit a zvedat nad hladinu. Byl to neuvěřitelný zážitek. Nikdy bych nevěřila, že v divoké přírodě se dá zažít něco takového. Byli na nás zvědaví stejně tak jako my na ně. Jsou to neskutečně krásní, tajemní tvorové, kteří k tomuto magickému ostrovu nerozlučně patří.

Při odpočinku na malém ostrůvku, na kterém jsme strávili asi dvě hodiny ve stínu kokosových palem, jsme se naučili fígl jak správně rozlousknout kokosový ořech, který zde chutnal neskutečně skvěle. Naučili jsme se také z palmových listí plést ošatky, náramky a čelenky. Piknik byl úžasný. Na otevřeném ohništi nám připravili vynikající čerstvou rybu a kus velmi chutného kuřecího masa na špejli s exotickým salátem. Prostě úchvatné. Při zpáteční cestě jsme absolvovali ještě několik zajímavých zastávek a vyhlídek, ze kterých jsme mohli pozorovat celou nádheru ostrova.

F

Byl to úchvatný výlet s neskutečně laskavým a milým průvodcem. Den, který se vám navždy uloží v paměti a při vzpomínce vám vykouzlí na tváři úsměv. Když jsme přijížděli za pohodového zpěvu a zvuku brnkání Uku zpět k pobřeží, náš průvodce nám s úsměvem řekl: „Jsem zde šťastný,“ ukázal na své Uku se třemi strunami, pousmál se a pokračoval: „toto je vše co potřebuji, to je můj i-Pod a vše kolem je moje hudba.“

Ten večer mne jeho brnkání, zpěv oceánu, palmového listí, větru a jeho slov opět učaroval.

V krátkosti musím vzpomenout ještě na jednu milou příhodu, kterou jsme zažili při naši skupinové vyjížďce na vodních skútrech s jiným domorodým průvodcem. Jeli jsme lagunou podél ostrova na jeho opačnou stranu, kde jsme pak měli občerstvovací zastávku na jednom malém ostrůvku s nádherným přístřeškem vytesaným z exotických dřevin. Z oceánu vidíte věci, které samozřejmě z pobřeží nezahlédnete. Manžel se proto rozhodl, abych řídila a že všechny ty krásné scenérie vyfotí. A tak jsme zastavili, vyměnili se a znovu rozjeli.

Ve skupině jsme jeli jako poslední. Řídit vodní skútr bylo parádní. Nadchlo mne to a já jsem si jízdu opravdu užívala. Snažila jsem se dohnat ostatní a tak jsem přidala. Manžel fotil a fotil a vůbec se mne nedržel. Jen nedaleko od nás proplula místní loď, její vlna mne rozhodila a tak jsem více trhla řízením. Nebyla jsem na takovou nečekanou situaci připravená. Trochu mě to zaskočilo, ale nic se nestalo a tak jsem ještě víc přidala a s chutí jela dál. Kochala jsem se pohledem na krásnou lagunu a pobřeží plné rozkvetlých pestrých ibišků a palem. Když tu najednou vidím, jak se průvodce přede mnou otáčí, něco na mne mává a jede zpět ke mně. Zpomalila jsem a ptala se manžela: „Co na nás tak mává?“ On ale neodpovídal. Otočila jsem hlavu dozadu a manžel nikde! Podívala jsem se za sebe a uviděla ho plácat se ve vlnách… Průvodce pro manžela přijel, zeptal se ho, jestli je v pořádku a co se vlastně stalo. Manžel jen odpověděl: „Fotil jsem.“

G

Dnes se mi chce zase smát stejně jako tenkrát. Manžel se na mne ale moc neusmíval, nasedl zpět na skútr a řekl: „Budu řídit.“ Před ním se tomu moc smát nemůžu, ale kdykoli si na to vzpomenu, smát se prostě musím. Fotky se vydařily. Občas, když někomu o našich zážitcích povídáme, nikdy nezapomene dodat: „A ještě řekni, jak jsi mě schválně shodila, ujela a nechala plavat v oceánu…“

Na některé věci se prostě nezapomíná. Obzvlášť, když se stanou na tak úchvatném místě. Průvodce byl tenkrát taktní a k celé věci se vůbec nevyjadřoval. Byl to mladý kluk, zmínil se, že mu bylo třiadvacet.

Ptal se nás, odkud pocházíme a jestli jsme na ostrově poprvé. Řekli jsme mu, že ano, a také to, že Bora Bora bylo naše vysněné místo. On se jen usmál a řekl: „Já vím, sny se plní. Viděl jsem to již mnohokrát. Já mám také jedno velké přání. Proto dělám tuhle práci. Sním o tom, že jednou poletím do Los Angeles. Chtěl bych vidět velkoměsto, rušné ulice a světla všude kam se podíváš. Nekonečně mnoho světel. Jeden člověk z ostrova tam kdysi byl a řekl mi, že je to neskutečný zážitek. Ukázal mi stovky fotek a pověděl spoustu příběhů. Přál bych si to vše jednou vidět také…“ Usmál se, zhluboka se nadechl, podíval se směrem k hoře Otemanu a na podložku spletenou z palmového listí nám naservíroval malé medově sladké banány.

Sny se zkrátka plní. Nezáleží na tom v jaké situaci nebo v jakém místě se zrovna nacházíme. Vše v našich životech směřuje kupředu. Vyvíjí se stejně jako my. Někdy je cesta přímá jindy klikatá. Někdy se ocitneme na kruhovém objezdu, který si opakovaně projdeme třeba několikrát. Vždy se však z něj nakonec vymotáme. Pokud si něco skutečně přejeme a dokážeme si to představit, pak všechny naše podvědomé kroky budou směřovat k cestě, která nás do tohoto cíle jednou zavede. Je to jako zasadit semínko do úrodné země. Nějaký čas to trvá, ale až přijde ta správná chvíle, pak spatří světlo světa.

Bora Bora je úchvatné místo. Co víc k tomu říct…

PS: Hádanka místních domorodců:

Víš, jaké jediné nebezpečí ti na Bora Bora hrozí?

Že ti na hlavu spadne kokosový ořech!!!“ (smích)

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z. s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353