Rozhovory Jana Wericha s Miroslavem Horníčkem mají krásnou atmosféru, pánové rozmlouvají v šesti setkáních o mnoha věcech – o Jiřím Voskovcovi, o Osvobozeném divadle, o mládí Jana Wericha a o životě jako takovém. A tak se dozvíme o ouhoři ve Spálené ulici, o »babě poslici« a důmyslném systému jejího přivolávání, o tom, kdo je švandymistr, jak vznikly forbíny, o Jindřichu Plachtovi, Vlastovi Burianovi a Ferenci Futuristovi, co znamená sousloví národní povaha, až se nakonec dopovídá všechno až k Semaforu…
Máte pocit, že jste u Werichů v obývacím pokoji a že se pana domácího můžete na cokoli zeptat. Tuto možnost má však jen pan Horníček. Ale ten se ptát umí, takže vám vůbec nevadí, že se ptá vlastně za vás.
Na dvou CD je šest jedinečných setkání dvou výjimečných osobností. A jako bonus doplňuje šest rozhovorů ve dvou, jeden rozhovor ve třech – můžete slyšet jediné společné setkání Jana Wericha, Miroslava Horníčka a Jiřího Suchého ve studiu před rozhlasovým mikrofonem v hudebním pořadu Gramotingltangl.
Z bookletu
Vždycky jsem se rád díval na Horňasa, ne jako partner, jako divák jsem se díval na jeho osobní reakce, na jeho oči a výsostně profilový nos, když se obecenstvo smálo a on mezitím bleskově připravoval novou větu. Rád ho pozoruju v televizi a vidím, jak smíchy diváků se stávají narážkami partnera, se kterým hraje, jak vědomě a vědecky přikládá do ohně pod kotel veselého smíchu a jak neomylně vede fantazii diváka cestou, kterou mu on, klaun, vybral jen proto, aby náhle a nečekaně uhnul z cesty docela jiným směrem k pointě, kterou jsme tam nečekali.
Jan Werich
Myslím si, že základní podobou lidského myšlení je dialog. Otázky činí člověka lidským a stále lidštějším, to zvědavost ho polidšťuje, to otázky jsou podmínkou jeho odlišení a skoků, a protože nebýt je něco jiného než přestat existovat, hyne člověk tam, kde už nechce vědět, tam, kde neví a kde mu nevadí, že neví, kde už ani neví, že nic nebo něco neví, kde v běhu a řádu věcí je jen jednou z nich, bez úžasu, pokory a strachu. Člověk se ptá. Svého Boha, svých největších, svých nejbližších, filozofů, karet, dějin, kávové sedliny. Svého svědomí, svých pánů – jak kdo.
Pokud se ptá, chce být. A je.
Miroslav Horníček
To, že jsem se potkal v životě s Janem Werichem a s Miroslavem Horníčkem, považuju dodnes za zázrak. Oba jsem obdivoval už v dobách, kdy nemohli mít tušení, že nějakej Suchý z Plzně existuje. Hleděl jsem na ně zpovzdálí a nenapadlo mě, že bych na ně někdy mohl hledět zblízka. Ale stalo se. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Vídal jsem se s nimi často a mnohdy i pracovně Několikrát jsme všichni tři stanuli svorně před mikrofony různých značek a jednou se tak stalo i v rozhlase. Zbyl z tohoto setkání záznam, který je vám jako bonus předložen. Příjemný poslech
Jiří Suchý
Rozhlasové nahrávky z roku 1966 vybral a sestavil Robert Tamchyna. Vydal Radioservis, a. s. 2011.
Foto: Radioservis
