Pravidelní posluchači Toboganu, legendárního pořadu Českého rozhlasu 2 – Praha, dobře vědí, že každou první sobotu v měsíci zpovídá Aleš Cibulka známé osobnosti kulturního i vědeckého světa. Tucet těchto »velkých« rozhovorů se dostal do knížky Cibulka v pyžamu. A s ním i tucet veselých příhod, které Aleš zažil se svými kolegy a kamarády. Tyto historky jsou trošku odhalující, proto se k »pyžamu« velmi dobře hodí. A v závěru čeká čtenáře překvapení – Aleš Cibulka se stane zpovídaným. Režisérka Toboganu a spoluautorka této knihy Yvona Žertová se oblíbeného moderátora vyptala skoro na všechno – a on nic nezamlčel!
Ukázka:
O TOM… …jak jsem Jiřině Jiráskové téměř svlékal podprsenku
Kdybych psal tuhle historku před deseti roky, začal bych tím, jak jsem poctěn, že jsem dostal nabídku moderovat společně s Jiřinou předávání prestižních televizních cen TýTý. Připadal jsem si tenkrát jako Alenka v říši divů a s každým dalším setkáním lačně hltal moudrost a humor této úžasné profesionálky a Dámy s velkým D. No vidíte, TýTý jsme spolu nakonec moderovali dvakrát.
Kdybych psal tuhle historku před třemi léty, hroutil bych se z toho, že jsem dostal od režisérky Kateřiny Ivákové neuvěřitelnou nabídku, abych si zahrál po boku Jiřiny Jiráskové a Dany Syslové v divadelní inscenaci Sonáta pro lžíci. Dodnes se na nás můžete přijít podívat do Divadla Bez Zábradlí, jak se roztomile říká – »k Heřmánkům«.
Mírně hororovou a decentně pikantní historku ale píši dnes, a tak můžu směle a velmi stručně napsat, že teď jsme s Jiřinkou dobří kamarádi. Když zazvoní mobil a na displeji se objeví Jiřina Jirásková, vím, že právě potřebuje garde na nějakou nóbl oslavu, vypadly jí pojistky, shání někoho na vymalování bytu, nebo, a to mi dělá největší radost, se jí jen tak stýská.
Příběh, který vám chci vyprávět, velmi úzce souvisí s Toboganem. Když v něm totiž Jiřina slavila své 75. narozeniny, dostala dárek, který nečekala. Chlapa. A nebyl to chlap ledajaký – byl to malíř pokojů. Musím tady upřímně dodat, že Jiřina se nejdříve trochu vyděsila, že jde o nějakého luxusního gigola, ale když se z něj vyklubal šikovný řemeslník, docela si oddychla.
O několik týdnů později jsme ona, já a malíř Martin Ryzák naplánovali nedělní návštěvu u ní doma. Zakázka zněla velmi jednoduše – vybílit vstupní chodbu. Abyste měli představu, odhadoval bych ji tak na patnáct metrů čtverečních. Čili pro zkušeného malíře, jakým pan Ryzák je, by šlo o nenáročný odpolední melouch. Chodba byla sice kdysi sněhobílá, ale vzhledem k tomu, a to neprozrazuji nic tajného, že je Jiřina silná kuřačka, mohli jste v barvě zdí sněhobílou jen vzdáleně odhadovat.
Jiřinka začala ze vzorníku vybírat vhodný odstín a po chvíli váhání vítězoslavně rozhodla. Šlo o opravdu zářivě bílou barvu. Odborník Martin ji ale upozornil, že nevýhoda takového odstínu je v tom, že po několika měsících kouření bude jeho zářivost opět ta tam. Proto Jiřina přistoupila na radu pana malíře, aby zvolila barvu malinko tmavší, řekl bych šedší. Asi po hodině dohadování bylo definitivně vybráno. Když jsem se na výběr podíval, musel jsem konstatovat, že pokud zvolili právě tuto »zahulenou bílou«, bude chodba vypadat naprosto stejně, jako teď. „To nevadí,“ pronesla Jiřina rezolutně, „ale aspoň to bude čisté.“ A já pochopil, že víc než malování ji začala zajímat přítomnost sympatického malíře.
