Někdy je blízko daleko a někdy daleko je tak blízko

Na pasece zavoní večerní vůně, motýli uprchnou a něžný svit obestře listí a květiny. Pak zmizí i červánky nad horami, příroda utichne a nastane noc, která dýchne svěží chlad na trávu a uzavře koruny květů. Nastane bílá a tichá červencová noc, noc snů a lásky, noc průzračná jako studánka ve skalách.“

1

Pamatuj si, že ten kdo vnímá krásu a žije v souladu s přírodou, nikdy nebude chudý,“ přesvědčeně řekla paní s bílými vlasy a bosou nohou vstoupila do orosené trávy. Bylo brzké letní ráno a paní Vávrová na mě vesele zavolala: „Na co čekáš? Pojď se mnou!“ Ani na chvíli jsem neváhala, i když jsem věděla, jak je takhle brzy z rána tráva mokrá a studená. Sundala jsem si staré plátěné tenisky a barevné ponožky s beruškou a pak už jsem bosá stoupla do posekaného trávníku. „To studí!“ vykřikla jsem. „Nestudí, to se ti jenom zdá, za chvíli si nožky zvyknou a uvidíš, jak se ucítíš svěže a příjemně,“ ujistila mě paní Vávrová a pokračovala: „Taková každodenní procházka v ranní rose je prostě nejlepší lék na všechno. Na bolest těla i duše. Příroda je nejlepší lékař a také nejlepší přítel.“ Pokývala hlavou, podívala se do korun vysokých smrků, které rostly jen kousíček od její dřevěné chaty, a pak už se jen mlčky procházela po travnatém paloučku, na který dopadaly hřejivé paprsky slunce. Chvíli jsme chodily v kruhu mlčky za sebou a já jsem zjistila, jak moc mne to baví.

Prázdniny na chalupě bývaly vždycky parádní. Pravdou je, že se mi zpočátku na chalupu nikdy nechtělo, protože jsem tam neměla žádné své vrstevníky a vždy jsem si říkala, jak obrovská tam bude nuda. Opak byl však pravdou. Často jsem navštěvovala paní Anežku, která trávila letní měsíce na své chatě jen kousíček přes les. Myslím, že věkový rozdíl mezi námi mohl být tak šedesát let, přesto jsem si s ní náramně rozuměla. Měla skvělé nápady a nikdy mě za nic nekárala.

2

To chození v rose je parádní,“ radovala jsem se, „a už to vůbec nestudí!“

Paní Vávrová se na mne usmála a řekla: „No vidíš, a když to budeš takhle dělat každé ráno, tak budeš zdravá jako rybička.“ Po chvíli radostného hopsání na mne zvolala: „Perly už jsme posbíraly, tak zase zítra!“

Sotva to dopověděla, zamířila ke starému vysokému sudu s dešťovou vodou pod okapem. „Pojď,“ vyzvala mě. Přistoupila jsem k ní a všimla si, jak na větvi zabodnuté do země za sudem visí malý ručník. „To je má koupelna,“ culila se a já jsem na ni nechápavě zírala. „No opravdu, vodu v chatě nemám, vždyť víš a venku je to stejně nejlepší. Je to příroda a ta nejlépe ví, co potřebujeme.“ Pověděla přesvědčivě a pořádně si dešťovou vodou ze sudu umyla celý obličej. Pak vzala malý ručník, otřela se a podala mi ho.

3

Já už jsem dnes umytá,“ řekla jsem, ona se jen usmála a pobídla mě: „No tak, alespoň to zkus, uvidíš ten rozdíl.“ Trochu nevěřícně jsem se zadívala do sudu na hladinu, na které plavala sem tam malá muška. „Hele, tak já ti to udělám krásnější,“ zasmála se paní Vávrová, předklonila se k zemi a utrhla pár barevných žlutých, bílých a modrých kvítků, které rostly za sudem. Vhodila je do vody a řekla: „To je přece nádhera ne? Takhle se koupají víly!“ Usmívala se a radostně se na mne dívala. Barevné květy rozzářily hladinu a já jsem náhle přestala vnímat mušky a spadané jehličí v sudu. Nabrala jsem vodu do dlaní a umyla si v ní obličej. Voda byla tak studená, ale zdála se mi měkká a hebká. „Voda ze sudu umí pohladit, že?“ zeptala se mě. A já jsem jí dala za pravdu.

