Pokračování dokumentárního cyklu Tajemství rodu II je tu. První díl cyklu, vyprávějící příběh Jiřiny Bohdalové, se na obrazovkách ČT1 objeví již zítra v úterý 1. září od 21 hodin. Mezi dalšími dokumenty bude i Tajemství rodu Aleny Zárybnické.
Alenu Zárybnickou vždy lákal život horalů, proto se před několika lety rozhodla i se synem odstěhovat do Krkonoš. Pomůže jí pátrání po předcích odpovědět na otázku, proč ji na jednu stranu lákají moderní technologie a na stranu druhou život v horách a v sepětí s přírodou? S čím se potýkali její předci v Sezemicích ve 2. polovině 19. století, kdy se krajem přehnala epidemie cholery? Co vše znamenala v minulosti příslušnost k řeznickému cechu? Proč byla Alenina babička coby zdatná řidička ve své době raritou? Co pro rodinu Aleny představoval v 50. letech nelegální odchod dědečka z tehdejšího Československa? Jak žili, jaké postavení zastávali a co všechno museli ovládat její nejstarší dohledaní předci, pastevci ovcí?
Co vás přimělo se projektu zúčastnit?
O pořadu jsem věděla z vyprávění kolegyně Jolany Voldánové, která se zúčastnila první série. Přiměla mě pak důvěra v profesionální práci lidí v České televizi. To není fráze. Prostě jsem důvěřovala jejich vizi, jsou profíci a vědí, co dělají.
Jak se na vaši účast tvářilo okolí? Nepokoušel se vám ji někdo rozmluvit?
Nejdřív jsem o tom mluvila se svými rodiči. Jde hlavně o jejich minulost. Ptala jsem se na jejich názor a čekala, jak se rozhodnou. Bez jejich souhlasu bych nesvolila. Nechtěli mluvit na kameru, což úplně chápu – mamince je 79, tatínkovi 88 let. Ale dopodrobna mi vyprávěli všechno, co vědí, našli fotky, opravdu unikátní dokumenty, vzpomínali.
Měla jste přehled o své rodové historii ještě před natáčením?
Něco jsem tušila, ale nebylo toho moc. Dědeček Gustav byl majitelem autodopravy, druhý Josef emigroval do Ameriky. Právě na Josefa jsem se jako dítě hodně vyptávala. Ale dostalo se mi jen kusých odpovědí – maminka měla logicky strach, abych v tehdejší době nevěděla víc, než je třeba. Děda totiž utekl v 50. letech, a to se tehdy vážně nenosilo…
Jak se shodovala vaše představa o pátrání v archivech s realitou?
Klobouk dolů před tím, co dokázala genealožka Helena Voldánová zjistit. Ta písmenka nedokážu ani přečíst, natož pochopit. Došla až na začátek 18. století. Obdivuhodné!
Našla jste i nějakého »kostlivce ve skříni«?
Zase jsem se utvrdila v tom, že doba minulá byla zlá a hlavně nespravedlivá. Moje babička a maminka trpěly za to, co nemohly nijak ovlivnit.
A co vám udělalo naopak radost?
Obyčejnost celého příběhu z doby před totalitou. Nějak vnitřně mám v sobě naprogramováno to, že nemám ráda senzace, kauzy, výstřelky. Jsem zvědavá, jestli právě i ta »obyčejnost« má v dnešní době extrémů šanci…
Ovlivnily vás nějak nová zjištění, změnil se časem nějak váš pohled na sebe sama?
Nevím, jestli přímo ovlivnily. Možná si tak nějak líp rozumím. Dokážu si vysvětlit, proč mám ráda hory, proč se právě tam cítím tak dobře… A taky proč mám radši kus masa než harlekýn.
Kam všude vás natáčení pořadu zavedlo?
Že se vypravíme do Loděnice u Berouna, to mi bylo jasné, ale netušila jsem, že oblast kolem Karlštejna byla domovem tatínkových předků až po dobu, kam se Heleně Voldánové podařilo dopátrat. A druhým místem byly Sezemice u Pardubic. I maminčini předci Pardubicko prakticky neopustili a drželi se, jak se říká, svého kopyta – svého řemesla.
Foto: Česká televize