Je mi jasné, že zatím marně hledáte souvislost mezi bílením chodby a podprsenkou, kterou jsem slíbil v názvu kapitoly, ale nebojte se, všechno bude!
Malíř odešel, ještě jsme trochu s Jiřinkou poklábosili a ona se rozhodla, že zajde vyvenčit svého francouzského buldočka, tehdy Emičku. Navíc mě poprosila, jestli jí pomůžu vynést tříděný odpad do popelnic. Ani jeden jsme netušili, že díky této nenápadné prosbě se oba o hodinu později ocitneme v sanitce a posléze na ARU Vinohradské nemocnice.
Vyšli jsme ven, Emička začala vesele pobíhat a já pelášil k barevným popelnicím. Papír, plasty, sklo – třídil jsem jako divý. Ani nevím proč, Jiřina se rozhodla, že se vydá za mnou. V poslední chvíli jsem se k ní otočil a to, co jsem viděl, vypadalo jako scéna z hororu. Jiřina zakopla o obrubník chodníku takovým způsobem, že skoro dva metry letěla vzduchem, a pak bezvládně žuchla na chodník. Její pečlivě vypracovaný účes (to kvůli malíři!) se strašidelně rozcuchal a ona padla jak široká tak dlouhá na beton.
Tak, a takhle potupně skončila jedna z nejúžasnějších českých hereček, napadlo mě. V domácích pantoflích, u popelnic na tříděný odpad. A já byl u toho! To si bulvár smlsne.
Jiřina se nehýbala a já začal zjišťovat, jak na tom je. Konečně zvedla hlavu a sykla bolestí. Stalo se jí to, co se jí už dlouho nestalo. Vykloubila si rameno. To jsem na vlastní oči viděl prvně. V rameni nebylo nic a kloub se posunul kamsi, kde neměl co dělat. Muselo to bolet pekelně. Pomohl jsem jí, aby si sedla na obrubník, ona tiskla v zubech prsty vykloubené ruky, prý se to tak dělá, aby bolest nebyla tak nesnesitelná, a já uvažoval, co dál. Museli jsme vypadat příšerně.
Byla neděle, něco kolem poledne a obyvatelům protějšího domu se naskýtal neskutečný pohled. Na zemi u popelnic sedí držitelka Thálie za celoživotní dílo a vedle ní já. Tato atrakce nezůstala dlouho utajena. Okna domu se plnila a všichni najednou dokonale věděli, co máme dělat.
„Zavolejte Jiřince sanitku!“ ječela obtloustlá dáma ze třetího patra. „Ne, ne, nahoďte jí ruku zpátky do kloubu!“ radil plešatý pán z přízemí. „Nemám vám přinést židli?“ řvala blondýna z podkroví.
Nebylo zbytí, vytočil jsem 155 a volal sanitku, i když Jiřina byla zásadně proti. Záchranka byla na místě po pár minutách. Vystoupili dva zřízenci v červeném. Když je Jiřina spatřila, zdravou rukou se chvatně přičísla a nonšalantně se zeptala: „Pánové, a který z vás je lékař?“ Když se dozvěděla, že ani jeden, že jsou jen sanitáři, kteří ji během tří minut odvezou do blízké nemocnice, odvoz odmítla.
Následovalo vysvětlování, že k takovým případům lékař nejezdí a že ji jako v bavlnce odvezou do špitálu. Nic nepomáhalo. Jiřina se domáhala příjezdu odborníka. Jeden ze sanitářů, co měl asi dva metry a sto kilo, se zničehonic sklonil, zdvihl z chodníku zraněnou Jiřinu a v náruči ji odnesl do sanitky. Publikum v oknech protějšího domu jásalo, protože takovou estrádu tu ještě nemělo. Dalo nám přednost i před Otázkami Václava Moravce.
Ani jeden z ošetřovatelů Jiřinu nepoznal. Zaprvé byli mladí a zadruhé asi nepředpokládali, že slavná česká herečka lehává během nedělních polední u sběrných nádob.
