Temně sametová barva violy a hloubka výrazu, kterou skýtá, okouzlila ve 20. století mnoho skladatelů (Bartók, Martinů, Hindemith, Clarke ad.), kteří zásadně obohatili repertoár tohoto nástroje. Jitka Hosprová však ráda objevuje dosud nevyšlapané cesty. Na své nahrávce se SOČR se ujala tří moderních koncertantních skladeb, jež v její domovině vznikly v rozmezí třiceti let na přelomu 20. a 21. století.
Dnes téměř zapomenutý Michelangelův kámen dokončil Oldřich Flosman v roce 1975 na objednávku k oslavám pětistého výročí narození Michelangela. Violový koncert Jindřicha Felda, jedno z jeho posledních děl, snese srovnání s tím Bartókovým a z hlediska technické obtížnosti jej překonává; nároky kladené na sólistu jsou zcela hraniční. Ve skladbě Sylvie Bodorové Plankty (název odkazuje na středověkou formu »nářků Panny Marie«) se odráží stísněnost, napětí a bezvýchodnost života v komunistickém Československu 80. let 20. století. Hluboká intimita violy je ve všech třech dílech postavena do kontrastu s mohutným symfonickým zvukem orchestru. Viola se svým hlasem více než kterýkoli jiný nástroj dotýká nejniternějšího světa skladatele a námětu. Repertoárově objevná a technicky bravurní nahrávka Jitky Hosprové vrací život třem dílům, která si rozhodně zaslouží pozornost interpretů i posluchačů.
Modernost i tradiční forma, totalita i svoboda – tři české violové koncerty přelomu tisíciletí.
Jindřich Feld (1925–2007) – Koncert pro violu a orchestr (2004). Oldřich Flosman (1925–1998) – Michelangelův kámen pro violu a orchestr (1975). Sylvie Bodorová (*1954) – Plankty. Hudba pro violu a symfonický orchestr (1982, rev. 2013)
Jitka Hosprová – viola, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigenti Jan Kučera, Tomáš Brauner
Foto: Supraphon
