Film Šíleně smutná princezna režiséra Bořivoje Zemana patří do zlatého fondu našich filmových pohádek. V kinech dokázala pokořit dokonce i o pět let mladší Vorlíčkovy Tři oříšky pro Popelku. Kromě skvělých hereckých výkonů nejen hlavních protagonistů Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře k velké oblibě této pohádky přispěly i filmové písničky s texty Ivo Fischera, ke kterým složil hudbu teprve sedmnáctiletý Jan Hammer mladší.
Album Šíleně smutná princezna v produkci Václava Neckáře vyšlo už v roce 1992 jako jeden z prvních počinů vydavatelství NE a NE Records, které v listopadu 1991 uvedl do chodu Jan Neckář. Obsahuje pásmo šesti Hammerových písniček i několika kratších instrumentálek v originálních nahrávkách z roku 1967, mezi nimiž Václav Neckář s Helenou Vondráčkovou vyprávějí příběh, který na motivy původní filmové pohádky Františka Vlčka a Bořivoje Zemana napsal Darek Vostřel, v šedesátých letech ředitel pražského Divadla Rokoko a v Šíleně smutné princezně intrikující rádce Ypsilon.
Ke slovu se díky citacím z původní zvukové stopy dostanou i další postavy, třeba králové Jindřich Spravedlivý (Jaroslav Marvan) a Dobromysl Veselý (Bohuš Záhorský). Bratři Neckářové tak složili hold jedné z klasických filmových pohádek a Janu Hammerovi mladšímu, který to ze všech muzikantských krajánků, co jich ve světe máme, dotáhl ve filmové hudbě i v rocku nejdál. Václavu Neckářovi přinesla Šíleně smutná princezna nejen krásnou roli prince Václava, kterou mu oba scénáristé i autoři námětu napsali přímo na tělo, ale minimálně jednu perlu v repertoáru. Stále svěží Šíleně smutná princezna, které prospěl i nový remastering Jana Neckáře a Václava Neckáře juniora.
Kdo je Jan Hammer?
Jan Hammer se narodil 17. dubna 1948 v Praze do jazzové rodiny zpěvačky Vlasty Průchové a MUDr. Jana Hammera, špičkového kardiologa, ale také uznávaného kontrabasisty, vibrafonisty i kapelníka. S hrou na klavír začal ve čtyřech letech a brzy zvládal transkripce sól světových pianistů a skladatelů formátu Davea Brubecka či Erolla Garnera. Už v roce 1961 založil s bratry Vitoušovými, bubeníkem Alanem a kontrabasistou Miroslavem, jazzové combo, které pojmenovali příznačně Junior trio, protože tehdy byli ještě všichni základní školou povinní. Jejich první nahrávkou byla Hammerova skladba Večerní hodinka, která vznikla 15. října 1962 v pražské Lucerně a vyšla na LP desce Jazz na koncertním pódiu (1964) ve společnosti Pražského dixielandu, SHQ a dalších souborů, jež měly věkový průměr svých členů podstatně vyšší. Kvality obnovené Junior trio (bratři Vitoušové se načas omezili pouze na studium konzervatoře) potvrdilo i v roce 1965 na 2. mezinárodním jazzovém festivalu v Praze, kde doprovázelo jednu z hlavních hvězd, tehdy třicetiletého amerického trumpetistu Teda Cursona.
Ve druhé polovině 60. let už Jan Hammer vynikal jako instrumentalista a skladatel. Krátce poté, co Beatles vydali album Rubber Soul (1965), rozšířil zájem i o rock, mezi oblíbence později počítal třeba bluesrockovou formaci Canned Heat. V mezinárodní soutěži mladých jazzových sólistů, kterou pořádal v květnu 1966 ve Vídni klasický pianista Friedrich Gulda, získal druhou cenu, když první byl jeho spoluhráč Miroslav Vitouš: hlavní ceny byly spojené se stipendiem na vyhlášené Berklee College of Music v americkém Bostonu. Jinak už nějaký čas před maturitou na dvanáctiletce připravoval svůj první autorský počin za hranicemi jazzu, hudbu k filmové pohádce Šíleně smutná princezna, která předjímala pozdější dlouhou sérii soundtracků k filmům a televizním seriálům. Po maturitě začal Jan Hammer na pražské AMU studovat obor skladba u profesora Emila Hlobila a o letních prázdninách v roce 1968 získal angažmá v mnichovském klubu Domicile, kde hrál v triu s kontrabasistou Jiřím Mrázem a bubeníkem Ceesem Seem.
Po přepadení Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy pomáhal zbytku rodiny s dramatickým odletem do Spojených států, kam zamířili ještě všichni společně: MUDr. Jan Hammer si na stáž na klinice ve Washingtonu vzal i manželku a dceru Andreu, ale syn Jan zamířil do Bostonu coby stipendista zmíněné Berklee. Po roce se nadlouho rozloučil s rodiči i mladší sestrou, kteří se vrátili na podzim ’69 domů. Podle slov Vlasty Průchové nebyli pro emigraci stvořeni, ale jejich roční pobyt ve svobodném světě jim soudruzi nikdy neodpustili.
V roce 1970 začal Jan Hammer doprovázet jazzovou hvězdu první velikosti – zpěvačku Sarah Vaughanovou. O rok později kytarista John McLaughlin zakládal jazzrockovou skupinu Mahavishnu Orchestra, jednu z nemnoha stylotvorných, a hledal klávesistu. Od Miroslava Vitouše dostal tip právě na Jana Hammera, kterému se tak úplně změnil hudební svět. „Otevřela se mi možnost používat umění improvizace v úplně jiné formě, než jakou jsem znal předtím,“ vzpomínal na konci 80. let. „Byl v tom jazz, indické vlivy, moderní vážná hudba, ale pořád to mělo ten beat. Byl to vlastně progresivní rock. Něco, čemu jsem nemohl odolat. Vůbec si myslím, že to změnilo hodně lidí, když se tahle kapela rozjela. Od té doby jsem šel blíž a blíž k rocku a pop-music a zároveň se vzdaloval jazzu, v kterém jsem vyrostl.“ Rozchod první i nejslavnější sestavy Mahavishnu Orchestra posunul pražského rodáka k sólové dráze. V původních skladbách na sólovém debutu The First Seven Days (1975) jsou sice slyšet i ohlasy Leoše Janáčka a moravského folklóru, ale Jan Hammer se stal klávesovou ikonou popkultury. Z velkých osobností jazzového a rockového světa spolupracoval namátkou s Mickem Jaggerem, Carlosem Santanou či Jeffem Beckem.
Vzestup na výsluní znamenal soundtrack k televiznímu krimiseriálu Miami Vice, který svého autora kromě světové popularity zabezpečil i hmotně, když v letech 1984–1988 skládal hudbu ke čtyřem »sezónám« z pěti. Singl s hlavním tématem Miami Vice byl v USA čtyřikrát platinový a získal také v roce 1985 dvě ceny Grammy v kategoriích pro nejlepší instrumentální skladbu i nahrávku. Výjimečné postavení Jana Hammera v populární hudbě dokumentuje i videoklip Too Much To Lose z alba Snapshots (1989), v němž si zahráli David Gilmour (Pink Floyd, výjimečně s baskytarou), Ringo Starr (Beatles) a dlouholetý kamarád Jeff Beck.
Foto: Supraphon