S paní Anežkou Vávrovou, která svůj život prožila v Praze a stáří trávila na své chatě v Beskydech, jsme si užily spoustu legrace. Bylo až neuvěřitelné, o čem všem uměla vyprávět a jak netradiční pohled na různé věci měla. Vzpomínám si, že se jí mnohdy místní podivovali a také jsem občas zaslechla, jak o ní letmo mluví: „Jó, myslíš tu čarodějnici?“ Já jsem však věděla, že žádná čarodějnice není. Byla to spíš »víla« se srdcem básníka a duchem snílka. Tak trochu se na hory nehodila. Anebo – velmi se tam hodila? Myslím, že to druhé. Žila zde skromně, vařila si na malém plynovém campingovém vařiči. Pravdou je, že jsem u ní raději nikdy nic nejedla. Jednak proto, že jsem to měla zakázané, ale také proto, že její polévky byly pro mne trochu netradiční.

4

Jednou jsem k ní přišla odpoledne a ona na svém balkónku neseděla. Myslela jsem, že možná spí, přesto jsem na ni zaklepala. Po chvíli mi otevřela a z chaty se vylinula nádherná vůně. „Ahoj, jen pojď dál, vařím si houbovou polívku, dáš si se mnou?“ Já jsem byla už dávno po obědě a tak jsem zavrtěla hlavou, ale byla jsem moc ráda, že mě pozvala dovnitř. „Jen si naberu a půjdeme si sednout ven, je tam nádherně!“ řekla paní Vávrová a než si polévku nabrala, stačila jsem se rozhlédnout po jejím příbytku.

Měla tam spoustu zajímavých věcí, barevných přehozů, na stropě jí visel obrovský bodlák a na stolku vedle vařiče byly na novinách zbytky odkrojených hub, které teď voněly v polévce. Trochu jsem se zděsila, protože jsem byla přesvědčená, že jsou to muchomůrky a že se paní Vávrová jistě otráví. Odkrojky mluvily jasně. Snažila jsem se jí tu polévku vymluvit a říct ji, že jsou ty houby nejspíš jedovaté. „My sbíráme jen praváky, suchohřiby, kozáky a křemenáče. Z těch doma děláme polévku,“ řekla jsem jí. Ona však klidně a s pochopením odpověděla: „A to děláte velkou chybu, víš, jak jsou růžovky chutné? Nejsou jedovaté, jsou výtečné! A navíc mi rostou jen pár kroků od bydlíku!“ Bydlíkem nazývala malou starou kůlnu v lese, kde měla uskladněné věci, které se do chaty nevešly. Bydlík měl v horní části úzký průzor, kterým jsme se vždy rádi dívali dovnitř, protože jsme byli zvědaví. Nikdy jsme ale nic neviděli, protože tam byla tma.

5

Když už byla polévka hotová, nabrala si plný talíř a ještě několikrát se mne zeptala, zda nechci ochutnat. Já jsem měla ale jasno. Příliš jsem se bála. Sedly jsme si na balkón a vůně polévky z růžovek se linula krajinou. Paní Vávrová ji okusila a pak řekla: „Potřebuje ještě krapet vylepšit.“ Pak se na chvíli ztratila za chatou a nakonec ještě vešla i dovnitř. Celou dobu jsem seděla na balkóně a kochala se výhledem. Klaply dveře a ona s úsměvem vyšla ven. V jedné ruce měla hrst čehosi a v druhé držela sáček arašídových křupek. Přišla ke stolu, rozevřela dlaň a vhodila do polévky barevnou směs čerstvě nakrájené pažitky, majoránky a ještě jiných bylin a také pár květů sedmikrásek.

A už tam mám všechno! Zahradu, les i louku,“ usmívala se a já jsem tak barevnou polévku ještě nikdy neviděla. Vše u ní mi připadalo tak zvláštní, nevídané, ale moc se mi tam líbilo. Občas jsem si připadala jako ve snu.

Na, tady máš, vezmi si alespoň pár křupek, máš je ráda, ne?“ „Mám,“ odpověděla jsem a nechápala, jak to mohla vědět. Arašídové křupky byly moje nejoblíbenější. Otevřela jsem kolíčkem uchycený sáček a pár si jich vzala. Jenže moc mi nechutnaly, protože byly zvlhlé. „Co, už nechroustají? Možná jsou zvlhlé, ukaž,“ pobídla mě a já jsem jí sáček podala. Nabrala si jich plnou hrst a pak jednu zkusila. „Jsou, už trochu starší, ale pořád jsou dobré,“ usmála se a vhodila je všechny do polévky. „A teď už to ničemu nevadí. V polévce by se stejně roztopily, teď je teprve vše dokonalé!“

6

Chvíli jsem na paní Vávrovou koukala a nevěděla jsem, jestli si dělá legraci anebo jestli to vše myslí vážně. Ona se však jen šibalsky usmívala a pochutnávala si na své barevné polévce s arašídovými křupkami. A tak jsem si jich nabrala také celou hrst a jednu po druhé jsem snědla, i když mi vůbec nechutnaly.