Jiřina byla v sanitce, já se hnal dovnitř za ní, ale dozvěděl jsem se, že mě bohužel s sebou nemohou vzít, protože mi nic není, a že budu muset do nemocnice po svých. Jiřina se vzpružila na lehátku a zařvala: „Pánové, tak já mu teda rychle něco zlomím, ať může se mnou!“
Sanitáři pochopili, že s touhle dámou nebude legrace. Emičku jsem rychle odvedl domů, přisedl k Jiřině do sanitky a jelo se.
Pánové v červeném pak narazili ještě jednou, když se v záchrance dožadovali průkazu pojištěnce. Jiřina si opět sedla a výhrůžným hlasem pronesla: „Pánové, vy když jdete s košem, tak si s sebou berete průkaz pojištěnce? Já teda ne.“
Po dvou minutách cesty jsme dorazili na vinohradské ARO. O tom, že Jiřina vyžadovala, aby spustili houkačku, neboť umírá, se ani nezmiňuji. V nemocnici posadili pacientku na pojízdné křeslo a jeli za dalšími případy.
Dovezl jsem zoufalou a vysílenou Jiřinu na příjem a odtud nás okamžitě poslali na rentgen. Tam se to stalo.
Znuděná zdravotní sestra, která měla jistě o trávení nedělního poledne jinou představu, se mě na půl huby zeptala: „Vy jste tady s paní?“
„Ano, to jsem,“ odpověděl jsem rezignovaně. Nato řekla Jiřině, že pro potřeby rentgenu si musí sundat halenku. Jiřina odpověděla, že bolest je taková, že bude nutné halenku rozstříhat.
„Jéééé, taková krásná halenka, a není to škoda?“ zvolala zdravotnice.
Kdyby Jiřina neprožívala takovou bolest, jistě by sama na sobě začala košili rvát na cucky. Halenka byla tedy zdemolována a na nemocničním vozíku seděla bývalá ředitelka Vinohradského divadla v podprsence.
„Jé, vy máte podprsenku s háčkama,“ divila se sestřička, „no ta musí taky dolů“.
Jiřina bolestí zatínala zuby, já nevěděl, kam obrátit pohled, abych se choval jako gentleman a sestřička radikálně přikázala: „No tak, sundejte paní podprsenku, když jste tu teda s ní!“
Pro Jiřinku bych udělal cokoli, ale tohle bylo moc! Slovo dalo slovo, zmizel jsem v čekárně, znuděná sestra nakonec pomohla sama a rentgen byl konečně zdárně vytvořen.
V Jiřině se nezapřela vedoucí pracovnice a generál – do ordinace se začali sbíhat právě sloužící lékaři a já v čekárně, zelený hrůzou, poslouchal přes dveře, jak je diriguje. Měla prostě s vykloubenými rameny své zkušenosti, před léty se jí to prý stávala často.
„Vy jděte sem, chytněte mě tady – ne tady, tady říkám! Vy se postavte sem, tohle dejte tam a teď trhněte – no nebojte se, pořádně trhněte! To jste doktor?!“
Asi po půlhodině se ordinací rozhostilo ticho. Zbystřil jsem. Po chvilce vyvezli Jiřinu z ordinace. Kloub byl zpátky v rameni a ona se tvářila vítězoslavně, povedlo se. Dostal jsem nakázáno, abychom chvíli zůstali v čekárně, protože po lécích utišujících bolest by se jí mohlo udělat špatně.
Sotva nás opustil poslední lékař, Jiřinka se ke mně přitulila a nenápadně špitla: „Hele, odvez mě rychle někam, kde se dá kouřit!“
Bylo jasné, že už je jí dobře. Od té doby byla v nemocnici ještě několikrát a já pokaždé věděl, že se ve zdraví vrátí.
Minimálně proto, aby se mohla ještě někdy setkat s malířem Ryzákem. Tu chodbu totiž dodnes, šest let od této události, nemá vymalovanou.
Foto: JaS nakladatelství
