To není jen »další Beethoven«. To je fascinující putování světem plným barev, kontrastů a emocí. Svým mozartovským debutem s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem (Supraphon 2017) na sebe Jan Bartoš upoutal značnou pozornost mezinárodní kritiky.
Jeho vzácná a recenzenty vysoce ceněná schopnost propojení promyšlené architektury s hlubokou emocionalitou díla (a tuto kvalitu tak dobře známe od Bartošových průvodců, Ivana Moravce a Alfreda Brendela) se v ještě bohatší míře ukazuje právě v jeho pojetí Beethovena. Na cestě od rané »haydnovské« Sonáty č. 3 C dur přes vrcholně dramatickou »Appassionatu« až k transcendentní poslední Sonátě č. 32 c moll, kterou jako by se skladatel už loučil s tímto světem, nám interpret dává zažít podivuhodnou jednotu i barevnost skladatelova klavírního díla. Za třicet let mezi jeho prvním a posledním klavírním opusem Beethoven vyzkoušel bezpočet inovací a experimentů, a přesto se některá stěžejní témata zas a znovu vynořují; otisk neopakovatelné skladatelovy hudební DNA je zřejmý už od jeho prvních opusů. Bartošův Beethoven tiše promlouvá, zpívá i burácí. Svět plný emocí a kontrastů. Obraz, jehož barvy se vám vtisknou do paměti.
JAN BARTOŠ – KLAVÍR
LUDWIG VAN BEETHOVEN – SONÁTA Č. 3 C DUR OP. 2 Č. 3, SONÁTA Č. 9 E DUR OP. 14 Č. 1, SONÁTA Č. 23 F MOLL OP. 57 »APPASSIONATA«, SONÁTA Č. 32 C MOLL OP. 111, 32 VARIACÍ C MOLL NA VLASTNÍ TÉMA WOO 80, ŠEST BAGATEL OP. 126
Foto: Supraphon
