Barbora Haplová – Vladana a prasopes 2

Co se stane, když se desetiletá holka rozhodne být intergalaktickou strážkyní? Vladana pochází z malé planetky Zeměmě (nepovedené kopie naší Země), právě ukončila školu a je tím pádem vlastně dospělá. Má tedy nejvyšší čas zažít nějaké pořádné dobrodružství. Poslechnete si sci-fi seriál o útěku z domova, vzpouře strojů a přátelství s jedním zvláštním kouzelným zvířetem.

TAKŽE. Je mi 10 a jsem ze Zeměmě. Asi o tom nemáte ani páru, ale Zeměmě je malá planetka, která vznikla, když se někdo kdysi dávno pokusil okopírovat vaši Zemi. Úplně se to ale nepovedlo, a proto je Zeměmě poloviční, takže i den i noc jsou poloviční, ale lidi, zvířata i všecko ostatní je stejně velký. Moje dobrodružství začalo na konci třetí třídy, když jsem dostala svoje úplně poslední vysvědčení. U nás chodíme do školy od 7 do 10 let a od 10 do 30 zase do práce, takže jsem konečně skončila školu, kde už jsme se stejně nic novýho neučili…

Barbora Haplová – Vladana a prasopes 2

Vypráví Tereza Dočkalová

Obsah:

1. Vesmírný prach

2. Štrůdl

3. Divopes

4. Kosmodromos

5. Červí díra

Cena CD: 229,- Kč
Celkový čas 65:27

Část rozhovoru s Terezou Dočkalovou z Týdeníku Rozhlas č. 28

Jste hodně vytěžována rozhlasem. Účinkovala jste v pohádkách i experimentujících inscenacích- třeba v hororu To strašný kouzlo podzimu, kde byly některé pasáže snímány takzvanou binaurální hlavou, se speciálními mikrofony zabudovanými v uších té »hlavy«. Zkusila jste si poslech se sluchátky na uších, jak bývá doporučováno?
Zkusila. Ale až nedávno, při natáčení hry Spánkové křídlo Adelaide Carpenterové s režisérkou Katharinou Schmitt. Tam jsem namlouvala na binaurální hlavu hlas z počítače, na který je za použití metody ASMR napojen pacient gerontologického ústavu. V odposlechu jsem slyšela i to, jak mi mrkají oči! Od té doby jsem ráda, že lidské ucho není schopno slyšet všechno. Asi je dobře, že některé zvuky nám zůstávají skryty.

V rozhlase taky čtete na pokračování a jedna z četeb, sci-fi seriál Vladana a Prasopes, právě vychází na CD a mp3. Při práci na tomhle vyprávění pro děti jste se asi pořádné vyřádila!
Samozřejmě. Vladana a Prasopes mě bavili strašně moc, k tomu není co dodat. Natáčet pro děti je velká zábava. Musím ale říct, že třeba divadlo pro děti mě moc neláká. Mám ráda temný pohádky, s přesahem do světa dospělých. A taky radši hraju večer než ráno.

Někde jste řekla, že když jdete pracovat do rozhlasu, je to, jako kdybyste šla do družiny.
No ano, protože harmonogram herců začíná ráno zkouškou a končí večer představením. Mezitím je buď odpolední klid, nebo družina, a to je ten rozhlas. Jako v družině se tam cítím i proto, že se v rádiu potkávám s herci z jiných divadel. A hrajeme si pak spolu třeba na Pobřežní hlídku.

Když jste byla ve věku své dětské hrdinky Vladany, měla jste za sebou dost krušnou zkušenost – jako čerstvou školačku vás potkala nehoda, po níž jste byla dva měsíce na lůžku. Děti, které taková věc postihne, to často zocelí, udělá to z nich cílevědomější, houževnatější jedince. Cítila jste něco podobného u sebe?
Je možné, že s tou nehodou šla ruku v ruce cílevědomost. Ale to, že mě srazilo auto, mi došlo až mnohem později. Jako holka jsem to téma vytěsnila. Otevřelo se až ve chvíli, kdy jsem se sama sebe začala ptát, proč jako jediná z rodiny rozvětvený na deset tisíc různých stran dělám divadlo nebo vůbec nějakou tvorbu. Jedině můj praděda snad chodil mezi ochotníky, ale jinak široko daleko nic. Ptala jsem se sama sebe, co to je za revoltu, a od té doby si svou dětskou touhu po herectví spojuju s tím, že když člověk nemůže nic moc dělat, tak se mu toho v hlavě hrozně moc odehrává. A někdy je ta fantazie tak velká, že se to až neslučuje s normálním životem.

Co vám řekli rodiče, když jste se rozhodla jít na hereckou konzervatoř?
Máma po mně házela špinavý ponožky z prádelního koše. A vytáhla na mě i to největší klišé, kterého doteď lituje, že herečky dostávají role jenom přes postel. No, rozmlouvala mi to, ale neměla šanci, vlastně mi většinu věcí nezvládla rozmluvit. To je pro ty děti po bouračce asi taky dobrý, že vám rodiče všechno dovolí.

Z konzervatoře jste šla rovnou do angažmá?
Dokonce se to překrývalo. Když jsem byla ve třeťáku, Komorní scéna Aréna připravovala Racka. Na všech plakátech byla Lucie Žáčková, která měla hrát Ninu, nicméně pak Lucie odešla do Národního v Praze a začala se shánět náhrada. Někdo z kámošů, se kterými jste tenkrát chodila na pivo, se o mně asi zmínil, on ten ostravský divadelní svět je velmi kompaktní… A tak jsem se sešla s Ivanem Krejčím, uměleckým šéfem, který na mě vsadil jako na divokýho koně. Takže jsem čtvrťák konzervatoře začínala zkoušením Niny Zarečné, což bylo vlastně neskutečný štěstí.

Ten ostrý start byl důvod, proč jste pak nezamířila na DAMU?
Po DAMU jsem toužila, ale vlastně jen kvůli kamarádům – studentský život, Praha a tak. Vysoká škola herectví ale v mém případě probíhala v Aréně.

Když jste před asi šesti lety přišla z Ostravy do Prahy, vnímala jste nějak rozdíl mezi těmi městy, životním způsobem?
Ne. Myslím si, že tohle téma se hodně zveličuje. Spousta lidí si třeba myslí, jak strašně daleko je to z Ostravy do hlavního města. Jenže to jsou tři hodiny vlakem! Ani život tam a tady není jinej. Nikdy jsem necítila, že by se přechodem do Prahy v mým životě něco zásadně změnilo. Pro život ve velkoměstě platí, že když člověk chce, najde si v nich to hezký, objeví si svoje trajektorie k dobrým lidem a do dobrý společnosti. Na druhou stranu, když nechce, nebo třeba
nemá prachy, tak je to spíš frustrující. (…)

Foto: www.radioteka.cz


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353