Tisíc. Tisíc kilometrů za volantem je možné investovat do ledasčeho. Při představě zhruba deseti hodin, které mě za volantem čekaly jsem si prohlížel nabídku audioknih a nakonec zvolil třetí díl Ziburova putování. Může se to zdát pozdě recenzovat něco, co vyšlo knižně již v roce 2017, no řídím se heslem lepší pozdě, než nikdy.
Uznávám, že časový odstup od třetího díla prince Ládíka jsem si nechával záměrně. Duševní otřes, který jsem utrpěl poslechem druhého dílu (silnější povahy mohou kliknout zde) ve mně rezonoval ještě v okamžicích, kdy jsem u trojky klikal na tlačítko objednat. Pro toho, komu se nechce prokousávat recenzí snad jen krátké shrnutí. Druhý díl byl tak špatný, že by legitimizoval i řádění pátera Koniáše, neboť jen lačné plameny mohou strávit to, co zapříčinil ukvapený tisk. Kniha mě urazila jako cestovatele, jako cestujícího i jako spisovatele. Především ale jako zdvořilého člověka. Zkrátka, budeme-li brát první díl 40 dní pěšky do Jeruzaléma jako literární kus, který nastavuje laťku, pak Pěšky mezi buddhisty a komunisty neakceptovatelně zaostává o dvě až tři délky. Velkým překvapením pak je toto černomořské putování, které trhlo první díl o délku parníku.
Pozitivní emoce z poslechu se nedostaví hned, ale až po dejme tomu půlhodině poslechu. V tu dobu je už totiž jasné, že Ziburovo vyprávění dosáhlo určitých kvalit. Snad jsou za tím desítky či stovky besed, které tento citlivý blonďák v posledních letech absolvoval, třeba je to určitým hormonálním usazením, nebo jen prostě lekcemi u nějakého profesionálního spíkra. Kdo ví? Výsledek je každopádně výborný a už už snese srovnání se střední třídou mluveného slova. Pro ucho uvyklé rozhlasovým hrám je radost poslouchat Ziburův hlas, který se znatelně emočně krotí. Sice jsou sem-tam cítit titěrné záchvěvy touhy přehrávat, ale ty jsou bez milosti umravněny. Zaplať pánbůh. Plochost Ziburova přednesu totiž dává rozvíjet fantazii a jakoby mimoděčné pointy, které tu a tam v textu vzniknou, zkrášlují celý text jako okvětní lístky zplanělou popínavou růži. Tohle se opravdu povedlo, Ladislav Zibura zapracoval na svém přednesu a to tak, že mohutně. Na výsledku je to ohromně znát a srovnávat to s dílem předcházejícím vlastně ani nejde, kvalitativně jde totiž o dva úplně odlišné výkony. Přednes je bez chyb, přeřeků, sykavek, přídechů, se správným frázováním, není přehnaně zdvořilý a uvěřitelně lidský. Bravo.
Spolu s veselým obsahem knihy dostane čtenář/posluchač i notnou dávku životních mouder, ke kterým se řada lidí »prožije« o několik (mnoho?) let později, než kolik je autorovi. Obsah samotný pitvat nehodlám, okrádal bych tím budoucího čtenáře/posluchače o řadu zajímavostí a veselých chvilek. Dovolím si jen utrousit, že pár věcí, které se v cestopise stanou, se měly stát už dávno. Myšleno samozřejmě pozitivně.
Z jiného soudku – černomořský temperament, který je kořeněnější verzí toho balkánského, je příčinou řady veselých příhod a v Ziburovi se daří vypravováním vykreslovat všechny postavičky pěkně plasticky. Jednotícím prvkem putování po Gruzii i Arménii jsou široká srdce místních a bezedné zásoby pálenky a vína. Ladislavovy příhody a způsob jakým je vypravuje, ocení každý, kdo alespoň jednou nějakou podobnou zažil.
Výtek k poslednímu dílu z triptychu tak není mnoho. Vlastně snad jen jedna. Takřka nekonečné defilé figurek a postav je hodně poznamenáno věkem a chybí mladí lidé. Tu a tam se sice objeví někdo mladšího data výroby, ale dle mého názoru těchto osob není dost nato, aby náš hrdina poznal třeba atomový tep gruzínského temperamentu, nebo sličnou krásu arménských dívek. Ačkoliv… Je fakt, že při konstatování… „dívka byla již na vdávání, o čemž svědčily její křivky a knír,“ jsem se na dálnici málem vysekal. Podobné humorné špílce odsuzují posluchače k neustálé pozornosti, neboť dostanete-li takový fór bez přípravy, je opravdu zatěžko nevyprsknout cokoliv.
K radosti Rousseauova člověka, který je ve své podstatě dobrý, je z celého putování cítit pokora ke svobodě, k lidem a krajině. Byl-li toho druhý díl Ziburova putování prost, pak jsme se dočkali návratu onoho plachého a citlivého mladíka, který se se svými pocity dokáže laskavě svěřit knize. Český literární fond tak zažívá návrat ztraceného syna – úctyhodného autora, jenž se naučil být dobrým hostem. Bohdá se tak stalo navždy, protože tak, jak cestuje Zibura, bychom chtěli cestovat všichni.
Foto: Albatros Media
