V den výročí okupace v srpnu 1968, 21. srpna, uvede Česká televize na svém prvním programu ve 20 hodin premiéru filmu Dubček. První hraný snímek o politikovi, který je pevně svázán s pražským jarem, je podán formou retrospektivy a začíná osudnou cestou Alexandera Dubčeka do Prahy roku 1992, během níž vzpomíná na přelomové události svého života. Film, který v koprodukci s Českou televizí natočila slovenská RTVS, tak pokrývá tři fáze Dubčekova života, rok 1968, život ve společenské izolaci a později po roce 1989. „Překvapilo mě, jak málo jsem před studiem historických pramenů věděl o událostech roku 1968. Bylo pro mě důležité si osobu Dubčeka bezvýhradně obhájit. Lidsky, protože politicky to pro mě bylo velmi komplikované,“ říká představitel titulní role Adrian Jastraban. A právě s ním jsme si popovídali.
O Alexandru Dubčekovi toho lze v archivech hodně dohledat. Jak jste se inspiroval reálným předobrazem?
Ano, naštěstí je o Alexandru Dubčekovi mnoho obrazových materiálů, ze kterých bylo možné vycházet. S režisérem Lacem Halamou jsme se domluvili, v čem se budeme snažit být co možná nejvěrohodnější a v čem naopak použijeme licenci. Slovenština byla pro mě jednodušší, vzhledem k tomu, že pocházím ze Slovenska.
Bylo něco, co vás na Dubčekovi překvapilo, když jste četl scénář nebo jste studoval informace o něm?
Překvapilo mě, jak málo o něm vlastně vím. O událostech jara a léta 1968 jsem znal obecné informace, ale i pár podrobností z dokumentů, které po roce 1989 bylo možné vidět. Při přípravě na natáčení jsem měl přístup k obrovské databázi snad všech dokumentů STV a ČT, které byly natočeny k této tematice. Navíc jsem se díky panu režisérovi potkal s lidmi, kteří Dubčeka osobně znali, pracovali s ním v Lesním závodě v Pezinku. Pro mě bylo důležité si osobu Alexandra Dubčeka bezvýhradně obhájit. Lidsky, protože politicky to pro mě bylo velmi komplikované. A co mě překvapilo ve scénáři? Situace, kdy při jednání s Brežněvem práskne do stolu. Bylo to dokonce popelníkem, což mělo jistě větší efekt než dlaní, jak jsme to použili my. Je to zákulisní informace, protože tato jednání nebyla dokumentována, ale vynesl ji jeden z účastníků.
Je těžší hrát reálnou postavu, kterou zná široká veřejnost, než smyšlenou figuru?
Jak v čem. Pro mě to byla první zkušenost s reálnou postavou v tomto rozsahu. Myslím, že je to větší dobrodružství než fiktivní postava. Ale záleží na tom, jak se vám ta či ona role trefí nebo netrefí do naturelu a jak si sednete s režisérem.
Alexander Dubček je rozporuplná osobnost. Různí lidé na něj mají různé názory. Jaký byl podle vás?
Musel jsem si ho obhájit lidsky. Pak jsem byl schopen pochopit, proč udělal věci, které jsou pro mě jinak neobhajitelné. Myslím, že jsem urazil velký kus cesty od momentu prvního přečtení k první klapce. Pokaždé jsem ale musel zapomenout na premisu toho, že byl v KSČ v dobách, kdy posílali elitu národa na popraviště a do lágrů, kdy prvotní, předválečnou ideu socialismu ruský diktát otočil v teror pohrdající základními lidskými hodnotami, a likvidující morálku na mnoho generací dopředu.
A to nebylo jednoduché.
Vy jste ročník 1969, přesto – jak vnímáte srpnové události roku 1968?
Byl jsem v tom období počat. Možná v tom hrála roli i ta euforie, nebo doufám. Asi to bylo velmi podobné tomu, co jsme zažívali v roce 1989. Ale myslím, že to bylo pro lidi dokonce mnohem silnější. Ne nadarmo se pojem »pražské jaro« stal nadčasovým a mezinárodním termínem pro uvolňování diktatury (arabské jaro atd.), ať už k tomu jsou výhrady, jaké jsou. Tenkrát se lidi neprodali, nelekli, byli převálcováni tanky a letadly v těch srpnových dnech. Umírali. Zapalovali se. Bránili se.
A jak hodnotíte Dubčekovu roli v roce 1968?
Bylo to naivní počínání, podle mě a podle všeho, co už dnes víme. Ale to víme dnes. Ta politická naivita, nebo možná lepší termín je idealismus, je nutný pro cestu, pro kterou se tenkrát Alexander Dubček rozhodl. Pragmatik by nikdy »pražské jaro« nedopustil a já bych nikdy netušil, že se národ, jehož jsem součástí, dokáže postavit Goliášovi. Obávám se, že dnes bychom je opět vítali šeříky.
Foto: Česká televize