U paní Vávrové jsem vlastně nikdy pořádně nevěděla, jestli to, co říká, nebo co dělá, myslí vážně. Ale časem jsem si zvykla ničemu se nedivit. Její zvláštnost a jinakost mne tolik přitahovala. Navštěvovala jsem jí každý den, úzkým vyšlapaným chodníčkem jsem jí nosívala v gbelíku, jak říkala malému plastovému kyblíku, vodu a také květiny, které jsem natrhala na louce. Měla květiny ráda. Trávila jsem u ní hodně času. Fascinovalo mne její vyprávění, její fakta o životě, její zamyšlení, snění a také fantazie, kterou uměla promítnout do čehokoli, čím se zrovna zabývala. Psala příběhy a skládala básně, které mi vždy s radostí předčítala. Bylo vidět jak každičké slovo, které nahlas vyslovila, má svůj význam a to pravé místo, kam ho s otevřeným srdcem a myslí propojenou s přírodou vložila. Obdivovala jsem, jak vnímala věci a prostor kolem sebe a co všechno uměla převést do slov, která ve mně dodnes zůstala.

I ty jsi malá víla,“ řekla mi, „už umíš chodit v rose, dokážeš moudře využít dešťovou vodu a vyznáš se v květinách. Máš ráda les a díváš se pozorně. Teď už ti jen zbývá tiše naslouchat. Pak uslyšíš cinkot támhletěch fialových zvonečků.“

7

Jindy mi zase ukázala, jak krásné je pozorovat červánky a zapadající slunce a být si vědoma toho, že zítra, pozítří a pak znovu a znovu mohu tuto krásu prožít stejně jako poprvé. A jednou, když jsem se s ní setkala naposled, mi řekla:

Život není jednoduchý, ale zato je krásný a to stojí zato. Však uvidíš, každý si tím musí projít. Někdy je blízko daleko a někdy daleko je tak blízko… A přitom se jen stačí podívat znovu.“

Tenkrát jsem úplně nerozuměla všemu, co mi vyprávěla, stejně tak jako jsem nedokázala docenit báseň jednoho islandského spisovatele, jenž přenesl kouzlo tiché červencové noci do slov, která tolik rezonovala s jejím srdcem. Byla jsem »jen malá víla«. Dnes však s přibývajícími léty a životními zkušenostmi jejím slovům rozumím.

Pokaždé, když se na chalupě nebo na zahradě projdu studenou ranní rosou, vzpomenu si na ni. Když mám pocit, že kolem sebe nemám nikoho blízkého, podívám se znovu. Když to, co se mi zdá daleko vnímám jako příležitost – dobrodružství, při kterém zjistím jaké to je vyzout si boty a vstoupit do studené trávy, uvidím, že dálka je jen zdání a jak blízko může být to, co všichni hledáme.

8

Paní Vávrová tu již léta není. Její chata na okraji lesa zmizela. Dnes na tom místě stojí jiná nová krásná dřevěnice. Jen v lese odpočívá její malý dřevěný bydlík, který je dnes prázdný a nejspíš už téměř rozpadlý. Pokaždé však, když jdu kolem, vybaví se mi ty nejkrásnější vzpomínky. Někdy si bláhově přeji vrátit čas a setkat se znovu alespoň na chvíli s těmi, kteří mi do života vnesli radost. Přála bych si, aby kolem nás bylo více takových »víl« a lidí, kteří umí promlouvat k našim dětem tak trochu jinou řečí. Řečí, kterou jsme my sami již téměř zapomněli. Ještě, že jsou tu červánky, kapky rosy v trávě a barevné louky plné kopretin a fialových zvonečků.

Když jsem byla malá, ráda jsem je trhala pro potěšení do vázy na stůl, protože byly krásné. Jednoho dne jsem však zjistila, že jejich »cinkaní« můžu zaslechnout pouze ve větru na rozkvetlé sluncem prozářené louce…

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353